Článek
Páteční ráno na Pražském hradě nezačalo diplomaticky. Premiér Andrej Babiš (ANO) dorazil na klíčovou schůzku o 15 minut později. Zatímco mistr etikety Ladislav Špaček mluví o neomluvitelném prohřešku, premiér kontruje, že prezident není jeho nadřízený a měl by být nad věcí. V diskusích se lidé přou, zda jde o aroganci, či „lampasáckou“ šikanu.
Napětí mezi dvěma nejvyššími ústavními činiteli by se dalo v pátek ráno krájet. Když Andrej Babiš v 8:45 konečně dorazil, prezident Petr Pavel ho uvítal připomínkou, že byli domluveni na půl devátou. Premiérova strohá odpověď „nějak to nevyšlo“ situaci neuklidnila. Pavel později na Vítkově vzkázal, že přesnost je výrazem úcty a zpoždění vnímá jako jasný signál.
Ladislav Špaček: Prohřešek, který nemá omluvu
Expert na etiketu Ladislav Špaček má o situaci jasno a pro premiérovo vysvětlení nemá pochopení. Podle něj nejde o úsměvnou malichernost, ale o zásadní selhání protokolu, které v nejvyšších patrech politiky nemá obdoby. Špaček zdůrazňuje, že u vrcholných státníků není čas odhadem, ale exaktní veličinou, na kterou dohlížejí celé týmy lidí.
„Tady nic premiéra neomlouvá. Setkání na minutu přesně řídí ochranná služba obou ústavních činitelů. Takže jakési zdržení někde a podobně nebo že to nějak nevyšlo, si můžeme říkat při schůzce v kavárně s kamarády, ale ne mezi dvěma nejvyššími ústavními činiteli. Je to neomluvitelné,“ uvedl Špaček pro ČTK.
Podle bývalého mluvčího Václava Havla navíc absence omluvy a zlehčování situace sráží úroveň úřadu vlády i prezidenta. V diplomatickém protokolu je totiž včasný příchod vnímán jako základní projev úcty k instituci, nikoliv jen k osobě, která v jejím čele stojí.
„Akademická čtvrthodinka“ podle Sklenáře
Zastání našel Babiš paradoxně u Miroslava Sklenáře, bývalého dlouholetého hradního protokoláře, který nyní působí jako vedoucí kabinetu ministra zahraničí Petra Macinky. Sklenář se na věc dívá optikou praktického provozu na Hradě a volí výrazně smířlivější tón. Podle něj se podobné situace stávají a v rámci politického provozu jsou akceptovatelné, pokud nepřekročí únosnou mez.
Sklenář situaci mírnil termínem „akademická čtvrthodinka“ a připomněl, že v digitální éře a při nasazení ochranných složek nejde o žádné překvapení. „Cestou ochranné služby vy poměrně přesně víte, kdo kde je a kdy reálně přijede,“ vysvětlil Sklenář s tím, že prezident nebyl v informačním vakuu a o pohybu premiérovy kolony měl neustálý přehled. Podle něj tak nešlo o protokolární katastrofu, ale o běžnou provozní komplikaci.
Diskuse pod bodem mrazu: Buran, nebo šikana od „lampasáka“?
Čtenáři nenechali na aktérech nit suchou. Pod článkem se během pár hodin sešly stovky reakcí, které přesně kopírují hluboké rozdělení české společnosti. Diskuse se prakticky okamžitě zvrhla v ostrou výměnu názorů, kde se neřešila jen etiketa, ale i celková legitimita obou politiků a jejich minulost.
Mnozí lidé vnímají zpoždění jako promyšlený tah a jasný projev arogance moci. Podle nich nejde o dopravní zácpu, ale o vzkaz, že se premiér nikoho a ničeho nebojí. „Že Babiš přišel pozdě, ukazuje na nedostatek respektu a neschopnost. A že se neomluvil, o nevychovanosti. Prostě Babiš,“ píše uživatelka Ellen.
