Král Václav II. měl geniální mozek, ale bál se koček a nechával se zavírat do koše

Václav II. nebyl jen králem, byl to v podstatě nejúspěšnější generální ředitel středověku. Zatímco jeho otec Přemysl Otakar II. sázel na sílu meče, Václav vsadil na stříbro a diplomacii. Když se v Kutné Hoře narazilo na bohaté žíly drahého kovu, Václav neváhal. Zavedl mincovní reformu a nechal razit legendární pražské groše, které se okamžitě staly „eurozónou“ 14. století. S touto ekonomickou mocí v zádech si mohl dovolit to, co nikdo před ním: bez jediného velkého válečného tažení ovládl Polsko i Uhry. Jeho impérium se rozprostíralo od vln Baltu až k břehům Dunaje, čímž z Čech udělal skutečný střed vesmíru.

Jenže za nablýskanou fasádou nejbohatšího dvora Evropy se skrýval muž, který prožíval soukromé peklo. Historické prameny ho popisují jako postavu připomínající hodinové kyvadlo. Jeho život byl neustálým bojem mezi dvěma extrémy – na jedné straně stála mánie, kdy s neuvěřitelnou bystrostí spřádal evropské intriky a budoval kláštery, na straně druhé hluboká, paralyzující deprese. Tento „stříbrný král“ byl ve skutečnosti vězněm ve vlastním těle, mučeným představami o vlastní smrti a hříšnosti, které ho doháněly až k extrémním projevům sebemrskačství.

Představa o urostlém přemyslovském rytíři bere u Václava II. rychle za své. Zapomeňte na svalnaté hrdiny z kronik. Václav byl drobný, neduživý a bledý muž, který se potýkal s doživotně podlomeným zdravím. Jeho síla nebyla v paži, která by třímala těžký meč, ale v mimořádné paměti a jazykovém nadání. Byl to mistr slova a manipulace, který raději nerozhodného barona uplatil pytlem stříbra, než aby s ním bojoval na hradbách. Byl to panovník moderního střihu – intelektuál, který pochopil, že peníze a zákony (jako jeho pokrokový Horní zákoník) jsou mocnější než hrubá síla.

Cena za tuto genialitu však byla krutá. Čím víc se rozšiřovala jeho politická moc, tím víc ho opouštěl vnitřní klid. Václav se postupně měnil v uzlíček nervů. Zatímco podepisoval listiny, které měnily mapu Evropy, jeho mysl byla zaměstnána panickou hrůzou z toho, že ho někdo otráví, nebo že ho postihne boží trest. Tato neustálá tenze mezi rolí všemocného vládce a křehkostí jeho nemocné duše vytvořila z Václava II. jednu z nejtragičtějších a zároveň nejvíce fascinujících postav našich dějin.

Kde se vzala ta podivná směs geniality a šílenství? Odpověď leží v jeho dětství, které by i v dnešní době bylo námětem pro psychologický thriller. Poté, co jeho otec, král železný a zlatý Přemysl Otakar II., tragicky padl v bitvě na Moravském poli, se život sedmiletého následníka trůnu obrátil v noční můru. Poručník Ota Braniborský, který měl nad chlapcem držet ochrannou ruku, se namísto toho stal jeho věznitelem. Malý Václav byl izolován od světa, nejprve v temných kobkách hradu Bezděz a později převezen do cizího a nepřátelského prostředí v Braniborsku.

Malý král tam na vlastní kůži poznal skutečný hlad, zimu a neustálý strach o život. Zatímco jeho země byla drancována cizími vojsky, on sám žil v naprosté nejistotě, obklopen nepřáteli, bez lásky a péče. Historici se shodují, že právě zde vzniklo jeho celoživotní trauma, které později přerostlo v těžké úzkostné stavy.

Možná právě v temných, vlhkých chodbách vězení, kde mu společnost dělaly jen krysy a toulavé kočky, se zrodila jeho nejslavnější fobie. Kočky pro něj nebyly domácími mazlíčky, ale připomínkou bezmoci a strachu z nejtemnějšího období jeho života. Chorobný strach z kočičího mňoukání, které ho přivádělo k šílenství, tak může být přímým následkem hrůz, které prožil jako bezbranné dítě.

