Článek
Francouzský komik se narodil v srpnu roku 1934 ve městečku Valenciennes. Pochází ze šlechtické rodiny. Jeho otec prosázel veškerý majetek na dostizích a od rodiny odešel. Malý Pierre tak vyrůstal u svého bohatého dědečka z otcovy strany na rozlehlém zámku. Do školy ho sice vozil osobní řidič v luxusním voze Rolls-Royce, ale uvnitř zámeckých zdí panovala přísná výchova.
Zcela odlišný svět poznával u druhého dědečka, který byl italským přistěhovalcem. U něj si užíval hlučné rodinné obědy s mísou špaget, vřelost a naprostou svobodu. Tento obrovský kontrast formoval jeho povahu na celý život. Když ho děti v internátní škole nemilosrdně šikanovaly, našel si nečekaný obranný mechanismus. Začal předvádět vtipné scénky, dělal ze sebe šaška a agresivní spolužáky si tak získal na svou stranu.
Rodina z něj chtěla mít právníka nebo lékaře, on ale toužil po divadle. Zámecký dědeček ho sice donutil vystudovat fyzioterapii, ale Pierre okamžitě po škole zamířil na herecké kurzy. Zpočátku ho odmítali s tím, že nemá pro herce dostatečně atraktivní vzhled. Až režisér Charles Dullin v něm uviděl skrytý talent a dal mu šanci.
Začátky v kabaretu a zrod nešikovného hrdiny
Své herecké zkušenosti sbíral Pierre Richard řadu let v pařížských kabaretech. Vystupoval v podnicích v Latinské čtvrti a učil se přímému kontaktu s publikem. Vnímá to jako nejtvrdší, ale nejlepší školu života, kde o úspěchu rozhoduje pouze to, zda se diváci smějí. K filmu se dostal až po svých třicátých narozeninách.
Zásadní obrat v jeho kariéře přineslo setkání s režisérem Yvesem Robertem. Ten si všiml jeho neobvyklého talentu pro fyzickou komiku a navrhl mu, aby si napsal vlastní filmový scénář. Tak vznikl v roce 1970 autorský snímek Roztržitý, který z neznámého začátečníka udělal přes noc miláčka celé Francie.
O dva roky později přišel celosvětový průlom v podobě kultovní špionážní parodie Velký blondýn s černou botou. Postava nic netušícího houslisty Françoise Perrina, který se omylem zaplete do souboje tajných služeb, z něj udělala mezinárodní hvězdu. Richard v ní předvedl dokonalou souhru elegance a nemotornosti.
Zlatá éra francouzské komedie
V sedmdesátých a osmdesátých letech šel Pierre Richard z jedné úspěšné role do druhé. Diváci si zamilovali jeho ztřeštěné komedie jako Hořčice mi stoupá do nosu nebo Jsem nesmělý, ale léčím se. V mnoha filmech používal pro své hrdiny stejná jména, i když šlo o odlišné postavy.
Jeho komedie však nebyly jen o bláznivých scénkách. Ve snímku Hračka zkoumal sociální témata, aroganci moci a to, jak peníze dokážou kazit lidský charakter. Film nabídl hlubší pohled na společnost a dodnes patří k jeho nejceněnějším dílům.
Skutečný vrchol komediálního žánru ale přišel na počátku osmdesátých let. Režisér Francis Veber spojil Pierra Richarda s vycházející hvězdou Gérardem Depardieuem. Společně vytvořili nezapomenutelnou dvojici v trhácích Kopyto, Otec a otec a Uprchlíci. Kontrast mezi vysokým smolařem a drsným chlapíkem přivedl do francouzských kin přes šestnáct milionů diváků.
Milovali ho i za železnou oponou. K Česku má nečekaně blízko
Pro obyvatele tehdejšího Československa a dalších zemí za železnou oponou představovaly Richardovy komedie vzácný závan svobody. Západní filmy se do zdejších kin dostávaly jen výjimečně, ale francouzské komedie procházely cenzurou poměrně snadno. Lidé v nich nacházeli obrovskou dávku radosti a lidskosti.
Sám herec si tento rozměr své tvorby uvědomil až o mnoho let později, když začal cestovat po střední a východní Evropě. Lidé na ulicích mu se slzami v očích děkovali za to, že jejich dětství a mládí prosvětlil v těžkých dobách. Mnozí mu přímo říkali, že pro ně jeho filmy znamenaly doslova světlo v temnotě.
K České republice si Pierre Richard vytvořil mimořádně silný vztah. Prahu otevřeně označuje za druhé nejkrásnější město na světě hned po Paříži. Do naší metropole se pravidelně vrací jako patron žižkovské restaurace Mon Rouge Pif, účastník degustačních akcí i podporovatel charitativních projektů.
Před několika lety si dokonce poprvé zahrál v českém celovečerním filmu Vánoční příběh. Při té příležitosti se svěřil, že roli přijal bez zaváhání, protože má upřímně rád české filmy, pražské uličky a atmosféru našich Vánoc. Na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech navíc v minulosti převzal cenu za nejlepší mužský herecký výkon.
Úspěšný podnikatel a majitel vinic
Představa, že je Pierre Richard v běžném životě stejně nepoužitelný jako jeho filmoví hrdinové, je zcela mylná. Ve skutečnosti v sobě nezapře obchodní geny svých předků. Už v sedmdesátých letech si založil vlastní filmovou produkční společnost a v polovině osmdesátých let podlehol své další velké životní vášni, vinařství.
Na jihu Francie v malebném regionu Languedoc koupil zanedbanou usedlost Château Bel Evêque a pustil se do kompletní renovace vinic. Zrekonstruoval původní výsadbu a začal vyrábět vlastní víno, které dnes dodává do prestižních restaurací po celé Evropě. Do chodu vinařství postupně zapojil i své syny.
Ačkoliv je úspěšným podnikatelem a vyhlášeným společníkem, jedna typická vlastnost mu z filmového plátna přece jen zůstala. Je neuvěřitelně roztržitý. Neustále ztrácí doklady, peněženky i mobilní telefony, a tak kolem sebe potřebuje lidi, kteří po něm zapomenuté věci neustále sbírají.
Jeho vlastní víno
Životní elixír jménem práce
Přestože Pierre Richard oslavil nedávno již dvaadevadesáté narozeniny, na odpočinek v důchodu vůbec nemyslí. Natáčení nových filmů považuje za nejlepší recept na zdraví a dlouhověkost. Tvrdí, že práce před kamerou mu dává více energie než jakékoliv lázeňské kúry.
V posledních letech se objevuje i ve vážnějších dramatických úlohách. Zářil například v historickém velkofilmu Jeanne du Barry – Králova milenka, kde si zahrál po boku amerického herce Johnnyho Deppa. Na festivalu v Cannes pak s nadsázkou žertoval, že ho produkce v jeho věku může vyslat do světa už jen jako vysokého blondýna s ortopedickou botou.
Ve volném čase se věnuje své početné rodině, šesti vnoučatům a manželce, brazilské modelce Ceyle Lacerdě. Rád si vychutná sklenku dobrého červeného vína a neustále přemýšlí o nových projektech. Jeho životním mottem zůstává myšlenka, že realita nás sice drží při zemi, ale člověk se musí neustále snažit létat a dívat se ke hvězdám. Slavný komik tak i ve vysokém věku dokazuje, že radost ze života a smysl pro humor jsou tím nejlepším elixírem mládí.
