Článek
Křimice a zelí k sobě patří jako Plzeň a pivo. Už od roku 1920, kdy zelárnu založil kníže Jaroslav Lobkowicz, se zdejší hlávky zpracovávaly poctivě – ručním šlapáním v holínkách a fermentací v obřích dřevěných nádobách. Teď ale Vladimír Lobkowicz oznámil smutnou zprávu: po doprodání letošních zásob provoz definitivně končí.
Miliony z vlastní kapsy a nezájem o „klasiku“
Důvodem konce křimické legendy není nic jiného než neúprosná ekonomika dnešní doby. Přestože značka Lobkowicz i samotný název „Křimické zelí“ mají v celém Česku i za hranicemi regionu obrovský zvuk, realita uvnitř účetních knih byla už delší dobu špatná. Výroba se totiž potýkala s dlouhodobou ztrátovostí, kterou už nebylo možné dále přehlížet. Provoz, který dříve prosperoval, se v posledních letech stal pro šlechtický rod spíše nákladným koníčkem než fungujícím podnikem.
„Dva tři roky jsem to nosil v sobě, protože jsem musel provoz dotovat. V roce 2025 to bylo už 900 tisíc korun,“ přiznal otevřeně Vladimír Lobkowicz. Tato částka, která se blíží milionu korun za jediný rok, jasně ukazuje, že udržet tradici při životě vyžadovalo nemalé osobní oběti. Majitel podniku musel do výroby sypat peníze vydělané jinde, a nakonec převážilo logické rozhodnutí – člověk nemůže donekonečna obětovat čas i rodinné finance na udržování legendy, která si na sebe nedokáže vydělat.
Kromě peněz ale hraje zásadní roli i celková proměna našich chutí a životního stylu. Zatímco pro naše babičky a prababičky bylo kysané zelí v zimních měsících prakticky jediným a hlavním zdrojem vitamínu C, dnes je situace na trhu diametrálně odlišná. V regálech supermarketů dnes zelí celoročně soupeří s exotickým avokádem, čerstvou brokolicí nebo mangem, které jsou k dostání bez ohledu na sezónu. Tato obrovská konkurence čerstvého ovoce a zeleniny z celého světa vytlačuje tradiční kysané produkty na okraj nákupního seznamu.
Tradiční česká kuchyně navíc podle šlechtice stále častěji prohrává boj s moderními gastronomickými trendy a globalizací. Mladší generace už netráví neděle u plotny s přípravou klasického „vepřo-knedlo-zela“, které je časově náročné a kaloricky vydatné. Do našich jídelníčků pronikla lehká italská pasta, rychlé asijské nudle nebo pokrmy odpovídající halal standardům západní Evropy. Poctivý zelný salát nebo kysaná příloha jsou zkrátka pro moderního strávníka méně lákavé než trendy pokrmy ze sociálních sítí.
Kdo bude šlapat? Lidi nejsou
Další ranou pro křimickou legendu byl kritický nedostatek pracovníků, který v posledních letech ochromil celou výrobu. Práce v zelárně totiž není pro každého – je to syrová, fyzicky nesmírně náročná dřina, která se za posledních sto let v mnoha ohledech nezměnila. Hodiny strávené ohýbáním u krouhačky, manipulace s těžkými břemeny a především pověstné šlapání v hlubokých kádích, to vše vyžaduje lidi, kteří se nebojí vyhrnout si rukávy a pořádně zabrat. Dnešní generaci na trhu práce však taková řehole už neláká a najít někoho, kdo by chtěl v gumovkách a v chladu udržovat staré postupy, je téměř nadlidský úkol.
Dříve přitom v zelárně panovala rodinná atmosféra a o pracovníky nebyla nouze. „Bývalí zaměstnanci byli často důchodci, kteří si chtěli přivydělat, nebo někdejší horníci z Nýřanska, zvyklí na těžkou práci. Ti ale postupně zestárli nebo nás navždy opustili a dnes už za ně náhradu jednoduše nenajdu,“ povzdechl si majitel. Právě odchod staré gardy „drsoníka“, kteří měli k řemeslu vztah a fyzická práce jim byla vlastní, se stal pro provozovnu osudným.
Vladimír Lobkowicz se přitom mohl vydat cestou nejmenšího odporu, kterou dnes volí mnoho jiných firem, ale jeho zásady mu to nedovolily. Odmítl totiž využívat služeb „pochybných pracovních agentur“, které často nabízejí nekvalifikované a nespolehlivé pracovníky bez vztahu k místu i k tradici. Nechtěl riskovat dobré jméno značky za cenu personálního provizoria. Místo toho, aby sledoval postupný úpadek kvality a kultury práce, se raději s těžkým srdcem rozhodl rodinnou firmu se ctí uzavřít a nechat legendu o křimickém zelí odejít na vrcholu.
Naděje pro milovníky „Křimického“
I když slavná značka Zelárna Lobkowicz definitivně mizí z trhu, obyvatelé Plzeňska a milovníci kysané pochoutky nemusí věšet hlavu. Křimice o svou největší pýchu úplně nepřijdou. V obci totiž dál s plným nasazením funguje druhá rodinná firma s hlubokými kořeny – Zelárna Forejt. Ta sídlí na okraji Křimic a letos shodou okolností oslavuje neuvěřitelných sto let své existence. Pro zákazníky, kteří jsou zvyklí jezdit pro „to pravé křimické“, se tak mění jen adresa a logo na obalu, tradice v obci zůstává zachována.
Zelárna Forejt se na rozdíl od šlechtického podniku s existenčními problémy nepotýká a odbyt si pochvaluje. Klíč k jejich úspěchu tkví v soběstačnosti – Forejtovi si totiž veškeré zelí sami pěstují na vlastních polích v okolí řeky Mže, což jim dává zásadní ekonomickou výhodu a kontrolu nad kvalitou od semínka až po finální produkt v sáčku. „Lidé se naopak víc a víc ptají po lokálních a regionálních dodavatelích, kterým dávají přednost před anonymní produkcí z velkoobchodů. Pokud by nám to prodělávalo, tak to neděláme,“ kontruje rázně Petr Forejt. Dá se tedy očekávat, že věrní zákazníci, kteří nedají na křimickou půdu a receptury dopustit, nyní plynule přejdou právě k nim.
Co bude se zámkem? Kádě osiří, park rozkvete
A co se bude dít v historickém areálu přímo u křimického zámku, kde se zelí šlapalo přes století? Vladimír Lobkowicz má o své budoucnosti jasno. I když ho konec rodinného podnikání mrzí, uvolněné ruce a čas chce nyní naplno investovat do péče o samotný křimický zámek a přilehlý zámecký park. Údržba takto rozsáhlého historického dědictví je nekonečná práce, která vyžaduje nejen finance, ale i pozornost, kterou dříve pohlcovala právě ztrátová zelárna.
Unikátní modřínové kádě, které po desetiletí dodávaly zelí jeho specifickou chuť a vůni, tak brzy osiří. Tradice šlapání zelí pod taktovkou šlechtického rodu se definitivně stává historií a uzavřenou kapitolou plzeňské kroniky.
Pro nás ostatní zůstane křimické zelí od Lobkowiczů už jen nostalgickou vzpomínkou, kterou si vybavíme pokaždé, když na talíři zavoní poctivé domácí vepřo-knedlo-zelo.
Zdroje:
