Článek
Hana Vítová vnesla do meziválečného českého filmu něco zcela výjimečného, hlubokou inteligenci, jemnou noblesu a lehkou melancholii, kterými se odlišovala od tehdejších naivních krásek. Patřila k absolutní herecké špičce a její podmanivý hlas dodnes slýcháme v nesmrtelném šlágru Život je jen náhoda. Zatímco na stříbrném plátně rozdávala radost a eleganci, její skutečný osud mimo záři reflektorů připomínal kruté drama plné toxických vztahů a ran.
Jak se z Jany stala Hana
Narodila se 24. ledna 1914 jako Jana Lašková do pražské umělecké rodiny. Tatínek byl sólistou opery Národního divadla a profesorem zpěvu. Byl to nesmírně jazykově nadaný člověk, který ovládal šest jazyků. Opernímu zpěvu se věnovala i její matka. Malá Jana sice toužila po skromném životě učitelky, ale na nátlak rodičů nastoupila na konzervatoř. Školu však nedokončila a utekla za stáží do olomouckého divadla, protože toužila stát na jevišti denně. Právě tam si jejího talentu všimli Jiří Voskovec a Jan Werich, kteří hledali představitelku ženy Sirael do hry Golem.
Mladá dívka je okouzlila. Protože se ale nechtěla na plakátech objevovat jako Lašková, slavná dvojice pro ni vymyslela pseudonym. Podnětem byl vtip se jménem jejich společného přítele, básníka Vítězslava Nezvala, kterému říkali Vítek. Když kolem nich Nezval procházel v divadelním baru, Voskovce napadlo odvodit jméno právě od něj a rozhodli, že se bude jmenovat Hana Vítová. V Osvobozeném divadle Vítová prožila nejšťastnější období života a zamilovala se do Voskovce, ale velká opětovaná láska z toho nebyla. Později působila i v Divadle Vlasty Buriana, k němuž si však cestu nenašla, vadilo jí, že se král komiků chová povýšeně, sebestředně a ješitně.
Hana Vítová v divadelní hře od Voskovce a Wericha Osel a stín (Osvobozené divadlo)
Záletní muži, drby o dítěti a životní role
Poprvé se před filmovou kamerou objevila v roce 1932 v komedii Děvčátko, neříkej ne. Skutečný průlom ale přišel až s filmem Peníze nebo život, kde s Ljubou Hermanovou nazpívala zmíněný evergreen Život je jen náhoda. Ve 30. letech hrála spíše v naivních romancích o chudých dívkách, které přišly ke štěstí. V roce 1938 prožila krátký vztah s režisérem Otakarem Vávrou, v jehož historické komedii Cech panen kutnohorských tehdy hrála. Její největší dramatický triumf však nastal za války v klenotu Noční motýl. Role vychovatelky Marty Dekasové, kterou nešťastná láska dovede až k profesi barové zpěvačky, se stala její životní rolí. Snímek ji proslavil i v zahraničí a pod jménem Hanna Witt si zahrála dokonce ve dvou německých filmech.
V té době úzce spolupracovala s Oldřichem Novým. Prahou tehdy kolovaly divoké drby, že spolu mají poměr. Když si Nový jednoho dne přinesl domů miminko a začal ho vychovávat, spekulovalo se, že biologickou matkou je právě Vítová. Až po letech vyšlo najevo, že biologická matka holčičky zemřela při porodu a otec, který měl v péči už čtyřletá dvojčata, dal malou do kojeneckého ústavu, odkud ji Nový adoptoval. Vítová šla adoptivní dceři Janě za kmotru a ke konci války se o ni sama obětavě starala, když byli oba její rodiče odvezeni do koncentračního tábora.
V osobním životě ale štěstí neměla. První manželství s operetním zpěvákem Járou Pospíšilem se rozpadlo po patnácti měsících, protože seladon nedokázal odolávat zástupům fanynek. Druhým manželem se stal šéfredaktor časopisu Kinorevue Bedřich Rádl, který se kvůli ní rozvedl se Světlou Svozilovou. V roce 1946 se jim narodila jediná dcera Bedřiška.
Toxické soužití v jednom bytě
Po únoru 1948 pro Hanu Vítovou jakožto představitelku buržoazní kinematografie nebylo v budovatelských filmech místo. Poslední významnou rolí byla zhrzená milenka Elén v parodii Pytlákova schovanka, kde skvěle parodovala své dřívější postavy. Když i její manžel přišel z politických důvodů o práci, finančně strádající manželství se v roce 1955 definitivně rozpadlo. U rozvodového soudu se navíc Rádl zachoval podle a očerňoval ji, že žije nezřízeným životem a holduje alkoholu.
