Gorbačov dal Sovětům svobodu. Místo spásy tím ale spustil konec impéria

Když Michail Gorbačov nastoupil do čela Komunistické strany Sovětského svazu, převzal zemi na pokraji ekonomického kolapsu. Sovětské hospodářství drtily obří výdaje na zbrojení, neefektivní plánování i letitá válka v Afghánistánu. Nový vůdce nechtěl komunistický režim zničit, ale zmodernizovat. Věřil, že poctivá práce, uvolnění cenzury a částečné povolení soukromého podnikání vrátí socialistickému zřízení sílu.

Jeho snaha o nápravu nefungujícího systému však vyvolala přesně opačný efekt. Jakmile obyvatelé dostali svobodu slova a možnost kritizovat vedení, na povrch začaly vybublávat potlačené národní spory i hněv z nefungujícího zásobování. Místo ekonomického zázraku přišel hluboký rozvrat a sovětské impérium se během pouhých šesti let složilo jako domeček z karet.

Do nejvyšších pater politiky se Gorbačov vypracoval z obyčejných poměrů v malé vesnici Privolnoje. Gorbačov se narodil v březnu 1931 do chudé rolnické rodiny, přičemž jeho blízcí na vlastní kůži zažili krutost stalinistického režimu. Oba jeho dědečkové se stali oběťmi represí. Jeden strávil více než rok ve vězení pod těžkým mučením, druhého poslali na nucené práce na Sibiř za to, že po drtivém hladomoru nesplnil plán osevu.

Mladý Michail se přesto dokázal prosadit. Ve čtrnácti letech začal pracovat na kombajnu a v osmnácti získal za rekordní sklizeň obilí vysoké státní vyznamenání. Díky tomu se bez přijímacích zkoušek dostal na právnickou fakultu v Moskvě. Během studií potkal svou životní lásku Raisu Titarenkovou, která mu po celý život stála po boku a stala se jeho nejbližší poradkyní.

Po návratu do rodného Stavropolu se Gorbačov rychle posouval v žebříčku komunistické strany. Získal si pověst pracovitého a energického organizátora. Pravidelně se potkával s vysokými funkcionáři, kteří do regionu přijížděli na léčení, což mu otevřelo dveře do nejvyšších pater moskevské politiky.

Když na začátku osmdesátých let zemřeli tři staří sovětští vůdci v rychlém sledu za sebou, stranická elita hledala někoho mladšího a dynamičtějšího. V březnu 1985 se generálním tajemníkem stal právě čtyřiapadesátiletý Gorbačov. Svým chováním i otevřením se světu působil jako zjevení. Svou vládu zahájil s vědomím, že stávající poměry v zemi jsou neudržitelné.

Stěžejním pilířem se stala politika přestavby neboli perestrojky, která měla reformovat těžkopádnou ekonomiku a poprvé od dvacátých let umožnila omezené soukromé podnikání. Zároveň spustil otevřenost v informování, díky níž lidé získali přístup k dříve zakázaným knihám, tisku i pravdivým informacím o historii. V boji s alkoholismem sice na čas zlepšil úmrtnost, ale zničil tím státní rozpočet.

Reformy však postupovaly pomalu a polovičatá opatření přinesla chaos. Místo plných obchodů čelili lidé ještě většímu nedostatku základních potravin a zboží bylo dostupné jen na přídělové lístky.

Zatímco doma se hospodářská situace zhoršovala, v zahraniční politice dosáhl nový sovětský vůdce přelomových úspěchů. Udomácnil se v ní pojem nové myšlení, který stavěl univerzální lidské hodnoty a mír nad ideologické soupeření obou světových bloků. Gorbačov pochopil, že Sovětský svaz si již nemůže dovolit utrácet obrovské sumy za zbrojení.

Klíčovým krokem se stala série summitů s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem. Oboustranná důvěra vedla v roce 1987 k podpisu historické dohody o likvidaci raket středního a kratšího doletu. Následně Sověti ukončili krvavou devítiletou okupaci Afghánistánu a stáhli z této země své vojáky.

V roce 1989 dal Gorbačov jasně najevo, že Moskva nebude zasahovat do vnitřních záležitostí svých evropských satelitů. Tím fakticky zrušil dlouholetou doktrínu omezené suverenity a otevřel cestu k pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě, včetně Československa. O rok později za tento přínos k ukončení studené války obdržel Nobelovu cenu za mír.

Uvolnění poměrů však uvnitř Sovětského svazu probudilo národnostní napětí. V Pobaltí, na Kavkaze i ve Střední Asii začala sílit volání po nezávislosti. Gorbačov se snažil zachovat státní celek vyjednáváním nové svazové smlouvy, která měla dát jednotlivým republikám větší pravomoci. Tento krok však vyděsil konzervativní křídlo v komunistické straně a armádě.

V srpnu 1991 se skupina tvrdých zastánců starých pořádků pokusila o státní převrat. Gorbačova izolovali na jeho chatě na Krymu, přerušili mu spojení a vyhlásili výjimečný stav. Pokus o převrat po třech dnech selhal díky odporu obyvatel v Moskvě pod vedením Borise Jelcina, ale celá akce měla přesně opačný efekt a zcela zničila autoritu centrální vlády. Jednotlivé svazové republiky začaly zrychleně vyhlašovat nezávislost.

Po návratu z Krymu už Gorbačov fakticky neměl komu vládnout. V prosinci 1991 vedoucí představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepsali dohodu o ukončení existence Sovětského svazu. Dne 25. prosince 1991 Michail Gorbačov odstoupil z funkce prezidenta a nad Kremlem poprvé zavlála ruská trikolóra.

Zatímco západní svět vnímal Gorbačova jako vizionáře a hrdinu, který bez krveprolití ukončil studenou válku a přinesl svobodu miliónům lidí, v samotném Rusku byl jeho odkaz přijímán zcela odlišně. Většina obyvatel mu přičítala za vinu ztrátu velmocenského postavení, hospodářský rozvrat a chaos devadesátých let.

Jeho pokus o návrat do vrcholné politiky v ruských prezidentských volbách v roce 1996 skončil fiaskem, když získal necelé jedno procento hlasů. Po odchodu z funkce se věnoval přednáškové činnosti, psaní knih a založil mezinárodní ekologickou organizaci Zelený kříž. Podílel se také na rozvoji občanské společnosti a vnímání lidských práv.

V pozdějších letech se dostal do složitého postavení vůči režimu Vladimira Putina. Přestože v roce 2014 podpořil připojení Krymu k Rusku s odkazem na historickou spravedlnost, dlouhodobě varoval před omezováním demokracie a návratem autoritářských praktik. Před svou smrtí v srpnu 2022 v soukromí těžce nesl, že jeho celoživotní úsilí o uvolnění poměrů a sblížení se Západem bylo zcela zničeno.

Zdroje: Wikipedia, iRozhlas, bbc, britannica, ct24, cnn.iprima, novinky, gorby