Česká lékařka vybudovala nemocnici v Bagdádu. Na konci války oklamala esesáky a přežila

Měla našlápnuto k tomu, aby se stala jednou z nejslavnějších postav světové medicíny. MUDr. Vlasta Kálalová-di Lotti, výjimečná česká lékařka, polyglotka a vědkyně, vybudovala ve 20. letech minulého století v iráckém Bagdádu prosperující československou nemocnici. Léčila chudé beduíny i členy královské rodiny, do Prahy poslala půl milionu exemplářů exotického hmyzu a vysloužila si uznání samotného prezidenta Masaryka. Přesto její jméno z učebnic historie téměř vymizelo. Žena, která zachránila tisíce životů na Blízkém východě, se na sklonku druhé světové války stala obětí brutálního německého masakru. Přežila jen zázrakem – tím, že mezi těly svých zavražděných dětí předstírala vlastní smrt.

Vlasta Kálalová se narodila 26. října 1896 v jihočeských Bernarticích v rodině venkovského učitele. Už od dětství projevovala až neuvěřitelné nadání, zejména na jazyky. Než v roce 1915 úspěšně odmaturovala, mluvila plynule anglicky, německy, francouzsky, italsky a španělsky. Později, během vysokoškolských studií, si k tomuto úctyhodnému seznamu přibrala ještě turečtinu, arabštinu a perštinu.

Když nastoupila na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, zvolila si chirurgickou specializaci. V té době šlo o nevídanou věc – chirurgie byla doménou výhradně mužů a tehdejší společnost se na ženy se skalpelem v ruce dívala s velkou nedůvěrou. Vlasta však své okolí ohromovala nejen odvahou, ale i hlubokými znalostmi. Studium medicíny ukončila v únoru 1922 s nejvyšším možným oceněním sub auspiciis, tedy pod patronátem hlavy státu, které bylo vyhrazeno jen těm nejlepším studentům.

Zásadní zlom v jejím životě nastal v roce 1919, kdy si poslechla přednášku profesora Jaroslava Hlavy o exotické parazitologii. Profesor se zmínil o tom, jak naléhavě schází specializované pracoviště pro výzkum tropických chorob v oblastech jako Damašek či Bagdáda. Upozorňoval, že s rozvojem dopravy a železnic se exotické nákazy dříve či později dostanou i do střední Evropy a naši lékaři na to budou trestuhodně nepřipraveni. Zatímco většina studentů nad vizí jen pokrčila rameny, ve čtyřiadvacetileté Vlastě se zažehl celoživotní sen. Rozhodla se, že takovou stanici v Orientu vybuduje.

Uskutečnit takto ambiciózní plán v poválečné Evropě však vyžadovalo obrovské odhodlání a především finance. Mladá lékařka dva roky poctivě sbírala praktické zkušenosti v nemocnicích v Praze, Slaném, Lounech a Brně. Na svůj odjezd se připravovala s až asketickou důsledností: předplatila si turecký lékařský časopis, aby si osvojila orientální medicínské názvosloví, a v nejparnějších letních dnech podnikala mnohakilometrové pochody s těžkým batohem, aby navykla své tělo na nesnesitelná vedra.

Kámen úrazu však představovaly peníze. Banky i oficiální instituce její žádosti o úvěr odmítaly. Myšlenka, že by mladá, svobodná žena odjela sama léčit do arabského světa, jim připadala jako čiré bláznovství.

Pomoc nakonec přišla z nejvyšších míst. Alice Masaryková, zakladatelka Československého červeného kříže, s níž Vlasta spolupracovala, zprostředkovala ambiciózní lékařce setkání s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Setkání na podzim roku 1923 v Lánech dopadlo nečekaně. Když tehdy osmadvacetiletá Vlasta líčila prezidentovi své plány a zmínila se, že má i drobné vlastní úspory, TGM ji přerušil:

„Ty si schovejte, budete je potřebovat. Můj právní zástupce už má příkaz k úhradě výloh vaší cesty.“

Prezident jí ze svých soukromých prostředků poskytl velkorysou půjčku ve výši 244 tisíc korun. Byl to projev obrovské důvěry, kterou Vlasta nezklamala – celou částku dokázala díky své píli do posledního haléře splatit během pouhých tří let. V roce 1924 nejprve odcestovala do Istanbulu na kliniku Omara Paši a po získání další praxe zamířila přímo do Iráku.

