Napsala Hitlerovi, že lže a prohraje. Českou senátorku Plamínkovou za to popravili

V září roku 1938 stála celá Evropa na prahu válečného konfliktu. Adolf Hitler na sjezdu nacistické strany v Norimberku veřejně útočil na Československo a prezidenta Edvarda Beneše obviňoval z útlaku německé menšiny. Zatímco většina tehdejších evropských státníků volila opatrnost nebo ustupovala, československá senátorka Františka Plamínková se rozhodla jednat.

14. září 1938 napsala německému kancléři dopis přímo do Berlína. V dopise mu napsala, že jeho projevy stojí jen na historických a národopisných omylech. Upozornila ho, že má zkreslené informace ze svého okolí, a vyvrátila jeho lži o situaci v českém pohraničí. Prohlásila, že z pozice demokratky považuje za svou lidskou povinnost mu napsat že i proti vojenské přesile nakonec pravda zvítězí. Pro nacisty šlo o otevřenou provokaci a osobní urážku, kterou jí nehodlali odpustit.

Když 15. března 1939 nacistická vojska obsadila zbytek Československa, Plamínková byla v Skandinávii. V kapse měla platný cestovní pas, víza i dostatek financí na to, aby v bezpečí přečkala nejhorší časy.

Zahraniční kolegyně ze světových ženských hnutí i československá exilová vláda v Londýně ji prosily, aby se do protektorátu nevracela. Upozorňovaly ji, že je pro gestapo kvůli svému dopisu i celoživotním demokratickým postojům přímým terčem. Plamínková to však odmítla s tím, že v těžkých chvílích musí zůstat se svým národem.

Nacistická tajná policie si pro ni přišla hned 1. září 1939, v den vypuknutí druhé světové války. Po šesti týdnech výslechů ji sice propustili, ale byla pod neustálým dohledem. Protektorátní kolaborující tisk, reprezentovaný novinářem Karlem Wernerem, na ni v novinách pravidelně útočil a poukazoval na to, že senátorka v čele Ženské národní rady představuje symbol pasivní rezistence vůči Říši. Plamínková se přesto nezalekla a vedla spolek dál.

Smysl pro spravedlnost a odhodlání neměla až v době okupace. Rodičům na pražském Novém Měste, kde vyrůstala jako dcera obuvníka, bylo jasné, že má mimořádný intelektualní potenciál. Po absolvování Státního učitelského ústavu v Praze začala pracovat jako učitelka matematiky a fyziky. Narážela však na tehdejší rakousko-uherský zákon, který pro učitelky vyžadoval povinný celibát. Pokud chtěla žena být učitelkou, musela se vzdát manželství i rodiny.

V mládí se v tanečních seznámila s medikem Vilémem Feyrerem a došlo i na zasnoubení. Aby mohla pokračovat v profesním životě, musela zásnuby zrušit. Jako vzpomínku na svého prvního snoubence pak po celý život uváděla ke svému jménu druhé písmeno F. Tato zkušenost ji od práce neodradila, ale ji přiměla proti nespravedlivému systému aktivně bojovat. Organizovala kolegyně ve Spolku českých učitelek a v letech 1908 až 1916 vedla v Časopise učitelek samostatnou rubriku Feminismus. Říkala, že stát vyřazuje vzdělané ženy z možnosti vychovávat děti, což je špatné pro společnost. Její úsilí slavilo úspěch v roce 1919, kdy nový československý stát celibát učitelek zrušil. Sama se už nevdala, ale vybojovala svobodu ostatním ženám.

Chápání feminismu v podání Františky Plamínkové bylo mimořádně praktické. Odmítala myšlenku, že by feminismus měl představovat boj proti mužům. Naopak tvrdila, že cíl spočívá ve vytvoření vztahu založeného na svobodě obou partnerů, vzájemné úctě a dobrovolně přijatých povinnostech. Své přesvědčení popsala i ve slavném Ottově slovníku naučném, kde zdůraznila, že žena je v prvním řadě člověk, nikoli jen manželka a matka

Chtěla dostupnější školky, jesle i pomocnice do domácností, díky kterým by ženy nemusely volit mezi rodinou a prací. Věřila, že nová kuchyňská technika ulehčí ženám každodenní úklid a vaření. Politiku nebrala jako boj o moc. Podle ní pro ženy představovala hlavně cestu ke zlepšení praktického života.

Při zkoumání starého volebního řádu do Českého sněmu z roku 1861 odhalila Plamínková zásadní nedostatky v právním textu. Tvůrci předpisu sice přiznali volební právo pouze mužům, avšak v paragrafech zapomněli výslovně zakázat pasivní volební právo ženám.

