Mexické sestry vedly síť nevěstinců. Zůstala po nich stovka obětí

Na první pohled vypadaly jako obyčejné ženské z venkova, ve skutečnosti ale sestry Gonzálesovy provozovaly podnik, ze kterého nebylo úniku. Čtyři sestry, které vlastní chamtivostí a zvráceností zničily stovky mladých životů. Sestry přitom nezačínaly jako chladnokrevné bestie. Všechno odpálil neustálý teror ze strany vlastního otce a vidina snadného výdělku

Rodina Gonzálesových žila v malém mexickém městečku El Salto de Juanacatlán. Čtyři sestry – Delfina, Carmen, Luisa a María de Jesús nezažily normální dětsví. Jejich otec Isidro Torres byl místní policista a dcery mlátil za každý detail.

Dívky musely čelit každodenním trestům za sebemenší prohřešek. Stačilo, aby použily jemný make-up nebo promluvily s chlapcem a otec je bez milování zbil nebo zavřel do vězeňských cel, kde jindy vyslýchal zločince. Matka Bernardina dívkám při stížnostech pouze opakovala, aby se modlily. Násilný charakter otce nakonec rodinu připravil o postavení. Když v divoké hádce zastřelil bohatého majitele pozemků, musela celá rodina ze strachu před pomstou uprchnout a změnit si příjmení na Gonzáles Valenzuela.

Po přestěhování byla rodina chudá a rodiče brzy zemřeli. Sestry zůstaly úplně bez peněz. Chvíli se sice snažily živit poctivě jako přadleny, ale výplata jim sotva stačila na jídlo. Toužily po penězích a moci. Nejstarší Carmen zkusila štěstí s drobným podvodníkem a otevřela si jídelnu, ale partner ji brzy okradl a zmizel.

Iniciativu proto převzala dominantní Delfina. Se svým přítelem si pořídila bar, kde zpočátku zkoušela nelegální hazard a prostituci. Když byl podnik po divoké potyčce uzavřen, sestry se přesunuly do státu Guanajuato. Kolem roku 1945 zakoupily motorest El Poquianchis poblíž městečka San Francisco del Rincón a později ranč El Ángel. Právě tady rozjely svůj hlavní kšeft a místní lidé jim brzy začali říkat Las Poquianchis.

Sestry Gonzálesovy se rozhodly, že samy se již prodávat nebudou. Potřebovaly neustálý přísun nových, mladých a atraktivních těl. Začaly po celém středním Mexiku nabírat jednu dívku za druhou. Objížděly chudé venkovské oblasti a lákaly nevinná děvčata ve věku od 12 do 15 let na zajímavé nabídky. Slibovaly jim práci číšnic, pokojských nebo služebných pro bohaté staré dámy ve městech. Podobně fungovaly i klamavé inzeráty v novinách.

Pokud novinové inzeráty a sliby nestačily, sestry přešly k násilí. Najaly si skupinu ozbrojenců pod vedením bývalého armádního kapitána Hermenegilda Zúnigy, kterému přezdívaly Černý orel. Ten se svými muži dívky bezohledně unášel přímo z ulic. Jakmile se dívka ocitla za zdmi ranče, její předchozí život definitivně skončil.

Režim na ranči byl řešen tak, aby z obětí během několika dnů vymazal jakoukoliv vůli k odporu. Nově přivedená děvčata sestry nejprve svlékly, ohodnotily jejich vzhled a v případě jakéhokoliv naznačení vzpoury je nechaly surově znásilnit svými muži. Dívky dostávaly k jídlu pouze misku fazolí a pár tortill denně.

Hlavní metodou kontroly se však staly tvrdé drogy. Sestry oběti spoutaly a násilím jim podávaly heroin nebo kokain. Během několika týdnů vytvořily u mladých dívek těžkou závislost, čímž si zajistily jejich poslušnost. Dívky pak musely vykonávat nejrůznější sexuální praktiky pro platící klientelu, která na ranč mířila z celého kraje. Jakékoliv porušení pravidel znamenalo fyzické tresty, například mnohahodinové klečení na tvrdé zemi s těžkými cihlami v rozpažených rukách i na temeni hlavy. Pokud některá oběť otěhotněla, sestry jí prováděly drastické a neodborné potraty.

Životnost žen na ranči El Ángel byla mimořádně krátká. Jakmile dívka dosáhla věku mezi dvaceti a pětadvaceti lety, byla sestrami považována za starou a opotřebovanou. Dlouhodobé užívání drog, pohlavní nemoci, bití a podvýživa se na jejich vzhledu podepsaly tak výrazně, že o ně zákazníci ztráceli zájem. Pro sestry tím přestaly mít jakoukoliv hodnotu a staly se jen nebezpečnými svědky.