Když Vlasta Kálalová v roce 1925 dorazila do Bagdádu, ocitla se v úplně jiném světě. V třímilionovém iráckém království působilo sotva dvě stě lékařů, lidé masově umírali na mor, choleru či malárii a dospělého věku se dožívala sotva polovina narozených dětí. Získat místo ve státní Královské nemocnici vedené britskou mandátní správou však bylo pro ženu a cizinku nemožné. Britské úředníky musela složitě přesvědčovat vůbec o tom, že její diplom z Karlovy Univerzity má nějakou váhu.

Jedinou cestou tak byla soukromá praxe. Vlasta si pronajala dům v muslimské čtvrti a otevřela si ordinaci na bagdádském předměstí Mejdán. Vybavena byla tehdy jen cestovní lékárničkou, několika páry gumových rukavic a plechovou krabicí s nástroji.

Brzy se ale ukázalo, že její příchod byl pro místní požehnáním. Muslimské ženy se podle přísných náboženských pravidel nesměly odhalit před cizím mužem, a to ani v ohrožení života. Mnoho z nich raději volilo smrt než zneuctění mužským lékařem. Přítomnost vzdělané, citlivé a nesmírně šikovné doktorky tak pro ně byla doslova darem z nebes.

Její reputaci definitivně stvrdil případ malého chlapce Mahdího, syna bohatého obchodníka s kůžemi, kterého kůň kopl do obličeje tak nešťastně, že měl místo nosu jen krvácející ránu. Vlasta provedla v provizorních podmínkách brilantní plastickou operaci a vrátila chlapci lidskou tvář. Vděčný otec pak chodil po celém Bagdádu a dělal české lékařce nejlepší možnou reklamu. Podobně zachránila život i malé dívce s rozštěpem rtu, kterou by jinak podle krutých pověr čekala smrt ve vlnách řeky Tigris.

Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. 15. března 1925 Kálalová oficiálně otevřela první československou nemocnici v Bagdádu – sanatorium zvané Mustausaf Czechoslovak v historickém domě Burazanliu (Dům trubačů). Zařízení mělo dvacet lůžek, pomáhaly jí dvě české ošetřovatelky a jedna arménská pomocnice. Její věhlas dosáhl takových rozměrů, že ji ve svém paláci přijal sám irácký panovník emír Fajsal I. a Vlasta se stala osobní lékařkou několika členů královské rodiny.

Kromě běžné chirurgie řešila i velmi specifické situace. Často za ní přicházely nešťastné matky s dcerami a prosily o rekonstrukci panenské blány pod záminkou, že dívka „nešťastně spadla na kropicí konev“. V tehdejším Iráku mohl ženich o svatební noci neposkvrněnou nevěstu beztrestně zabít. Vlasta tyto operace bez váhání prováděla a zachraňovala tak mladé dívky před jistou smrtí. Do její ordinace ale občas zavítal i nečekaný evropský host – například legendární český tramp a spisovatel Bob Hurikán (Josef Peterka), kterému s klidem a českým pozdravem vytrhla bolavý zub.

Vlasta Kálalová v Bagdádu nikdy nepřestala myslet na svůj vědecký cíl. Pečlivě odebírala vzorky krve a hnisu pacientů trpících obávanou bagdádskou boulí (leishmaniózou) a dalšími tropickými chorobami. Balila je a posílala do Prahy. Doma však její odborná práce narážela na byrokratickou netečnost a nezájem kolegů – vzorky často zůstávaly zapomenuté v archivech a podléhaly zkáze. Její zoufalé dopisy na mateřskou fakultu s prosbou, aby po ní vedení nemocnice převzal nějaký mladý lékař, zůstávaly bez odpovědi.

Paradoxně tak její pobyt v cizině nejvíce vytěžili vědci z úplně jiného oboru. Když Národní muzeum v Praze vyhlásilo výzvu, aby krajané v zahraničí pomohli rozšířit přírodovědné sbírky, Vlasta se s obrovskou vášní pustila do entomologie.

I přes extrémní pracovní vytížení vyrážela v brzkých ranních hodinách na koni do pouště chytat hmyz. Zoologickému oddělení Národního muzea nakonec poslala neuvěřitelných půl milionu exemplářů exotických brouků a motýlů. Mezi nimi objevila i několik zcela nových, dosud nepopsaných druhů – jeden z vzácných krasců byl dokonce na její počest pojmenován Amaeodera kalalae.