Této kličky okamžitě využila. V roce 1905 spoluzaložila Výbor pro volební právo žen a v letech 1908 i 1912 prosazovala ženské kandidátky. Při doplňovacích volbách na Mladoboleslavsku v roce 1912 přesvědčila politické strany ke společnému postupu. To vedlo ke zvolení spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické. Šlo o vůbec první ženu zvolenou do zákonodárného sboru ve střední Evropě. Vídeňské úřady zvolení sice odmítly potvrdit, ale cesta do politiky se tím ženám otevřela. Plamínková o tomto úspěchu později přednášela i na mezinárodním kongresu v Amsterdamu.

Po vzniku Československa vstoupila do České strany národně socialistické a dostala se do jejího předsednictva. Nejprve působila v pražském zastupitelstvu, kde dohlížela na školství, sociální péči i na památkovou péči. Věnovala se opravám historických budov i pražského orloje a na úřadě zavedla rovné pracovní podmínky pro úřednice a právničky.

Roku 1925 byla poprvé zvolena senátorkou Národního shromáždění a mandát obhajovala až do zrušení Senátu v roce 1939. V parlamentu si získala pověst neúnavné pracovnice. Její plná taška nacpaná legislativními spisy byla mezi kolegy pověstná a tehdejší pražský primátor Karel Baxa se o ní vyjadřoval s respektem, že při potřebě prosadit složité věci je nutné poslat do boje právě Plamínkovou.

V roce 1923 založila Ženskou národní radu jako zastřešující organizaci československého ženského hnutí. V právní komisi rady s ní spolupracovala mladá Milada Horáková. Plamínková se stala pro Horákovou přítelkyní i vzorem. Roky společně pracovaly na změně občanského zákoníku. Usilovaly o to, aby vdané ženy nebyly právně podřízené svým mužům a získaly plná práva ke svým dcerám i synům. Tyto změny se však kvůli odporu konzervativních poslanců podařilo schválit až dlouho po válce v roce 1949.

Doma nezůstala. Rychle si vybudovala respekt i ve světě. Stala se místopředsedkyní Mezinárodní ženské rady a v roce 1931 byla jmenována oficiální delegátkou Československa při Společnosti národů v Ženevě, kde vystupovala jako pohotová a přesvědčivá řečnice. Udržovala také blízký osobní vztah s rodinou prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.

V Praze se zasloužila o řešení problémů pracujících žen. Podílela se na výstavbě Červených domů v Holešovicích a Ženských domovů na Smíchově, které poskytovaly bezpečné a dostupné ubytování. Stála rovněž u zrodu sídla Ženského klubu českého v ulici Ve Smečkách, kde v současnosti působí divadlo Činoherní klub. Projekt budovy vypracovala první česká architektka Milada Petříková-Pavlíková a financování zajistily samy členky ze svých příspěvků a půjček.

Druhý zásadní zásah gestapa přišel po atentátu na Reinharda Heydricha v červnu 1942. Nacisté po českých spolcích požadovali, aby veřejně přísahaly věrnost Říši. Plamínková to odmítla.

Poslastní den na svobodě prožila 10. června 1942 v Dobřichovicích ve vile své přítelkyně Albíny Honzákové. Druhý den ráno si pro ni přijelo gestapo. Převezli ji do Malé pevnosti v Terezíně, kde se v cele naposledy setkala s Miladou Horákovou. Své mladší kolegyni tam zanechala myšlenku, že v boji se padá a člověk musí za svými postojí stát v každé době.

Dne 30. června 1942 byla Plamínková v rámci masových poprav během druhého stanného práva přavezena z Terezína do Prahy. Spoluvězeňkyním stihla sdělit, že ji vedou na smrt bez výslechu a bez jakéhokoli soudu. Téhož dne byla ve věku 67let zastřelena v Kobylisích. Místo uložení jejích ostatků zůstává neznámé.

Po roce 1948 se odkaz Františky Plamínkové nehodil ani komunistickému režimu. Jako demokratka, prvorepubliková senátorka a přítelkyně Masarykovy rodiny byla z oficiálního výkladu dějin vědomě odsunována a její jméno z učebnic dějepisu postupně téměř vymizelo. Výsledky jejích celoživotní práce v oblasti volebního práva, školství i legislativy však zůstávají trvalou součástí české společnosti.

Zdroje: CT24, wikipedia, echo24, iRozhlas, český rozhlas, kroniqa, albina, padesatprocent