Isaac Newton se pokusil Roberta Hooka vymazat z historie a pak si přivlastnil jeho objevy

Proč tedy jeho jméno téměř zmizelo z učebnic? Odpověď se skrývá v temném stínu jeho slavnějšího rivala, Isaaca Newtona, který se osobně postaral o to, aby historie na tohoto nepohodlného génia zapomněla.

Robert Hooke nebyl jen „nějakým“ asistentem v laboratoři. Byl to vědec s tak širokým záběrem, že se mu v jeho době nikdo nevyrovnal. Byl to on, kdo jako první zvolal „buňka!“ Byl to on, kdo matematicky vypočítal, jak postavit kopuli katedrály sv. Pavla, aby nespadla. A byl to on, kdo v dopisech Isaacu Newtonovi naznačil principy gravitace, za které později Newton sklidil veškerou slávu.

Jenže Hooke měl jednu osudovou smůlu. Isaac Newton, chorobně ješitný a mstivý génius, po Hookově smrti ovládl Královskou společnost a zahájil tiché, ale důsledné vymazávání svého soka z historie. Zmizely Hookovy přístroje, jeho rukopisy byly potlačeny a jediný existující portrét byl údajně Newtonem vlastnoručně zničen.

Po více než třech staletích se však tento „stín“ vrací na světlo. Zjišťujeme, že svět, ve kterém žijeme, stojí na základech, které v hlučném a špinavém Londýně 17. století vybudoval tento neduživý muž s neuvěřitelnou představivostí.

Když se v lednu roku 1665 objevila v londýnských knihkupectvích objemná kniha s názvem Micrographia, vyvolala podobný poprask, jako by dnes na internet unikly první detailní snímky z cizí planety. Pro tehdejší společnost, zvyklou vnímat svět pouze vlastníma očima, to byl šokující střet s realitou, která jim doslova lezla po rukou. Slavný kronikář Samuel Pepys si knihu koupil hned první den a ve svém deníku přiznal, že u ní seděl v úžasu až do dvou do rána. Nazval ji „nejdůmyslnější knihou, jakou kdy v životě četl“. Hooke totiž neudělal jen vědecký soupis – on stvořil vizuální manifest nové éry.

Hooke nebyl jen vědec, byl to brilantní ilustrátor, který pochopil, že obraz vydá za tisíc slov. Jeho kresby nebyly pouhými náčrtky, byly to monumentální portréty mikrosvěta. Když čtenář rozevřel velkou skládací přílohu s vyobrazením obyčejné blechy, spatřil děsivého obrněného rytíře v „přenádherně vyleštěném černém brnění“, složeném z neuvěřitelně přesných kloubů a ostnů. To, co lidé do té doby považovali za bezvýznamnou černou tečku, se pod Hookovým mikroskopem proměnilo v komplexní biologický stroj. Stejně fascinující byl i pohled na obyčejnou veš, která se na papíře zakusovala do lidského vlasu s detaily.

Tím nejdůležitějším okamžikem celé knihy se však stalo pozorování obyčejného kousku korku. Hooke v něm spatřil pravidelnou strukturu drobných dutinek, které mu připomínaly cely v klášteře. Právě zde poprvé v historii použil slovo buňka (cell). Ačkoliv tehdy viděl pouze mrtvé stěny rostlinné tkáně, nevědomky tím pojmenoval základní stavební jednotku všeho živého. Hooke lidem ukázal, že život není jen to, co vidíme v zrcadle nebo na louce, ale že se skládá z nekonečného množství „malých pokojíčků“.

Micrographia však nebyla jen o statických obrázcích. Hooke s dětským nadšením popisoval, jak v kapce octa objevil „malé úhoře“, kteří se zběsile mrskali, nebo jak modravý povlak na povrchu zralých švestek není jen prach, ale les mikroskopických hub. Pro satiriky své doby byl Hooke bláznem, který utratil jmění za přístroje, aby zkoumal „roztoče v sýru“, ale pro moderní vědu se stal mužem, který jako první odhrnul oponu a ukázal nám, že i v tom nejmenším drobku hmoty se skrývá neuvěřitelná složitost a krása.