V Bagdádu potkala Vlasta také svou životní lásku. Stal se jí Giorgio di Lotti, úředník tamní státní správy a potomek italských imigrantů. Seznámili se poté, co Vlasta neúspěšně léčila jeho první manželku na tuberkulózu. Giorgio byl vzdělaný, laskavý a do české lékařky se hluboce zamiloval. Vlasta, která do té doby veškeré muže odmítala, aby se mohla plně soustředit na práci, v roce 1927 svolila ke svatbě. Giorgio se kvůli ní začal učit česky, přijal československé občanství (změnil si jméno na Jiří) a bez žárlivosti toleroval, že jeho žena je úspěšnější a vydělává více peněz.

Brzy se jim narodily dvě děti – syn Radbor a dcera Drahomila Lydia. Mateřství v nelítostném bagdádském podnebí však bylo neuvěřitelně riskantní. V letních měsících, kdy teploty stoupaly k 48 °C, umíralo v Iráku každé třetí dítě do jednoho roku. Malý Radbor několikrát vážně onemocněl a Vlasta o něj sváděla zoufalé mateřské i lékařské bitvy.

Extrémní nasazení, kdy doktorka operovala od tří hodin od rána a spala jen minimálně, si vybralo svou daň. Na podzim roku 1931 Vlasta vážně onemocněla horečkou dengue. Infekce přenášená komáry ji na několik měsíců upoutala na lůžko a totálně jí vyčerpala organismus. Irácké úřady jí navíc pod tlakem žárlivých mužských kolegů odmítly prodloužit lékařskou licenci. S těžkým srdcem se proto rodina v roce 1932 rozhodla pro návrat do Československa.

Ačkoliv Vlasta odjížděla s pocitem zklamání, že se jí nepodařilo v Bagdádu zanechat trvalou českou lékařskou stopu, doma se jí dostalo obrovského uznání od samotného Masaryka. „Udělala jste v cizině Československu dobré jméno. A takový kus práce, že by to leckterý mužský nezastal,“ složil jí poklonu stárnoucí prezident.

Následující léta prožila rodina střídavě v Praze a v rodných Bernarticích, kde si Vlasta otevřela soukromou ordinaci. Následnou německou okupaci nesli těžce, ale hrdě odmítli nabídku přátel k emigraci do Ameriky. Bernartice se během války staly nebezpečným místem – místní občané zde v roce 1942 pomáhali ukrývat československé parašutisty ze skupiny Intransitive. Po atentátu na Heydricha zažila obec brutální razie gestapa a 23 místních obyvatel bylo popraveno. Rodině di Lottiů se tehdy smrt ještě vyhnula.

Osudový úder však přišel v ten nejméně očekávaný okamžik – v poslední den druhé světové války, 8. května 1945. Zatímco nedaleký Písek už osvobodili Američané, Bernartice ležely za demarkační čarou a čekalo se na příchod Rudé armády. Di Lottiovi vyzdobili svůj dům spojeneckými vlajkami a těšili se na svobodu.

Přes obec však v tu chvíli ustupovala po zuby ozbrojená kolona německých vojáků a příslušníků SS, kteří se snažili dostat do amerického zajetí. Jeden z místních mladíků neuváženě vylezl na králíkárnu na dvoře di Lottiova domu a na projíždějící esesáky vystřelil. Němci okamžitě zahájili brutální odvetnou palbu a vtrhli do domu.

Následoval masakr, který během několika minut zničil celý Vlastin svět. Vojáci na místě postříleli jejího manžela Jiřího, šestnáctiletého syna Radbora, čtrnáctiletou dceru Drahušku i hospodyni Valerii Pančíkovou. Vlastu Kálalovou zasáhl prudký úder do ramene a kulka jí škrábla na temeni hlavy. Padla k zemi vedle svých dětí. Když k ní přistoupil německý voják, aby ji zkontroloval, Vlasta projevila nadlidské sebeovládání. Zavřela oči, nezachvěla ani víčkem a předstírala, že je mrtvá. Voják do ní kopl špičkou boty jako do mršiny a odešel s uspokojeným prohlášením, že „kluk je rozstřílený“.

