Vertikální palác na hliněných nohou. Co vám v Dubaji neřeknou o Burj Khalifa

Když v lednu 2010 vybuchly nad Dubají tisíce ohňostrojů, svět se díval vzhůru s otevřenými ústy. Burj Khalifa, stavba pojmenovaná po tehdejším prezidentovi SAE, právě pokořila magickou hranici 800 metrů. Byl to triumf, který měl definitivně smazat obraz Dubaje jako zaprášené rybářské vesnice a nahradit jej obrazem globální metropole budoucnosti, kde se sny mění v beton a sklo. Jenže pod tímto stříbřitým šípem, který se leskne v pouštním slunci jako fata morgána, leží základy plné kontroverzí, technických bizarností a lidských tragédií, které se do nablýskaných reklamních brožur cestovních kanceláří prostě nevešly. Je to příběh o tom, jak blízko má lidská genialita k naprosté absurditě.

Projektování budovy, která svou výškou téměř atakuje hranici jednoho kilometru, není jen otázkou estetiky nebo prestiže, ale především brutálním bojem s fyzikálními zákony. Hlavní architekt Adrian Smith a inženýři ze studia SOM museli vyřešit problém, který je noční můrou každého stavitele mrakodrapů: vítr. V těchto extrémních výškách se vzdušné proudy nechovají jako osvěžující vánek, ale jako neviditelné kladivo, které dokáže rozvibrovat ocelovou konstrukci až k bodu zlomu.

Burj Khalifa má půdorys ve tvaru trojlistého květu hymenocallis (pouštní lilie). Tento tvar ale není jen romantickým gestem k lokální floře. Stupňovité zužování budovy směrem nahoru, připomínající spirálu, slouží k „matení“ větru. Vzdušné víry se díky nepravidelnému povrchu a proměnlivé šířce pater nedokážou spojit do ničivé rezonance. Přesto se špička mrakodrapu v nejsilnějších poryvech vychyluje o neuvěřitelných 1,5 metru. Pasažéři v nejvyšších patrech, kde se nachází luxusní apartmány a vyhlídky, tak občas zažívají něco, co by se dalo nazvat „nebeskou mořskou nemocí“. Představte si, že sedíte v obývacím pokoji za stovky milionů, a vidíte, jak se hladina vody ve vaší sklenici jemně, ale vytrvale houpe.

Dubajské léto je pro lidský organismus bez technologické podpory smrtící. Teploty běžně šplhají k 50 °C a slunce pálí s intenzitou, která taví asfalt. Burj Khalifa je v podstatě obří skleněná čočka s plochou 103 000 metrů čtverečních skla, která pohlcuje neskutečné množství solární energie. Aby se tisíce lidí uvnitř doslova neuvařily zaživa, musel být vyvinut speciální systém dvojitého zasklení s nanovrstvou stříbra, která odráží infračervené záření, zatímco druhá vrstva blokuje ultrafialové paprsky.

I tak je chlazení budovy technologickou noční můrou, která spotřebuje tolik energie jako menší město. Klimatizační systém má špičkový výkon odpovídající roztání 10 000 tun ledu každý den. Obrovským a nečekaným problémem je kondenzace. Protože je v Dubaji extrémně vysoká vlhkost vzduchu z nedalekého Perského zálivu, na ledových trubkách chlazení se tvoří miliony litrů vody. Inženýři však tuto „odpadní“ vodu nenechají jen tak odtéct. Využívají ji k zavlažování okolních zahrad a napájení slavné dubajské fontány – ročně takto získají zhruba 15 olympijských bazénů vody v podstatě „ze vzduchu“. Je to fascinující ukázka recyklace uprostřed vyprahlé pouště.

Tohle je fakt, který dubajské úřady nejraději tají a o kterém se na oficiálních prohlídkách nedozvíte ani slovo. Přestože je Burj Khalifa symbolem třetího tisíciletí, její napojení na základní infrastrukturu v době otevření zamrzlo v hluboké minulosti. Dubajská kanalizační síť totiž rostla mnohem pomaleji než její ambiciózní mrakodrapy a při dokončení Burj Khalify prostě nebyla připravena na tak masivní bodovou zátěž, kterou představuje 35 000 obyvatel na jednom místě.

Výsledek byl a částečně stále je až komicky absurdní: každý den se u technického zázemí budovy tvoří kolony oranžových cisteren, lidově zvaných „hovnocucy“. Tyto vozy musí odčerpat tisíce litrů fekálií z luxusních bytů a hotelu Armani a odvézt je do čistíren mimo město, které se nacházejí hluboko v poušti. Představte si tu scénu: v 160. patře si v restauraci Atmosphere objednáte nejdražší kaviár a archivní víno, ale vaše biologické stopy o pár hodin později putují v zaprášené cisterně po dálnici E11, protože město zapomnělo včas vykopat dostatečně velké potrubí. I když se situace díky masivním investicím do podzemních tunelů zlepšuje, tento obraz zůstává mementem dubajského překotného růstu, kde nablýskaná forma často brutálně vítězí nad prozaickou funkcí.

Zatímco Titanic měl své „černé vojsko“ topičů v podpalubí, Burj Khalifa byla vykoupena potem a krví tisíců dělníků z jižní Asie. Na stavbě pracovalo až 12 000 lidí denně, převážně z Indie, Pákistánu a Bangladéše. Tito lidé žili v bídných ubytovnách v pouštních táborech, jako je Sonapur, pracovali v extrémním horku ve výškách, ze kterých se běžnému člověku zastavuje srdce, a to za mzdu, která se pohybovala kolem 4 až 5 dolarů na den.

