Článek
Jeho hlas zní i ze starých nahrávek děsivě. Když prokurátor Josef Urválek při rozsudcích nad vymyšleným spikleneckým centrem v 50. letech žádal nejpřísnější tresty, nešlo o náhodné výbuchy hněvu, ale o do detailu nazkoušené představení. Muž s vystupováním nekompromisního stíhatele a velkým osobním charizmatem se stal nejděsivější tváří československé nespravedlnosti.
Představoval přitom úplně jiný typ komunistického žalobce než řada jeho tehdejších kolegů. Zatímco lidé jako dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová nebo bývalý zámečník Antonín Havelka prošli jen zrychlenou dvouletou školou pro pracující, Urválek měl za sebou poctivé vzdělání. Pocházel z Českých Budějovic z rodiny strojvedoucího státních drah. Po maturitě na místním gymnáziu vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
V mládí působil v sociální demokracii a dokonce neúspěšně kandidoval na starostu právnického spolku Všehrd. Za druhé světové války působil u soudu a státního zastupitelství v Českých Budějovicích, kde měl na starosti běžnou trestnou činnost, jako byly krádeže, rvačky, podvody nebo domácí násilí. V roce 1944 pracoval jako dělník a úředník ve smaltovně.
Hned po osvobození vstoupil ke komunistům a stal se veřejným žalobcem u lidového soudu v Českých Budějovicích i náměstkem národního prokurátora v Praze. Už během retribučních procesů s kolaboranty navrhoval neobvykle přísné tresty. Žádal doživotí pro generála Radolu Gajdu, trest smrti pro generála Jana Obručníka nebo přísný trest pro ministra Františka Machníka. Rychle pochopil, jak si zajistit kariérní postup. Po převratu v roce 1948 pomáhal měnit soudnictví na Budějovicku a brzy začal dostávat na starost ty nejvýnamnější případy v zemi.
Tvůrce monstrprocesů a žalobce bez zábran
Při vystupování v soudní síni sázel na emoce, útočný jazyk, divadelní gesta a veřejné zesměšňování obžalovaných. Obžalovaným vyčítal chabou znalost češtiny a nadával jim do zrádců. Strana v něm našla spolehlivého a přesvědčivého vykonavatele pro důležité případy, ze kterých potřebovala udělat zastrašující ukázku pro veřejnost i do rozhlasového vysílání. Archivní dokumenty ukazují, že byl za svou ctižádost a iniciativu chválen. Sám totiž aktivně přicházel s nápady a scénáři, jak obviněné před lidmi ještě více ponížit a zaskočit.
Podílel se na procesu s představiteli církevních řádů, kde žádal čtyři tresty smrti. V červnu 1950 poslal na šibenici Miladu Horákovou, Záviše Kalandru, Oldřicha Pecla a Jana Buchala, zatímco další obžalovaní jako Josef Nestával, Jiří Hejda nebo František Přeučil dostali doživotí. O dva roky později stál jako hlavní žalobce v procesu s Rudolfem Slánským, kde po téměř tříhodinové závěrečné řeči padlo jedenáct rozsudků smrti. Pokračoval i v dalších kauzách, kde navrhoval absolutní tresty pro pracovníky ministerstva zahraničí.
Byl si přitom plně vědom toho, že celá obžaloba stojí jen na vynucených přiznáních, mučení Státní bezpečností a připravených scénářích. Přesto požadoval provaz. Odměna za věrnost na sebe nenechala dlouho čekat a v roce 1953 se stal předsedou Nejvyššího soudu, kde v pořádání politických procesů dále pokračoval.
Uklizení do ústraní a odmítání viny
Zlom nastal v roce 1963. Komunistické vedení začalo oběti nejhorších čistek tiše očišťovat a držet Urválka v čele soudnictví začalo být neúnosné. Místo trestu ale přišlo klidné uklizení do ústraní. Oficiálně odešel ze zdravotních důvodů, ve skutečnosti o jeho odvolání rozhodlo nejužší vedení strany. Dvaapadesátiletý Urválek přešel do Výzkumného ústavu kriminalistiky, kde dělal zástupce vedoucího.
Za šestnáct let tam napsal jen minimum odborných prací. Jeden ze svých posledních článků o ochranném dohledu napsal v roce 1979 v časopise Prokuratura společně s tehdy mladou začínající pracovnicí Helenou Válkovou. Tento dohled režim zneužíval i proti lidem z odboje a kritikům komunistického režimu. Tento článek se Válkové vrátil o mnoho let později, kdy kvůli němu čelila velké kritice při volbě veřejné ochránkyně práv.
Když se v uvolněném roce 1968 novináři i stranické komise Urválka ptali na jeho minulost, jakoukoliv osobní vinu odmítal. Tvrdil, že věřil přiznáním obžalovaných a neměl důvod pochybovat o práci vyšetřovatelů. Všechno svaloval na tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda a tajnou bezpečnost. Veřejně prohlašoval, že si život sám vzít nehodlá a z Petřínské věže skákat nebude, protože by tím vinu jen potvrdil.
Trestu unikl, verdikt přišel až po letech
Špatná pověst neúprosného prokurátora zasáhla celou jeho rodinu. Starší syn Petr sice vstoupil do služeb tajné bezpečnosti jako vyšetřovatel, dělal otci obhájce v novinách a potýkal se s alkoholem. Druhý syn tělocvikář byl ale úplně jiný. V roce 1989 podpořil stávkující studenty a jeho manželka Zdena Urválková pracovala v Brně jako odvážná obhájkyně a odpůrců režimu.
Josef Urválek zemřel koncem listopadu 1979 ve věku šedesáti devíti let a je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně. Přestože přesné okolnosti skonu nebyly oficiálně zveřejněny, historici se shodují, že spáchal sebevraždu. Za své činy nebyl za života potrestán.
Trestní odpovědnost a vědomou nepřímou účast na vraždě Milady Horákové mu úřady oficiálně připsaly až na základě prověření archivních důkazů v únoru 2026.