Teprve večer, když nastalo ticho, se Vlasta probrala z mdlob. S prostřeleným ramenem, krvácející a v šoku se plazila po čtyřech od jednoho člena své rodiny k druhému. Všem zkoušela tep, ale naděje nebylo. Všichni byli mrtví. Do písecké nemocnice ji převezli v kritickém stavu až v noci.

Fyzická zranění se zahojila za dva měsíce, ale duše Vlasty Kálalové zůstala navždy hluboce zjizvená. Ztrátu rodiny se pokusila překonat tím, že chtěla adoptovat válečného sirotka, ale tento pokus nevyšel. Azyl a společnou domácnost nabídla dvěma mladým lidem z písecké nemocnice – polské dívce Gitě a slovenskému mladíkovi Jurajovi. Gita však brzy odešla, když zjistila, že její vlastní rodina válku přežila, a z Juraje se vyklubal pochybný člověk podezřelý z kolaborace s gestapem.

Vlasta se proto uzavřela do sebe a lék na nesnesitelnou bolest hledala v neúnavné práci a cestování. Pracovala na chirurgické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a opět vyjížděla do zahraničí – navštívila USA, Norsko, Itálii i SSSR. Své jazykové znalosti rozšířila na neuvěřitelných čtrnáct jazyků. Jedním z nich však už do konce života nepromluvila: německy. „Tímto jazykem mluvili vrazi mých dětí,“ říkávala nekompromisně a do smrti odmítala jakékoliv oslavy konce války.

Po komunistickém převratu v roce 1948 opět projevila obrovskou občanskou statečnost. Když se dozvěděla o vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou, napsala osobní, emotivní, ale přísně racionální dopis prezidentu Klementu Gottwaldovi. Žádala ho, aby nepodepisoval trest smrti pro Horákovou, přičemž argumentovala vlastní zkušeností – tím, že jí nacisté vyvraždili celou rodinu a ví, co je to ztráta blízkých.

Tímto gestem na sebe okamžitě upoutala pozornost Státní bezpečnosti. StB ji začala sledovat a do jejích spisů si zaznamenala výmluvnou charakteristiku:

„Za její přílišnou humanitou vzhledem k jejímu vzdělání a znalosti světa by se mohly skrývat protistátní věci. Jest vlastenkou v buržoazním pojetí a osobní přítelkyní Alice Masarykové.“

Jen díky svému mezinárodnímu renomé a pokročilému věku unikla vězení.

Vlasta Kálalová-di Lotti zemřela v naprostém osamění a v zapomnění 14. února 1971 v písecké nemocnici ve věku 74 let. Tehdejší komunistický režim neměl zájem oslavovat ženu, která byla osobní přítelkyní Masarykových a uznávanou buržoazní lékařkou. O jejím skonu informoval pouze krátký nekrolog ve Zdravotnických novinách.

Její velkolepý příběh pro českou veřejnost zachránila až spisovatelka a novinářka Ilona Borská. Ta stihla lékařku navštívit ještě v posledních letech jejího života a detailně zaznamenat její vzpomínky. V roce 1978, sedm let po smrti Vlasty, vydala životopisný román Doktorka z domu Trubačů. Kniha se v šedi normalizace stala okamžitým bestsellerem a dodnes patří mezi nejoblíbenější díla české literatury.

Vlastin velký sen o pokračování české lékařské stopy v Iráku se paradoxně naplnil až v 60. letech, třicet let po jejím odchodu z Bagdádu. Profesor plzeňské lékařské fakulty Jaroslav Slípka tehdy získal místo na bagdádské univerzitě a vedl tam Ústav mikroanatomie. Vlastě tehdy poslal do Čech dojemný dopis: „Čeští lidé tu dělají dobrou práci a já jsem hrdý na to, že se mohu tak trochu považovat za nástupce díla, které jste tu kdysi započala.“

Oficiálního státního uznání se tato hrdinka dočkala až po pádu totality. 28. října 1992 jí prezident Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy in memoriam. Její jméno dnes nese také planetka 66934, objevená v roce 1999. Životní osud Vlasty Kálalové zůstává fascinujícím, byť tragickým svědectvím o tom, jak nesmírnou vnitřní sílu, inteligenci a humanismus dokáže lidská bytost projevit tváří v tvář těm nejkrutějším ranám osudu.

Zdroje Wikipedia, stoplusjednicka, novinky