Článek
Ministerstvo kultury se v posledních dnech na sociálních sítích chlubí nebývalým úspěchem. Projekt „otevírání kultury veřejnosti“, v rámci kterého státní galerie a muzea nabízejí vstupné zdarma, podle resortu překonává očekávání. Zatímco úředníci slaví plné sály, ekonomové a správci institucí začínají počítat ztráty. Ministr Klempíř totiž udělal krok, před kterým odborníci varovali již v minulosti: otevřel brány, ale zapomněl říct, kdo zaplatí účet.
Rekordní davy a „daň“ za úspěch
Podle čerstvých dat z facebookového profilu ministerstva (zveřejněných 6. 4. a 8. 4. 2026) byl zájem o první „volnou neděli“ v galeriích enormní. V Praze byla návštěvnost až pětkrát vyšší než obvykle, což sice na první pohled vypadá jako triumf kulturní politiky, ale pro provozovatele to znamená logistickou noční můru. Nápor návštěvníků, kteří by za běžných okolností do galerií nezavítali, vystavuje historické prostory i samotná umělecká díla nečekané zátěži. Nadšení z plných expozic tak výrazně kalí pohled do účetnictví a obavy o bezpečnost exponátů.
Už tuto neděli se projekt rozšiřuje na největší české instituce: Národní muzeum, Národní technické muzeum či Moravské zemské muzeum. Pro instituce, které se teprve nedávno vzpamatovaly z dřívějších krizí a konečně stabilizovaly své rozpočty po letech úspor, to znamená drsný a nečekaný zásah do finančního plánování. Namísto koncepčního rozvoje se managementy muzeí musí nyní narychlo vypořádávat s výpadkem příjmů, které tvoří podstatnou část jejich vlastních zdrojů, aniž by dostaly záruku adekvátní náhrady.
Ekonomická realita v číslech
Pohled na hospodaření Národního muzea (NM) nabízí srovnání, které ukazuje na hloubku finanční propasti, do níž se instituce řítí. V roce 2025 muzeum dosáhlo rekordní návštěvnosti 1 379 068 lidí, což potvrzuje obrovský hlad po kvalitních výstavách. Tato čísla však nejsou jen statistikou popularity, ale i klíčovým zdrojem financí. Roční výnosy ze vstupného se pohybují kolem 200 000 000 Kč. Při jednoduchém přepočtu na každý den v roce tak muzeum přichází zhruba o 547 000 Kč za každý den, kdy je vstup zdarma.
Pokud ministerstvo zavádí tento režim každou druhou neděli v měsíci až do začátku letních prázdnin, mluvíme o milionech korun, které budou v rozpočtech fatálně chybět. Tyto prostředky nejsou „ziskem“ v komerčním slova smyslu, ale životně důležitými penězi na údržbu unikátních sbírek, zajištění ostrahy proti krádežím či prostý provoz budov. Je paradoxní, že ministerstvo otevírá dveře zdarma v době, kdy jen za energie Národní muzeum ročně zaplatí přes 90 milionů korun. Bez jasného plánu kompenzací tak stát sice nabízí kulturu „zadarmo“, ale zároveň podřezává větev institucím, které ji mají uchovávat pro příští generace.
Opakování historie, kterému jsme se chtěli vyhnout
Není to poprvé, co se o podobném kroku v českém politickém prostředí diskutuje. Již v říjnu 2025 s tímto plánem přišla v rámci volební kampaně koalice SPOLU. Tehdejší odhady odborníků i samotných institucí hovořily o tom, že výpadek pouze pro Národní muzeum a Národní galerii by činil závratných 250 milionů korun. Tehdy se od nápadu po vlně kritiky a odborných diskuzích naštěstí upustilo. Hlavním argumentem bylo, že neexistoval žádný proveditelný plán, jak by stát tyto obrovské ztráty kulturním institucím vykompenzoval, aniž by tím ohrozil jejich základní provozní činnost.
Ministr Klempíř se nyní k tomuto populistickému modelu vrátil s nečekanou razancí, ovšem bez jakéhokoli jasného plánu finanční sanace. Na sociálních sítích sice ministerstvo uvádí, že „ekonomické dopady průběžně vyhodnocuje“, ale konkrétní slib o navýšení státního příspěvku, který by pokryl výpadek ze vstupného, dosud nepadl. Instituce jsou tak nuceny fungovat v režimu nejistoty, kdy sice „prodávají“ své služby veřejnosti zdarma, ale jejich náklady na personál, pojištění děl a údržbu budov zůstávají stejné, ne-li vyšší kvůli zvýšenému náporu návštěvníků.
Tento krok vytváří ohromný dluh v kasách muzeí, který s největší pravděpodobností zaplatí daňoví poplatníci ze svých kapes prostřednictvím státního rozpočtu. Celá situace tak působí dojmem, že stát sice nabízí lidem „dárek“, který je ale ve skutečnosti financován z jejich budoucích daní. Místo toho, aby peníze ze vstupného směřovaly přímo do rozvoje kultury, budou muset být sanovány z centrálních zdrojů, což v konečném důsledku oslabuje stabilitu celého kulturního sektoru.
Riziko „muzejního turismu“ a snížený komfort
Samo ministerstvo ve své zprávě z 8. dubna otevřeně varuje návštěvníky před negativními dopady vlastní politiky: „Počítejte s vyšším zájmem veřejnosti, možnými čekacími dobami a omezeným komfortem.“ Toto přiznání odhaluje stinnou stránku věci. Z muzeí se namísto míst pro klidné rozjímání a studium stávají přetížené haly připomínající spíše nákupní centra v době slev. Otázkou zůstává, zda je pro návštěvníka skutečným přínosem „vstup zdarma“, pokud za něj zaplatí únavným čekáním ve frontách a nedůstojnými tlačenicemi v sálech, kde přes davy ostatních sotva uvidí na exponáty.
Dlouhodobý dopad je však ještě varovnější. Pokud muzea přijdou o stovky milionů, nebudou mít v budoucnu prostředky na přípravu špičkových mezinárodních projektů, jako byla loňská unikátní výstava fosilií Lucy a Selam nebo velkolepý Čingischán. Generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš sice v bilanci za rok 2025 chválil rekordní čísla návštěvnosti, ale jedním dechem zdůrazňoval, že za tímto úspěchem stojí tvrdá práce zaměstnanců a masivní investice do moderních technologií a digitálních průvodců. Bez stabilních příjmů ze vstupného, které tvoří klíčovou část rozpočtu na nové projekty, bude udržení tohoto světového standardu pro české instituce extrémně náročné, ne-li nemožné.
Dárek, který zaplatíme my všichni
Kultura by nepochybně měla být dostupná co nejširší veřejnosti, ale rozhodně ne za cenu destabilizace jejích základních pilířů a finančního vyčerpání národních institucí. Pokud ministr Klempíř nepředstaví konkrétní a legislativně ukotvený mechanismus kompenzací, který ztracené miliony do kas muzeí skutečně vrátí, zůstane celý projekt vstupu zdarma jen líbivým, ale nebezpečným populistickým gestem.
Takový „dárek“ je ve výsledku velmi drahý. Zaplatíme ho totiž my všichni – daňoví poplatníci – skrze státní rozpočet, a to včetně těch občanů, kteří brány muzeí nikdy nepřekročí. Skutečná podpora kultury nevypadá jako nárazové otevírání dveří bez plánu, ale jako koncepční financování, které zajistí jak dostupnost pro lidi, tak důstojnou existenci pro muzea samotná.