Další diskutující, Pavel P., k tomu dodává: „Kamkoliv přijdu pozdě, očekával bych omluvu, natož pak k prezidentovi. I malé dítě tohle chápe.“ V komentářích se často objevovaly i paralely se zahraničím; někteří uživatelé, jako Pavel K., upozornili, že premiér pouze kopíruje manýry Vladimira Putina, který záměrně nechává světové státníky čekat, aby demonstroval svou nadřazenost.
Fanoušci Andreje Babiše naopak vidí chybu na straně Pražského hradu. Prezidentovo veřejné pokárání vnímají jako zbytečné divadlo pro média a neschopnost povznést se nad malichernosti. „Pavel jako rozený diplomat Babiše hned zpražil před novináři. Lampasák se nezapře,“ uvádí v diskusi Vít B., čímž naráží na prezidentovu vojenskou kariéru.
Část diskutujících, jako například Zdeněk K., se snaží premiéra hájit praktickými důvody: „Pavel asi neví, jaká je dopravní situace v Praze. Samé objížďky a uzávěry. Akademická čtvrthodinka se toleruje.“ Podle těchto hlasů prezident situaci záměrně „nabonzoval“ novinářům, aby odvedl pozornost od obsahu schůzky a mohl se postavit do role morální autority, což vnímají jako laciné politické body.
Napětí v diskusi ještě vyostřily připomínky minulosti obou aktérů. Zatímco jedna strana častovala premiéra tituly jako „estébák Bureš“, druhá strana prezidentovi předhazovala jeho předlistopadové působení přezdívkami jako „Pávek“. Ukazuje se, že patnáctiminutové zpoždění se pro mnohé stalo pouze dalším symbolem nesmiřitelného souboje o směřování země, kde pravidla etikety ustupují tvrdému politickému boji.
„Nejsem podřízený“: Protiútok z úřadu vlády
Sám Andrej Babiš se do defenzivy rozhodně neuchýlil. V následném protiútoku ostře prohlásil, že není prezidentovým podřízeným a nehodlá jím být ani v budoucnu. Podle premiéra byla Pavlova veřejná kritika za patnáctiminutové zpoždění malicherná a neodpovídala vážnosti situace, ve které se země nachází. Babiš navíc naznačil, že celá scéna na začátku schůzky byla jen vyvrcholením napětí, které vyvolal sám Hrad.
Zpoždění totiž premiér dává do přímé souvislosti s „ultimátem“, které mu Petr Pavel vzkázal prostřednictvím médií jen několik hodin před jednáním. „Je velice zvláštní, že pan prezident dá rozhovor den předtím, než jdu na schůzku s ním, kde mi vzkazuje, že všechno je hotovo,“ rozčiloval se Babiš. Podle něj nebylo fér, aby prezident předem oznámil svou účast na summitu NATO v Ankaře bez ohledu na výsledek společného jednání. Pozdní příchod se tak v tomto kontextu jeví spíše jako symbolický akt odporu proti prezidentovu postupu.
Ústavní rozcestí a „prezidentská schizofrenie“
Spor o patnáct minut ve své podstatě jen obnažil hluboký a narůstající rozpor mezi vládou a Pražským hradem. Zatímco prezident Pavel trvá na striktním dodržování pravidel slušnosti, diplomatického protokolu a ústavních zvyklostí, podle kterých by měl stát navenek zastupovat právě on, premiér a jeho nejbližší okolí volí mnohem ostřejší rétoriku.
Zejména ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) a další vládní představitelé v této souvislosti začínají mluvit o „prezidentské schizofrenii“. Kritizují snahu hlavy státu uzurpovat si exekutivní pravomoci, které podle nich přísluší výhradně kabinetu. „Ústava není napsaná pro prezidentský systém,“ zaznívá z vládního tábora s tím, že prezident by měl respektovat vůli vlády, a nikoliv jí diktovat složení delegací na mezinárodní summity.