Václavovy stavy by dnešní psychiatři pravděpodobně diagnostikovali jako těžkou úzkostnou poruchu kombinovanou s obsedantně-kompulzivní poruchou (OCD). Král žil v neustálém napětí, které dosahovalo vrcholu při sebemenším náznaku špatného počasí. Jakmile se na obloze objevil první mrak a z dálky zahřmělo, Václav propadl naprosté panice. Aby unikl pomyslnému hněvu božímu, nechal se prý v komnatě zavěsit v proutěném koši ke stropu, protože věřil, že ho izolace od země ochrání před bleskem. Jindy se zoufale schovával do speciálních úkrytů vystlaných relikviemi svatých, doufaje v božskou ochranu.

Jeho strach z koček (ailurofobie) byl tak silný, že dosahoval až fyzických rozměrů. Když zahlédl toto zvíře, dokázal na místě omdlít nebo dostat záchvat podobný šílenství, doprovázený třesem a výkřiky. Podobně paranoidní byl i strach z jedu. Král nedůvěřoval nikomu ze svého okolí. Každý pohár vína a každé sousto připraveného jídla musely projít složitým rituálem ochutnávání, který prováděli důvěryhodní dvořané, aby se zajistilo, že panovník nebude otráven. Tento neustálý strach z atentátu ho nutil k obezřetnosti, která hraničila s šílenstvím.

Osobnost Václava II. byla plná hlubokých paradoxů. Na jedné straně stál panovník, který byl hluboce, až patologicky věřící. Své vnitřní démony, strachy a pocit viny za hříšný život řešil extrémními formami pokání. Aby očistil svou duši, nechal se prý od svých zpovědníků bičovat do krve, věře, že fyzická bolest zmírní jeho úzkosti. Přesto byl jeho milostný život na tehdejší poměry bouřlivý a plný emocí. Své první ženě, Gutě Habsburské, byl sice upřímně oddán a její předčasná smrt ho psychicky naprosto zlomila, přestože mu porodila deset dětí. Tento zármutek však paradoxně prohloubil jeho deprese a následné náboženské stavy.

Jako král si Václav zároveň potrpěl na okázalý luxus, krásu a umění. Byl to vzdělaný muž, který sám skládal milostné básně ve stylu minnesängrů a na svém dvoře v Praze hostil ty nejlepší umělce z celé Evropy, čímž z Čech udělal kulturní centrum. Jeho druhá žena, mladičká polská princezna Eliška Rejčka, byla sice primárně politickou trofejí nutnou pro zajištění polské koruny, ale zároveň byla důkazem Václavovy neutuchající potřeby být obklopen krásou a mládím. Byla to jakási symbolická protiváha k jeho vlastnímu chřadnoucímu tělu a mysli, které čím dál více podléhaly nemocem a strachu.

Osud byl ke králi neúprosný a ironický. Právě ve chvíli, kdy jeho politická moc dosahovala absolutního vrcholu a on pro svého syna získal polskou i uherskou korunu – čímž se Přemyslovci stali dominantní silou střední Evropy – jeho vlastní tělo definitivně vypovědělo službu. Tuberkulóza, tehdy neléčitelná nemoc známá jako souchotiny, ho sžírala zevnitř a proměnila mocného vládce ve stín sebe sama. Václav II. zemřel v pouhých 34 letech, obklopen stříbrem, které mu zdraví vrátit nemohlo.

Jeho smrt znamenala okamžitý začátek konce. Zanechal po sobě zemi, která byla evropskou velmocí, ale také dynastii, která se bez jeho geniálního, byť neurotického diplomatického mozku začala okamžitě rozpadat. O rok později, roku 1306, byl v Olomouci zavražděn jeho syn Václav III., poslední mužský člen rodu, a slavná éra Přemyslovců po meči tím tragicky skončila. Příběh Václava II. nám dodnes připomíná, že ani hory stříbra a tři královské koruny nedokážou vyléčit rány, které na duši zanechá děsivé dětství a neustálý strach z vlastních stínů.

Zdroje: Český rozhlas, stoplusjednicka, eurozpravy, lifee, stavitele katedrál, wikipedia