V roce 2006 došlo k masovým nepokojům, kdy stovky dělníků, frustrovaných nejen nízkými platy, ale i zabavováním pasů a neustálým zpožďováním výplat, zdemolovaly stavební stroje a kanceláře. Škody tehdy dosáhly milionů dolarů. Oficiální státní zprávy sice uvádějí pouze jedno jediné úmrtí spojené přímo s pádem z výšky, ale nezávislé lidskoprávní organizace a svědectví z místa mluví o mnohem temnější realitě – o úmrtích z vyčerpání, srdečních selháních v horku a sebevraždách. Burj Khalifa tak není jen pomníkem inženýrství, ale i tichým a poněkud děsivým svědkem sociální propasti 21. století, kde jedna skupina lidí žije v oblacích a druhá pro jejich pohodlí dře v prachu za méně než cenu jednoho drinku v hotelovém baru.

Pohybovat se v budově, která má 163 pater, vyžaduje technologii, ze které se zvedá žaludek. Výtahy v Burj Khalifa patří k technologickým špičkám – celkem jich je 57 a ty hlavní se pohybují rychlostí 10 metrů za sekundu (tedy zhruba 36 km/h). Cesta ze země do 124. patra trvá necelou minutu, během které cítíte v žaludku lehké chvění.

Aby se zabránilo bolestivému praskání ušních bubínků pasažérů kvůli bleskovým změnám atmosférického tlaku, jsou kabiny hermeticky uzavřené a tlak v nich je aktivně regulován podobně jako v kabinách letadel. Pokud byste se však rozhodli pro sportovní výkon a chtěli jít pěšky, čekalo by vás 2 909 schodů. To už je pořádná ranní rozcvička, kterou pravděpodobně žádný z rezidentů nikdy neabsolvoval. I servisní schodiště jsou však vybavena špičkovou ventilací pro případ požáru, protože v takto vysoké budově je evakuace naprosto kritickou disciplínou.

Mýt okna v Burj Khalifa je jako malovat Karlův most nebo čistit sisyfovský balvan – když skončíte na jedné straně, na té druhé můžete začít znovu. Celkem 24 348 skleněných panelů o celkové ploše 120 000 metrů čtverečních vyžaduje neustálou péči. Dubaj leží v poušti a prachové bouře jsou zde běžným jevem. Stačí jeden větrný den a stříbřitá věž vypadá jako matná šedá tyč.

K čištění se používá 18 speciálních plošin, které se pohybují po kolejnicích zabudovaných přímo do fasády. Celý proces umytí celé věže trvá tři až čtyři měsíce. Pracovníci, kteří tuto práci vykonávají, jsou skuteční kaskadéři bez bázně a hany. Jsou vystaveni spalujícímu slunci, prudkým poryvům větru a visí nad propastí, ve které se i mraky a ptáci zdají být hluboko pod jejich nohama. Pro tyto muže je strach z výšek luxusem, který si nemohou dovolit.

Kdo vlastně v Burj Khalifa bydlí? Budova je rozdělena na několik sekcí. Spodní patra zabírá prestižní Armani Hotel, který navrhoval sám Giorgio Armani – vše od nábytku po vůni na chodbách nese jeho rukopis. Nad ním se nacházejí luxusní rezidence, kde metr čtvereční stojí jmění, a ještě výše najdete korporátní patra. Mezi nájemníky patří globální celebrity, ropní magnáti, ale i spekulanti s nemovitostmi.

Život v mracích má však i své stinné stránky. Kvůli bezpečnosti a konstrukci budovy nelze nikde otevřít okno. Obyvatelé jsou tak 24 hodin denně závislí na umělé cirkulaci vzduchu. Navíc se říká, že kvůli výšce budovy vidí lidé v horních patrech západ slunce o několik minut později než lidé na zemi – což má dokonce vliv na náboženské zvyklosti, například během ramadánu musí věřící ve špičce věže držet půst o pár minut déle.

Burj Khalifa už brzy nemusí být nejvyšší stavbou světa. V sousední Saúdské Arábii se opět rozběhla stavba Jeddah Tower, která má ambici překonat bájnou hranici 1 000 metrů. Jenže výška není všechno. Burj Khalifa zůstane v dějinách zapsána jako stavba, která změnila pravidla hry. Ukázala lidstvu, že mrakodrapy už nejsou jen budovy, ale politické deklarace a nástroje marketingu, které mají přitáhnout pozornost celého světa k malému kousku pouště.

Stejně jako Titanic, i Burj Khalifa je fascinujícím symbolem své doby. Doby bezmezného optimismu, kdy se zdálo, že petrodolary mohou poručit přírodě a že luxus může kvést i tam, kde původně nebylo nic než sůl a písek. Je to vertikální město, které vás uchvátí svou technickou dokonalostí, ale pokud se podíváte pozorněji na jeho základy, uvidíte i ty oranžové cisterny a uslyšíte tichý šepot těch, kteří ji v nelidských podmínkách budovali. Je to monument lidské vůle, ale také lidské marnivosti, který – dříve či později – opět pohltí písek pouště, tak jako Titanic pohltila rez a hlubina.

Závěrem zbývá otázka: Je Burj Khalifa vrcholem lidské civilizace, nebo jen dalším pomníkem marnivosti, který jednou pohltí písek, stejně jako Titanic pohltila rez a bakterie? Co si o těchto megalomanských projektech myslíte vy?

Zdroje: Wikipedia, Britannica, guinnessworldrecords, tiqets, thecrowdedplanet,