O bezohlednou likvidaci nepohodlných obětí se staral nájemný kat Salvador Estrada Bocanegra, přezdívaný El Verdugo. Ženy nejprve zavřel do temné kobky bez jídla a vody, kde je nechal několik dní slábnout. Nejdřív je dobil pálkou nebo popálil žehličkou a nakonec jim zasadil smrtelné rány železným hákem. Mnohé dívky byly do masových hrobů za budovou nevěstince pohřbeny ještě zaživa. Stejný osud potkal i některé zákazníky, u kterých sestry pojaly podezření, že u sebe mají příliš velké množství hotovosti nebo cenností.

Jak je možné, že sestrám tenhle krvavý kšeft procházel téměř dvacet let? Odpověď ležela v propracovaném systému korupce. Delfina Gonzálesová moc dobře věděla, jak si koupit mlčení na správných místech. Starostové, úředníci, místní soudci i vysoce postavení policisté dostávali od sester pravidelné finanční obálky a k tomu bezplatné služby v jejich podniku.

Když se příbuzní pohřešovaných dívek pokoušeli pátrat na místních policejních stanicích, jejich oznámení byla ignorována nebo rovnou skartována. Jakékoliv vyšetřování bylo okamžitě smeteno ze stolu. Místní honorace si ranč oblíbila a sestry měly jistotu, že dokud platí a poskytují rozptýlení, spravedlnost na jejich dveře nezklepe.

Všechno se změnilo až v průběhu roku 1964. Únosci přivedli na ranč mladičkou Catalinu Ortegovou. Catalina rychle pochopila, že v daném okrese pomoc nenajde. Využila chvilkové nepozornosti strážných a podařilo se jí protáhnout malým otvorem ve zdi. Místo aby běžela na nejbližší policejní stanici, utekla až do svého rodného města León ve státě Guanajuato.

Místní policie neměla s korupční sítí sester Gonzálesových nic společného. Výpověď zubožené a vyhladovělé dívky vyvolala okamžitou reakci a do akce byly povolány federální složky. V lednu 1964 vtrhla policie na ranč El Ángel i do dalších barů provozovaných sestrami. Na místě našli desítky těžce zubožených a zdrogovaných žen zamykaných v malých kobkách. Když vyšetřovatelé vyvedli oběti ven, jedna z nich ukázala na rozsáhlý pozemek za budovou a označila masové hroby.

Kopání na pozemcích ranče odhalilo něco strašného. Vyšetřovatelé postupně exhumovali 80 mladých žen, 11 zavražděných zákazníků a desítky potracených lidských plodů. Vyšetřovatelé na místě nakonec odkryli celkem 91 těl. Když se novináři a policisté sester ptali, co se všemi těmi lidmi stalo, jedna z nich chladnokrevně odpověděla, že jim zkrátka nesedlo jídlo.

Soudní proces sledovalo celé Mexiko a v lidech vzbudil obrovskou vlnu hněvu. Sestry musely být drženy pod přísnou policejní ochranou, protože rozzuřený dav byl připraven je na místě lynčovat. Úřady však nepotrestaly žádného z vlivných politiků a policistů, kteří podnik léta kryli. Delfina, María de Jesús a María Luisa dostaly podle tehdejších mexických zákonů maximální možný trest ve výši 40 let vězení. Nejstarší Carmen zemřela na rakovinu ještě před vynesením rozsudku.

Pobyt ve vězení nepřinesl sestrám žádný klid. Trestankyně i strážní je nenáviděli. V roce 1968 pracovala na střeše věznice dělnická četa. Při opravách zničehonic vyklouzl jednomu z dělníků kbelík s tekutým cementem a spadl přímo na hlavu Delfiny, která na místě zemřela. Druhá ze sester, María Luisa, podlehla ve vězení psychickému zhroucení a strachu z pomsty. Zemřela v roce 1984 přímo v cele. Dozorci její mrtvolu našli až po několika dnech, kdy už se na ni vrhaly krysy.

Jedinou přeživší se tak stala nejmladší María de Jesús. Po odpykání celého trestu v devadesátých letech opustila brány věznice, změnila si identitu a dožila v absolutní chudobě a zapomnění neznámo kde. V roce 2002, při terénních úpravách a stavbě nových domů v blízkosti bývalého ranče El Ángel, narazili stavební dělníci na další hromadný hrob. Patologové z něj exhumovali dalších více než 20 koster mladých žen. Celkový počet obětí tak oficiálně překročil stovku, i když historici odhadují, že skutečné číslo může být ještě podstatně vyšší.

Zdroje: Wikipedia, clermontsun, g.cz, blesk, globe24, reflex, epochapolus