Robert Hooke nebyl vědcem, který by se nechal svázat jedním oborem. Jeho mysl fungovala jako dokonale promazaný stroj, který dokázal v jednu chvíli řešit jemnou mechaniku kapesních hodinek a v druhé projektovat základy nového Londýna. Když v roce 1666 sežehl Velký požár srdce britské metropole, byl to právě Hooke, kdo jako Chief Surveyor(hlavní inspektor) stanul v ruinách. S neúnavnou energií vyměřil tisíce parcel a vtiskl městu řád, který přežil staletí. Jeho vize však nesahala jen k hranicím ulic; dokázal propojit architekturu s fyzikou tak geniálně, že i kopule katedrály sv. Pavla dodnes vděčí za svou stabilitu jeho matematickému objevu o ideálním tvaru oblouku.

Hookova genialita se však nejvíce projevovala tam, kde bylo třeba spojit teoretickou vizi s řemeslnou zručností. Když slavný chemik Robert Boyle potřeboval dokázat existenci vakua, byl to Hooke, kdo mu sestrojil převratnou vakuovou pumpu. Boyle sice sklidil slávu za objev zákona o tlaku plynů, ale „motorem“ jeho laboratoře byl Hooke. Pro svět techniky pak zanechal dědictví, které používáme dodnes: kloubový hřídel (tzv. Hookův kloub), bez něhož by se dnes neotočila kola žádného automobilu.

Zatímco jeho stroje měnily mechaniku, jeho oči upřené do hlubin země měnily naše chápání času. Hooke byl prvním člověkem, který se odvážil prozkoumat fosilie pod mikroskopem. V době, kdy se věřilo, že podivné útvary v kamenech jsou jen hříčky přírody nebo výsledky magických sil země, Hooke neomylně poznal strukturu dřeva a schránek mořských měkkýšů. Poznal, že tyto kameny byly kdysi živými tvory. Tím položil základní kámen moderní paleontologie. Pochopil, že pohoří nebyla stvořena v jediném okamžiku, ale byla vyzdvižena z hlubin oceánů při obrovských zemětřeseních, a že historie naší planety se nepočítá na tisíce, ale na miliony let.

Hookeův záběr byl skutečně bezbřehý. Navrhoval navigační přístroje pro námořníky, zdokonaloval barometry pro předpovídání počasí a jako první zpozoroval rotaci Marsu a skvrny na Jupiteru. Byl to vědecký virtuós, který viděl souvislosti tam, kde ostatní viděli jen chaos.

Robert Hooke zemřel v březnu 1703, osamělý, slepý a upoutaný na lůžko ve svých pokojích v Gresham College. Jeho smrt však nebyla koncem jeho příběhu, ale začátkem systematického procesu vymazání z historie. Do čela Královské společnosti totiž nastoupil Isaac Newton – muž s geniální myslí, ale také s patologickou neschopností odpouštět. Pro Newtona nebyl Hooke jen kolegou, byl to „drzý vyzyvatel“, který si dovolil zpochybnit jeho teorii světla a nárokovat si podíl na objevu gravitace. Newtonova odveta byla tichá, ale důsledná.

Jakmile Newton ovládl vědecký svět, začal Hookův odkaz mizet. Když se Královská společnost v roce 1710 stěhovala do nových prostor, „záhadně“ se ztratily všechny Hookovy přístroje i jeho jediný oficiální portrét. Newton, který nechal v sálech společnosti rozvěsit své vlastní podobizny, tak doslova vymazal Hookovu tvář z paměti budoucích generací. Newtonovi životopisci pak po desetiletí vykreslovali Hooka jako zahořklého plagiátora a nepřejícího úředníka. Trvalo téměř tři sta let, než historici v zaprášených archivech znovuobjevili Hookovy deníky a rukopisy, které odhalily pravdu.

Moderní věda mu vrací tituly, které mu byly upřeny. Už ho nevnímáme jen jako „asistenta“, ale jako zakladatele mikrobiologie, průkopníka evoluční teorie a inženýra, jehož zákon elasticity je dodnes základním pilířem každého mostu, mrakodrapu nebo stroje, který lidstvo postaví. Zjišťujeme, že Hooke nebyl jen Newtonovým stínem, ale jedním z oněch velikánů, na jejichž ramenech Newton stál.

Robert Hooke možná zůstává mužem bez tváře, ale jeho otisky jsou všude kolem nás. Jsou v každé buňce, kterou pozorujeme pod mikroskopem, v každém přesném pohybu našich hodinek i v pružnosti matrací, na kterých každou noc odpočíváme.

Zdroje: Wikipedia, Briotannica, Reflex, UCMP