Hana neměla peníze ani kam se odstěhovat. Skončila tak ve společné domácnosti s exmanželem Rádlem, jeho rodiči a jeho novou mladou milenkou, herečkou Natašou Tanskou. Na mladičkou Tanskou si přitom Rádl myslel už dávno předtím. Nataša po letech vzpomínala, že už na své svatbě s Vítovou Rádl jednomu z kamarádů řekl, že Hana jeho poslední ženou určitě není a že si počká na Natašu, až vyroste. Aby toho nebylo málo, zlomená Vítová v tomto toxickém prostředí pro celou rodinu včetně exmanželovy nové lásky denně prala, vyvářela a vzorně se o ně starala. Toto neobvyklé soužití trvalo téměř sedm let a těžce ho nesla i dospívající dcera Bedřiška. Situaci nepomohlo ani to, když se Rádl na začátku 60. let rozvedl i s Tánskou a do bytu si přivedl v pořadí již čtvrtou ženu.
Nejčernější den matčina života
Právě neutěšené rodinné poměry a psychické problémy dovedly dceru Bedřišku k tragickému konci. Když jí bylo osmnáct let, platonicky a nešťastně se zamilovala do tehdejší rodící se hvězdy divadla Semafor, Jiřího Suchého. Dívka si vsugerovala představu, že ji Suchý miluje, a v jeho rozhlasových písních hledala skryté vzkazy určené údajně pouze jí. Jiří Suchý měl však vlastní rodinu a její snahy se snažil odrážet. Zhrzená Bedřiška se v podivném hnutí mysli odhodlala k nejhoršímu.
V roce 1966 se Hana Vítová vrátila domů a našla dceru zamčenou v koupelně, kde si podřezávala žíly. Zoufalá matka zuřivě bušila na dveře, aby tragédii zabránila. Bedřiška sice nakonec odemkla, kolem šokované Hany proběhla, vrhla se k nejbližšímu oknu bytu a přímo před matčinýma očima vyskočila ven do světlíku. Zemřela po pár hodinách v nemocnici.
Zpackaný comeback a krutý dárek
Z této rány se Hana už nikdy nevzpamatovala, uzavřela se do sebe a obrovskou bolest utápěla v alkoholu. Většinu času trávila sama na chatě u Berouna. Nový režim o ni nestál. V padesátých letech sice příležitostně vystupovala v barech a restauracích a v letech 1953–1959 dokonce vedla pivovarský kabaret u sv. Tomáše v Praze, ale u filmu pro ni místo nebylo. Velkým zklamáním pro ni bylo i natáčení velkofilmu Císařův pekař / Pekařův císař. Jelikož Sirael hrála už v Osvobozeném divadle, očekávalo se, že ji ztvární i ve filmu. Režisér Jiří Krejčík však byl nahrazen Martinem Fričem a ten místo Vítové prosadil Natašu Gollovou, pro kterou to byl po poválečném zákazu velký comeback. Na Vítovou místo nezbylo.
Kdysi zářivá hvězda musela objíždět venkovské sály na estrádách kolem televizního konferenciéra Jana Pixy. Jejím jediným přítelem a oporou byl hudebník Rudolf Antonín Dvorský, kterému šla dokonce za svědka na svatbě. Když v roce 1966 zemřel i on, zůstala zcela opuštěná. Na sklonku života se bavila a živila alespoň překládáním knih z angličtiny, němčiny a ruštiny pod jménem Jana Rádlová a vymýšlením soutěžních otázek pro televizní a rozhlasové kvízy jako Deset stupňů ke zlaté či Sedm jednou ranou. V březnu 1970 navíc prožila těžká autonehodu, při níž jí ochrnula jedna noha a na tváří jí zůstala obří jizva. Na první nutnou operaci tehdy čekala celý rok, na druhou dokonce tři roky a v péči zdravotníků strávila okolo sedmi let.
Před kamerou stanula naposledy rok před smrtí v pořadu Ondřeje Suchého Kavárnička dříve narozených. Z natáčení ji kvůli náhlé nevolnosti odvezli sanitkou do ostravské nemocnice, kde jako silná kuřačka podstoupila rentgen plic. Do studia se ještě vrátila, lékařskou nabídku na okamžitý převoz do Prahy odmítla a moderátorovi tajně podala zalepenou ruličku snímku s trpkým smíchem: „To je dárek pro vás, Ondřeji, vezměte si to na památku, já stejně dobře vím, co tam je.“
Ondřej Suchý obálku otevřel až v roce 2013 při natáčení dokumentu Příběhy slavných. Rentgen jen potvrdil krutou pravdu. V březnu 1987 byla Hana Vítová nalezena mrtvá na podlaze svého pražského bytu. Ve věku 73 let podlehla rakovině plic. Našla ji sousedka, která jí nesla nákup. Pohřbena je na pražských Olšanských hřbitovech.
