Pardubický Semtex byl pro komunisty zázrak. Skončil v rukou teroristů

V padesátých letech dostala pardubická chemička jasné zadání od státních orgánů a armády. Měla vyvinout moderní plastickou výbušninu, která by sloužila pro vojenské účely a demoliční práce. Zásadní podmínkou bylo, aby se nová látka dala plně vyrábět z tuzemských surovin bez závislosti na dovozu ze zahraničí.

Výzkumné práce probíhaly v tajném objektu. Jednalo se o malý domek zapuštěný do země, který stál uprostřed lesa přímo v areálu pardubického podniku. Lesní porost a hliněné valy sloužily jako přirozený bezpečnostní prvek pro případ nečekané nehody. V těchto skromných podmínkách se zrodil materiál, který měl v následujících desetiletích změnit historii chemického průmyslu i mezinárodní bezpečnosti.

Hlavní zásluhy na vývoji nového materiálu měli dva výzkumníci z ústavu průmyslové chemie. Stanislav Brebera byl chemik a výborně jazykově vybavený odborník, který se narodil v Přelouči. Spolu se svým kolegou Radimem Fukátkem vytvořil pracovní tým, který dokázal navázat na starší československou vojenskou výbušninu s označením PLNP 10 a posunout její vlastnosti o několik tříd výše.

Zatímco Brebera se věnoval především samotné výbušné směsi a receptuře, Fukátko se zaměřil na celkovou technologii výroby. Původně se hmota v armádním prostředí označovala kódem B1. Vlastní název, pod kterým hmotu zná celý svět, získala až v roce 1964. Slovo vzniklo celkem přímočaře spojením názvu pardubického předměstí Semtín a tehdejšího názvu podniku Explosia.

Výsledný materiál byl mimořádně tvarovatelný v obrovském teplotním rozmezí od -40 až do +60 °C. Vypadal jako obyčejná dětská plastelína a dělal se v různých barevných provedeních, i když jeho přirozená barva byla šedobílá. Červená nebo žlutá barva sloužila hlavně k odlišení jednotlivých variant a určení jejich použití.

Velkou výhodou byla vysoká stabilita a odolnost vůči vnějším vlivům. Látka byla plně voděodolná a bylo možné ji bezpečně odpálit i pod vodou. Byla navíc zkonstruována tak, aby se nevznítila ani při přímém průstřelu zbraní nebo kulometnou municí. Pro vyvolání detonace byla nutná silná počáteční rozbuška. Bez ní mohla hmota ležet ve skladu celé roky bez jakéhokoli rizika. Výzkumníci dosáhli mimořádné detonační rychlosti, která se blíží hranici osmi tisíc metrů za sekundu.

Přestože byla trhavina vyvíjena s ohledem na armádní potřeby, její tvůrci od počátku počítali s širokým využitím. Měla pomáhat hlavně na stavbách, v lomech a při terénních úpravách. A přesně k těmto účelům se také začala hojně používat. Pomáhala při demolici starých nebezpečných budov, výškových komínů i vysloužilých výrobních hal.

V lomech sloužila k efektivnímu lámaní kamene a v lesnictví k odstřelu pařezů nebo kácení stromů. Speciální uplatnění našla při hašení hořících ropných vrtů, kde tlaková vlna výbuchu dokázala v mžiku strhnout plamen. V průmyslu se začala využívat pro takzvané výbuchové plátování a svařování různých druhů kovů.

Inženýři navíc vyvinuli speciální formu v podobě tenkých a ohebných pásů. Tyto pásy fungují jako neuvěřitelně přesný řezací nástroj. Při správném přiložení dokáže usměrněný výbuch přerazit silné ocelové konstrukce a nosníky čistěji a rychleji, než by to dokázal klasický hořák. Své uplatnění našla tato metoda například při likvidaci starých obřích hnědouhelných rypadel.

Zajímavostí je, že černá verze pro pyrotechniky obsahovala složky, díky kterým hmota při zapálení obyčejným plamenem neexplodovala, ale pouze klidně hořela. Způsob hoření připomínal tuhý líh. Vojáci v polních podmínkách tento jev občas využívali k tomu, že si na kusu výbušniny jednoduše ohřáli konzervu s jídlem.

