Článek
Když v roce 1986 otřásla čtvrtým reaktorem černobylské elektrárny katastrofální exploze, úřady zónu uzavřely a vymezily vnitřní desetikilometrový a vnější třicetikilometrový okruh. Desítky tisíc lidí musely své domovy nedobrovolně opustit. Hrstka obyvatel se ale přes zákaz vrátila. Mezi nimi i Lidija Sovenková s manželem Michailem. Ten v osudnou noc hasil požár přímo u zničeného reaktoru. Na rozdíl od mnoha kolegů vysokou dávku radiace přežil a v zóně žil dál.
O třináct let později, v roce 1999, Lidija ve více než čtyřiceti letech nečekaně otěhotněla. Doma pak přivedla na svět holčičku Marijku. Porod proběhl bez lékařů, asistoval u něj jen manžel, který sám přestřihl pupeční šňůru.
Úřady ji chtěly ututlat, rodiče nařkly z hazardu
Narození dítěte v zamořené oblasti vyvolalo u ukrajinských úřadů paniku. Pro stát to znamenalo mezinárodní ostudu, protože v zakázané zóně oficiálně nikdo žít nesměl. Vedení země se proto snažilo celou věc před světem i médii dlouho ututlat.
Zatímco před narozením Marijky úřady nad nelegálně žijícími pracovníky více méně přivíraly oči, po příchodu dítěte spustily kampaň s cílem rodinu vystěhovat. Lidija si britskému tisku stěžovala na neustálé vyhrožování, ponižování a zacházení jako se zločinci. Úředníci rodičům nenabídli odpovídající náhradní bydlení a veřejnost je osočovala z toho, že dítě vědomě zabíjejí. Sovenkovi se ale vzepřeli a v zóně zůstali.
Marijka vyrůstala v podmínkách, jaké nikdo jiný nezažil. Zatímco pracovníci elektrárny směli do zamořené oblasti vstupovat vždy jen na dva týdny a druhou polovinu měsíce museli trávit v Kyjevě, Marijka v ní žila trvale. Pila mléko od rodinné krávy, která se pásla na radioaktivních loukách, a jedla ryby z místní řeky. V téže řece se v létě s otcem koupala. Spekulace o zdravotních následcích matka odmítala s tím, že dcera nemá dvě hlavy a je úplně zdravá.
Dětství bez jediného kamaráda a opuštěná škola
Pro malou dívku bylo prostředí černobylské zóny jediným domovem. Široko daleko ale nežilo žádné jiné dítě. Jejím hřištěm se staly ruiny starých budov. Marijka se později svěřila s tím, jak moc si přála mít ve vesnici alespoň jednoho vrstevníka, kterému by mohla ukázat svůj domov a hrát si s ním.
Zlom nastal v sedmi letech. Rodiče zónu neopustili kvůli strachu z radiace, ale kvůli povinné školní docházce. V zakázané zóně totiž nezůstala jediná funkční základní škola. Dívka tak musela odejít do školy mimo Černobyl a k rodičům se do vyloučené zóny vracela už jen na prázdniny.
O svém původu nechce mluvit
Dnes je z Marijky mladá studentka žijící v ukrajinském hlavním městě. Přivydělává si jako servírka v hipsterském baru, aby se finančně osamostatnila a pokryla náklady na studia. Ráda by v budoucnu pracovala v pohostinství či zdravotnictví.
O své minulosti na veřejnosti mlčí. Jak v médiích uvedla její blízká kamarádka, Marijka nechce být výjimečná tím, kde se narodila. Vědomí, že je jediným dítětem vyrůstajícím u reaktoru, je pro ni bolestné a nechce aby ji kvůli tomu lidi odsuzovali nebo si na ni ukazovali prstem. Dívka dokonce už v dětství prosila matku, aby cizím lidem o jejím rodném místě neříkala. Dnes se k Černobylu nehlásí a vrací se tam jen výjimečně na zvláštní povolení, aby navštívila svou matku.
Znamení od Boha, nebo časovaná bomba?
Marijčina matka Lidija i přes pokročilý věk stále žije na stejném místě ve vyloučené zóně. Pro přibližně 150 starousedlíků v podobném věku se Marijka stala živoucím symbolem renesance Černobylu. Místní v ní vidí znamení od Boha a důkaz, že na zničeném místě může vznikat nový život. Tomu nahrává i fakt, že příroda v zóně bují a do lesů se vracejí vlci, losi, srnky, divočáci i vzácné druhy ptactva a rostlin.
Lékaři a odborníci jsou však k příběhu značně skeptičtí. Přístup rodičů označují za extrémně hazardní a varují, že i když Marijka dosud nevykazuje žádné zdravotní následky, negativní účinky dlouhodobého vystavení radiaci se mohou na jejím zdraví nečekaně projevovat v pozdějším věku.
Zdroje: Evropa2, blesk, reflex, forumdaily, refreseher, jenzeny, slobodenpecat, mirror
