Článek
Dosavadní systém financování byl pro Českou televizi (ČT) a Český rozhlas (ČRo) zdrojem neustálé nejistoty. Posledních 17 let (od roku 2008 do května 2025) se výše televizního poplatku nepohnula z částky 135 Kč. Zatímco se politici báli jejich zvyšování, inflace za tu dobu ukrojila z reálné hodnoty rozpočtu ČT obrovský kus.
Matematika prosperity: Síla automatické valorizace
Návrh ministerstva kultury počítá s tím, že od roku 2027 bude Česká televize dostávat pevnou částku 5,74 miliardy korun a Český rozhlas 2,07 miliardy korun. Na první pohled se může zdát, že si televize pohorší – tato startovní pozice je totiž o necelých 400 milionů nižší než očekávaný rozpočet pro rok 2025, kdy má výběr poplatků po jejich posledním zvýšení na 150 Kč dosáhnout vrcholu 6,15 miliardy korun. Klíčové kouzlo nového systému však netkví v počáteční sumě, ale v zabudovaném „motoru“ v podobě automatické každoroční valorizace o inflaci.
Právě tento mechanismus řeší největší bolest dosavadního modelu: politickou neochotu zvyšovat poplatky v reálném čase. Dosud se o každou korunu sváděly v Parlamentu léta trvající bitvy, což vedlo k tomu, že televize hospodařila s nominálně stejnou částkou 135 Kč neuvěřitelných 17 let, zatímco ceny vstupů, energií a lidské práce drasticky rostly. Nový systém tento zámek odstraňuje a nahrazuje jej predikovatelným automatem.
Pokud vyjdeme z aktuální prognózy České národní banky, která pro rok 2027 počítá s inflací 2,1 %, a budeme předpokládat, že se v dalších letech udrží kolem dvouprocentního cíle centrální banky, dojdeme k fascinujícím výsledkům. Již v roce 2031 – tedy pouhé čtyři roky po zavedení nového systému – by rozpočet České televize díky inflační doložce narostl na přibližně 6,24 miliardy korun. To je o plných 900 milionů korun více, než s čím musela ČT vyjít po většinu uplynulého desetiletí, a dokonce více než rekordní příjmy očekávané po zvýšení poplatků v roce 2025.
Při pohledu do vzdálenější budoucnosti je rozdíl ještě propastnější. Pokud by se opakovala historie a poplatky by zůstaly zamrzlé dalších 17 let, měla by Česká televize v roce 2042 stále k dispozici oněch 6,15 miliardy korun. Avšak s novým mechanismem valorizace by její rozpočet v témže roce byl neuvěřitelných 7,84 miliardy korun. Rozdíl ve financování by tak činil téměř 1,7 miliardy korun ročně. Kritizovaná novela tak ve skutečnosti nenabízí úspory, ale cestu k nebývalému rozpočtovému růstu, který instituce zbaví existenčních obav.
Nezávislost jako hlavní otazník
Zrušení přímé vazby mezi divákem a médiem v podobě koncesionářského poplatku vyvolává u řady zaměstnanců veřejné služby silné obavy. Hlavním argumentem kritiků je riziko ztráty nezávislosti. V momentě, kdy o financování České televize a Rozhlasu rozhoduje vláda v rámci schvalování státního rozpočtu, vzniká nebezpečí, že si politici udělají z veřejnoprávních médií své rukojmí. Stačí drobná legislativní změna nebo tlak při sestavování rozpočtu a nezávislá žurnalistika se může ocitnout pod finančním diktátem aktuální moci.
Ministr Oto Klempíř se však tyto obavy snaží rozptýlit. V představeném návrhu deklaruje, že finance pro obě instituce budou tvořit samostatnou a nedotknutelnou kapitolu státního rozpočtu. Do programové činnosti nesmí podle zákona zasahovat žádný státní orgán ani politický subjekt. Pokud se podaří tento slib skutečně zakotvit do legislativy, mohl by paradoxně vzniknout systém, který je vůči politickým tlakům odolnější než ten současný.
Média by se totiž zbavila ponižujícího a nekonečného čekání na politickou odvahu zvýšit poplatky. Historie ukazuje, že toto čekání může trvat i desetiletí, během nichž jsou televize i rozhlas nuceny k drastickým škrtům. Automatická valorizace by tento mocenský nástroj politikům z rukou definitivně vzala.
Kde se na to vezmou peníze?
Zatímco pro bilanci ČT a ČRo vypadá nový výhled mimořádně optimisticky, na straně státu zbývá vyřešit tu nejdůležitější hádanku: kde v již tak napjatém státním rozpočtu najít potřebné miliardy? Dosud tyto prostředky tekly do Kavčích hor a na Vinohradskou přímo z kapes občanů a firem. Přesunem pod křídla státu se sice formálně poplatek zruší a lidem se na první pohled uleví, ale náklady na provoz médií nikam nezmizí. Pouze se přelijí a rozplynou v celkovém daňovém zatížení všech poplatníků. Otázkou pro nejbližší měsíce tedy zůstává, zda je na takový výdaj připraven i státní rozpočet a zda se v něm tyto miliardy najdou, aniž by chyběly v jiných kritických oblastech.
