Článek
Na počátku šedesátých let vypadala obec Slušovice na Zlínsku stejně jako většina československého venkova. Místní Jednotné zemědělské družstvo potýkající se s následky nedobrovolné kolektivizace nepředvádělo žádné zázraky a zemědělci v něm pracovali bez větší motivace. Všechno se ale změnilo v roce 1963, kdy do křesla předsedy zasedl sedmadvacetiletý agronom František Čuba. Málokdo tehdy tušil, že tento mladík promění bezvýznamnou vesnici v největší hospodářské impérium východního bloku.
František Čuba nebyl běžným socialistickým manažerem, který by slepě plnil tabulky centrálního plánování. Pocházel z nedaleké Březové a dobře znal fungování i principy baťovského Zlína. Inspiroval se systémem řízení Tomáše Bati a do prostředí komunistické ekonomiky zavedl prvky, které tehdejší systém vůbec nedokázal pochopit. Během tří desetiletí dokázal vybudovat agrokombinát, který na sklonku osmdesátých let dosahoval ročního obratu 7 miliard korun a generoval zisk téměř 850 milionů korun.
Baťovský systém v praxi
Základem obrovského úspěchu byla nekompromisní motivace zaměřená na osobní odpovědnost a výkon. Zatímco v běžných podnicích platilo, že snaha navíc se nevyplácí, ve Slušovicích znamenala cesta nahoru výrazné finanční přilepšení. Čuba rozbil neefektivní kolos na samostatně fungující týmy a divize, které mezi sebou vnitřně obchodovaly.
Jednotlivé výrobní skupiny si předávaly meziprodukty za tržní ceny, a pokud byl externí dodavatel levnější, mohly nakoupit mimo družstvo. Důležitou roli hrála vnitropodniková banka, která zajišťovala bezhotovostní platby, interní zúčtování a poskytovala zaměstnancům výhodné podmínky.
Finanční odměny byly na tehdejší dobu vysoké. Běžný pracovník v Československu bral v osmdesátých letech kolem tří tisíc korun, avšak úspěšní ředitelé slušovických závodů si měsíčně přišli až na 25 000 korun. Propracovaný byl i sociální systém, družstvo stavělo vlastní byty, provozovalo zdravotní střediska, rekreační objekty i sportovní areály.
Čuba neměl rád zbytečnou byrokracii a od svých lidí vyžadoval absolutní nasazení. Kdo jeho tempo nevydržel nebo neplnil cíle, musel odejít. Ti, kteří zůstali, si ale žili na vysoké noze.
Počítače, testovací dráha Audi i vlastní aerolinky
Zemědělská výroba tvořila koncem osmdesátých let už jen menší část celkového obratu. Aby družstvo smysluplně využilo zaměstnance mimo hlavní sezónu, rozvinulo takzvanou přidruženou výrobu. A právě ta proměnila Slušovice v naprosto unikátní podnik. Družstvo se nebálo vrhnout do odvětví, o kterých běžné státní podniky neměly ani tušení.
Ve Slušovicích se vyráběly počítače řady TNS, jejichž díly družstvo dokázalo dovážet navzdory přísným západním zákazům. Výrobní program zahrnoval biochemické přípravky, nealkoholické nápoje v plastu, pneumatiky i zpracování odpadních materiálů. Do městečka vedla unikátní čtyřproudová silnice, vyrostlo zde špičkové dostihové závodiště, a dokonce i testovací dráha pro německou automobilku Audi.
Vrcholem luxusu byla vlastní letecká společnost, která provozovala sovětská letadla i velký Boeing 707. Pro zaměstnance fungovala síť prodejen Quatro. V nich se za speciální družstevní poukázky dalo pořídit exkluzivní zboží ze Západu, které bylo jinde dostupné výhradně v Tuzexu za ilegálně sehnatelné bony.
Spolupráce s StB
To, že Slušovice fungovaly podle západních pravidel, leželo řadě komunistických funkcionářů v žaludku. Čuba byl pragmatický politik a manažer v jednom. Členem komunistické strany byl už od vysoké školy, avšak stranické struktury využíval především jako ochranný štít.
