Článek
Oficiální propaganda stavěla komunistickou společnost na rovnosti a absenci touhy po soukromém majetku. Běžné obchody však obyvatele rychle vyvedly z omylu. Kvalitní elektronika, západní kosmetika nebo džíny představovaly zboží z jiného světa. Cestou k tomuto luxusu se staly prodejny Tuzex, navazující na dřívější podniky Darex. V nich se ovšem nedalo platit běžnými korunami. Jediným platidlem byly odběrní poukázky neboli bony. Ty stát vydával těm, kteří legálně získali valuty, například pracovníkům na zahraničních montážích nebo umělcům působícím za hranicemi.
Poptávka po bonech byla obrovská, oficiální cestou je ale téměř nešlo získat. Vznikl tak prostor pro neoficiální směnárníky, kterým se podle německého výrazu pro směnu začalo říkat veksláci. Ti využívali rozdílu mezi oficiálním a černým kurzem. Zatímco státní banka dávala západním turistům za jejich marky či dolary nevýhodně málo korun, vekslák na ulici jim nabídl mnohem výhodnější kurz a více hotovosti. Získané valuty pak směňoval za bony a ty obratem prodával Čechoslovákům před branami Tuzexu. Za jediný bon s nominální hodnotou jedné koruny inkasoval na ulici pět až šest korun.
Tolerance ze strany státu
Veksláctví se pohybovalo daleko za hranicí tehdejšího práva. Zákoník znal paragrafy o spekulaci, porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou i ohrožení devizového hospodářství. Za nelegální držení a obchod s valutami hrozilo víceleté vězení i propadnutí majetku. Přesto ulice před Tuzexy v Praze, Brně nebo Karlových Varech lemovaly postávající postavy nabízející směnu prakticky nepřetržitě. Státní aparát nad tímto obcházením zákonů v mnoha ohledech přivíral oči.
Důvod byl čistě pragmatický. Centrálně řízená ekonomika trpěla chronickým nedostatkem tvrdé západní měny, kterou potřebovala na nákup zahraničních surovin, technologií či léků. Veksláci fungovali jako efektivní kanál, který z nákupů turistů i domácích obyvatel odčerpával valuty a směřoval je do státní pokladny. Mnohdy šlo o úzké propojení s orgány Veřejné bezpečnosti i Státní bezpečnosti. Důležití překupníci si krytí kupovali úplatky, luxusním nedostatkovým zbožím pro funkcionáře nebo přímou spoluprací s tajnou policií, které předávali informace.
Odběrní poukázka do Tuzexu.
Fiktivní zaměstnání a obrovské příjmy
Tehdejší zákony ukládaly všem práceschopným občanům povinnost pracovat. Kdo neměl v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, čelil stíhání za trestný čin příživnictví. Veksláci tento požadavek řešili formálním zápisem na pozicích nočních hlídačů, vrátných nebo kotelníků. Místo nich reálně pracovali nastrčení studenti či důchodci, kteří za razítko dostávali malou část odměny. Absolutním vrcholem pak bylo získání invalidního důchodu, k němuž vedly tučné úplatky lékařům a komisím.
Výdělky pouličních překupníků přesahovaly běžné poměry. Zatímco průměrný plat dosahoval přibližně tří tisíc korun měsíčně, pouliční vekslák si stejnou částku dokázal vydělat za pouhé dva dny. Ti nejvlivnější veksláci si pak měsíčně přišli i na stovky tisíc korun. Své bohatství dávali okatě najevo. Nosili džíny prestižních západních značek, kožené bundy, zlaté řetězy a navštěvovali luxusní hotelové bary na Václavském náměstí. Domácnosti vybavovali nejmodernější technikou a v garážích parkovali zahraniční vozy.
Kulturní ikona zvaná džíny
Pro běžné obyvatele byli veksláci rozporuplnými postavami. Na jedné straně představovali symbol šedé ekonomiky a podvodů, na straně druhé byli jedinou cestou k vysněnému zboží. Symbolem celé éry se staly džínové kalhoty. Zpočátku odmítaný produkt západní kultury se postupně stal nezbytnou součástí šatníku mladé generace. Protože domácí textilní průmysl nedokázal vyprodukovat odpovídající náhradu, lidé byli ochotni dát za džíny z Tuzexu i polovinu svého měsíčního platu.
Omezená dostupnost vedla ke značné tvořivosti. Lidé si kupovali džíny v maďarské Budapešti, zužovali širší nohavice na populární mrkváče, dřeli látku kartáčem ve vaně pro získání sepraného vzhledu a na prodřená místa našívali záplaty. Vekslácký svět a s ním spojenou atmosféru shánění bonů zpopularizoval na konci osmdesátých let také film Bony a klid, který poměrně věrně zachytil praktiky i hierarchii tehdejšího podsvětí.
Náskok v divokých devadesátých letech
Pád komunistického režimu na konci roku 1989 znamenal okamžitý zánik tuzexového obchodu i smyslu ulicové směny bonů. Valuty se staly volně směnitelné a zahraniční zboží zaplavilo běžné obchody. Veksláci však o své postavení nepřišli. Naopak zrod svobodného trhu přivítali s obrovským náskokem před zbytkem společnosti.
Zatímco běžným občanům chyběly zkušenosti s tržním prostředím a vlastnili jen skromné úspory, bývalí veksláci měli do začátku obrovský majetek i síť důležitých kontaktů. Tyto prostředky okamžitě zapojili do malé i velké privatizace, dražeb provozoven, zakládání směnáren, zastaváren či nočních klubů. Představitelé tehdejší ekonomické reformy otevřeně přiznávali, že rychlost majetkových přesunů vyžaduje zavřít oči nad původem kapitálu, který v dražbách figuruje.
Řada postav bývalého veksláckého prostředí se díky svému startovacímu kapitálu v průběhu devadesátých let posunula do struktur organizovaného zločinu nebo vysokého byznysu. Z prostředí předlistopadové šmeliny vzešly i známé tváře tehdejšího podsvětí, jako byli František Mrázek, Antonín Běla či Ivan Jonák. Veksláctví tak položilo základy procesům, které výrazně ovlivnily hospodářský i společenský vývoj v následujícím desetiletí.