Ve stejné době vznikala v amerických laboratořích obdobná látka pod označením C4. Obě trhaviny plnily stejný úkol, ale využívaly zcela jiné vstupní suroviny a technické postupy. Americká verze dosahovala o něco vyššího výkonu a byla o něco silnější, ale scházela jí tvárnost pardubického výrobku. Česká hmota se dala daleko lépe tvarovat do nejrůznějších mezer a prasklin, což z ní dělalo univerzálnější nástroj pro náročné demoliční práce.

Skvělé vlastnosti české trhaviny se ale brzy otočily proti jejím vynálezcům. Spolehlivost a snadné tvarování z ní udělaly ideální vývozní zboží. Tehdejší režim vycítil obchodní příležitost a začal výbušninu ve velkém prodávat do spřátelených států. Tisíce tun tak putovaly hlavně do Vietnamu na odminování a do Libye.

Mezi lety 1975 a 1981 vyvezl tehdejší režim do Libye stovky tun této látky. Libyjský režim se brzy stal hlavním překladištěm a distributorem výbušniny pro nejrůznější extremistické a teroristické organizace po celém světě. Výbušnina z Pardubic se tak dostala do rukou skupinám, jako byla Prozatímní irská republikánská armáda, která s její pomocí prováděla krvavé útoky v Severním Irsku i přímo v Londýně.

Největší tragédie spojená s touto látkou se odehrála v prosinci roku 1988 nad skotským městečkem Lockerbie. Výbuch malé nálože ukryté v přenosném magnetofonu na palubě amerického Boeingu 747 způsobil pád letadla a smrt 270 lidí. Vyšetřovatelé sice nikdy stoprocentně neprokázali, o jaký typ plastické trhaviny přesně šlo, ale stopy vedly k libyjským agentům a pardubický výrobek byl okamžitě označen za hlavního podezřelého.

Původní verze měly z pohledu teroristů jednu zásadní vlastnost. Hmotu nebylo možné odhalit tehdejšími běžnými detektory na letištích a po výbuchu po sobě nezanechávala žádný specifický znak, podle kterého by se dalo určit její přesné složení nebo původ. To z bezpečnostního hlediska vytvořilo z pardubického vynálezu celosvětového strašáka.

Pod silným mezinárodním tlakem muselo Československo na konci osmdesátých let vývoz trhaviny zcela zastavit. Obchod se znovu obnovil až po roce 1991, kdy vstoupila v platnost nová pravidla. Do směsi se začaly povinně přidávat speciální těkavé látky, které zaručují snadnou zjistitelnost. Dnešní výbušnina díky nim vydává specifický zápach, který spolehlivě zachytí jak laboratorní přístroje, tak vycvičení služební psi na letištích.

Samotní autoři nápadu nesli zneužití svého díla velmi těžce. Ani jeden z nich nevyvíjel látku pro teroristické účely. Do jejich životů navíc zasáhla politika. Radim Fukátko byl po srpnu 1968 v rámci normalizačních čistek z pardubické chemičky vyhozen jako politicky nespolehlivý. Výzkumník se musel dlouhá léta živit manuální prací, pracoval po kamenných lomech nebo jako stavbyvedoucí. Na své původní pracoviště se mohl vrátit až po pádu režimu v roce 1989.

Stanislav Brebera v podniku zůstal a vedle výzkumu se věnoval výuce mladých chemiků na univerzitě v Pardubicích, kde přednášel o vojenských trhavinách a psal odborné učebnice.

Semtex se vyrábí dodnes, i když původní složení nahradily modernější a bezpečnější varianty. Pardubická společnost Explosia, kterou vlastní stát pod hlavičkou ministerstva průmyslu, vyrábí přibližně deset různých druhů této trhaviny. Celkový objem výroby se pohybuje v desítkách až stovkách tun ročně. Devadesát procent produkce směřuje na licencované zahraniční trhy, kde hmota slouží legálním armádním složkám a specializovaným demoličním firmám.

Zdroje: Wikipedia, vlast, nasivynalezci, CT24, český rozhlas, wikipedia, stoplusjednicka, wikipedia, český rozhlas