Zatímco tehdejší prezident Gustáv Husák Slušovice upřímně nenáviděl a neustále do družstva posílal hloubkové kontroly, Čuba měl mocné spojence na nejvyšších místech. Ochranou ruku nad ním držel premiér Lubomír Štrougal i stranický tajemník pro zemědělství Miroslav Zajíc.
Neméně kontroverzní byla kapitola týkající se Státní bezpečnosti. Podle historických pramenů i výpovědí pamětníků Čuba dokázal rozvědku obratně zapojit do vlastního byznysu. Přestože sám nebyl veden jako klasický agent, využíval kontakty StB k pašování zahraničních technologií, licencí a počítačových komponentů, které směňoval za agrochemické produkty nebo mošty.
Rozpad družstva a soudní tahanice
Po listopadu 1989 se očekávalo, že dravý agrokombinát v tržním prostředí zdevastuje konkurenci. Po revoluci se ale situace zcela otočila. Slušovický systém vadil jak starým komunistickým funkcionářům, tak novému demokratickému vedení státu.
Zásadní úder zasadil podniku prezident Václav Havel ve svém slavném projevu v srpnu 1990 na Václavském náměstí, kde prohlásil, že „krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím“. Znechucený Čuba krátce nato rezignoval. V následujících měsících se gigantický kolos rozpadl na více než stovku samostatných subjektů.
Následovalo nepřehledné období plné majetkových přesunů, podezřelých přeprodejů přes nastrčené firmy a soudních sporů. Zmizení části družstevního majetku provázely nejasnosti a v pohnuté době dokonce za neznámých okolností vyhořel celý archiv JZD. Samotný František Čuba čelil obžalobě z nelegálních finančních operací ve vnitropodnikové bance, po letech soudních tahanic byl však v plném rozsahu zproštěn viny.
Ekologická hrozba? Moderní pohled na slušovické dědictví
Ačkoliv mnozí pamětníci vzpomínají na éru Slušovic s obrovskou nostalgií jako na zlatý věk, odborníci dneška poukazují na druhou stranu mince. Slušovický zázrak stál na intenzivním velkovýrobním zemědělství, které využívalo obrovské dávky chemie a těžkou techniku.
Agrokombinát byl primárně zaměřen na průmyslový tlak a maximální okamžitý výnos bez ohledu na dlouhodobou udržitelnost krajiny. Podle současných agrárních analytiků by masové rozšíření tehdejšího slušovického modelu dnes vedlo k celkové devastaci přírody a vodních zdrojů.
Obrovské historické zisky navíc byly z velké části umožněny monopolním postavením na trhu a úlevami ze strany komunistického režimu, které běžné podniky neměly k dispozici.
Jak Čuba na sklonku života radil prezidentovi
Nostalgie po „starých dobrých Slušovicích“ nakonec Čubu na sklonku života vynesla zpět na výsluní. V roce 2012 vstoupil do vysoké politiky v barvách Strany práv občanů Zemanovci a stal se krajským radním. O dva roky později šokoval veřejnost, když v senátních volbách porazil silnou kandidátku ČSSD Alenu Gajdůškovou a ve věku 78 let se stal nejstarším českým senátorem v historii.
Závěr jeho politické kariéry ale doprovázely spory a pochybnosti. Ze zdravotních důvodů se v Senátu neobjevil od srpna 2016 téměř rok a půl. Protože však stále pobíral plný plat a náhrady, čelil obrovskému tlaku veřejnosti i médií. V únoru 2018 nakonec na mandát rezignoval.
František Čuba zemřel v červnu 2019 ve věku 83 let. Pro jedny zůstal bezohledným komunistickým šíbrem a symbolem netransparentního podnikání, pro druhé geniálním vizionářem, který dokázal nemožné. Jeho příběh však navždy zůstane nejpozoruhodnějším hospodářským experimentem v novodobých českých dějinách.
