Krutý osud Raoula Schránila: Před fanynkami utíkal, před komunisty neunikl

Zatímco Oldřich Nový byl „Kristiánem“, Raoul Schránil byl pro národ „Frakmanem“. Muž, který se podle pamětníků ve fraku snad už narodil, prožil život, který by i v Hollywoodu považovali za příliš neuvěřitelný. Od líbaček s Adinou Mandlovou se propracoval až k hloubení základů pro Stalinův pomník.

Raoul Schránil přišel na svět s pomyslnou stříbrnou lžičkou v ústech, ale také s náturou, která do upjatých salonů vyšší společnosti úplně nezapadala. Jeho osud byl narýsován jasně: měl se stát diplomatem nebo vysokým státním úředníkem, po vzoru svého otce Rudolfa, vlivného ministerského rady. Rodinné zázemí bylo fascinující směsicí přísného rakousko-uherského řádu a vysokého umění. Jeho matka Alexandra byla totiž operní pěvkyní takového formátu, že její soprán uznávala i legendární Ema Destinnová. Malý Raoul tak vyrůstal obklopen luxusem, elitním vzděláním a očekáváním, že jednou bude reprezentovat národ v šesti jazycích, kterými se doma běžně hovořilo.

Jenže pod povrchem uhlazeného mladíka z dobré rodiny dřímal magnet na trable. Už během dospívání v Praze se ukázalo, že Raoul nebude kráčet v otcových stopách bez protestů. Postaral se o blíže nespecifikovaný skandál, za který byl potrestán tím nejpřísnějším způsobem. Byl vyloučen ze všech středních škol v Praze. Pro ministerského radu to byla nepředstavitelná hanba, a tak musel syna „uklidit“ do německé školy a následně na prestižní francouzské lyceum v Dijonu, aby ho vytrhl z vlivu pražské bohémy.

Ani exil ve Francii však Raoula nezlomil, spíše naopak. Právě tam, daleko od otcových přísných očí, naplno propadl světu divadla. Po návratu do Prahy se však musel uchýlit k mistrné hře na dvě strany. Zatímco doma otci s vážnou tváří tvrdil, že poctivě studuje účetnictví v abiturientském kurzu, tajně vybíhal o patro výš ke své sousedce, hvězdě Národního divadla Jarmile Kronbauerové. Ta v něm jako první rozpoznala mimořádný talent a dávala mu soukromé hodiny herectví. Raoul tak v podstatě žil dvojí život – přes den „seriózní“ student čísel, večer budoucí milovník stříbrného plátna.

Zatímco jeho otec snil o synovi v diplomatickém sboru, Raoul v roce 1935 vtrhl do světa showbyznysu. Jeho angažmá v divadle u krále komiků Vlasty Buriana bylo trefou do černého. Burian potřeboval náhradu za odcházející milovníky a Schránil se svým zjevem antického boha a vytříbeným chováním do těchto rolí vplul s naprostou přirozeností. Stačilo pár představení a několik prvních rolí před kamerou a z neznámého mladíka se stal okamžitý idol. Jeho pracovní tempo bylo vražedné – v roce 1937, na vrcholu své první vlny slávy, dokázal natočit neuvěřitelných deset filmů za rok. V ateliérech se prakticky nezastavil, přebíhal z jedné scény do druhé a v každé z nich exceloval.

Popularita, která ho obklopila, však měla i svou odvrácenou a občas až komickou tvář. Raoul Schránil se stal doslova štvanou zvěří tehdejších fanynek. Divačky na něj nečekaly jen u vchodů do divadel, ale sborově obléhaly i jeho bydliště. Herec v pozdějších rozhovorech s nostalgickým úsměvem a typickým nadhledem přiznával, že realita milovníka nebyla jen o kyticích a dopisech: „Ano, někdy jsem se musel před ženami spasit útěkem! Dokonce velmi často!“ vzpomínal. Často musel využívat zadní vchody restaurací nebo unikat bočními uličkami, aby se vyhnul davu nadšených ctitelek, které mu v zápalu obdivu nezřídka trhaly knoflíky z kabátu.

K dokonalému obrazu filmové hvězdy tehdy patřila i reprezentativní partnerka a Raoul v tomto ohledu nezklamal. Jeho první manželkou se v roce 1939 stala Růžena Havelková, která byla ve své době skutečnou celebritou módního světa. Jako prestižní manekýna v luxusním kožešnictví ve Štěpánské ulici ztělesňovala vrchol pražské elegance a šmrncu. Když se tito dva objevili ve společnosti, vypadali jako vystřižení z titulní strany prestižního magazínu. Byli považováni za „pár snů“ a zdálo se, že jejich štěstí a úspěch jsou nekonečné.

Zlom v jeho pohádkové kariéře nastal s únorem 1948 a příchodem režimu, který eleganci a „panský“ původ považoval za hrdelní zločin. Raoul Schránil, muž se šarmem světového šlechtice, šesti jazyky a rodokmenem, který se pyšnil příbuzenstvím i s národním velikánem Bedřichem Smetanou, se stal přes noc třídním nepřítelem. Pro novou moc představoval vše, co mělo být vymazáno – noblesu, buržoazní vkus a západní rozhled. Zatímco jeho herečtí kolegové narychlo oblékali montérky a v budovatelských filmech oslavovali pětiletky, Schránil do této nové „estetiky dělnických kádrů“ prostě neuměl a nechtěl zapadnout. Cítil, že se kolem něj stahuje smyčka, a udělal osudové rozhodnutí, které mu mělo navždy změnit život: začal vážně plánovat útěk za svobodu.

Bohužel doplatil na svou vrozenou gentlemanskou důvěřivost. V době, kdy se i v rodinách šeptalo jen za zavřenými dveřmi, se se svými plány na emigraci svěřil člověku, kterého považoval za blízkého přítele. Kruté procitnutí přišlo bleskově. Onen „přítel“ se zachoval jako ukázkový práskač a herce okamžitě udal Státní bezpečnosti. Pro režim byl Schránilův úmysl opustit republiku vítanou záminkou, jak jednou provždy zlikvidovat symbol starých dobrých časů.

Místo záře reflektorů a chůze po červeném koberci následoval brutální dopad na studenou podlahu vězeňské cely. Herec byl zatčen a obviněn z velezrady, což byl v té době paragraf, za který se běžně vynášely ty nejtěžší tresty. V jednu chvíli stál miláček národa před reálnou hrozbou, že zbytek života stráví v komunistickém lágru. Nakonec, snad díky nedostatku přímých důkazů nebo souhře náhod, strávil za mřížemi na Pankráci necelý rok. Domů se sice vrátil, ale byl to návrat do jiného světa. Z vězení vyšel sice fyzicky na svobodu, ale jako společenský vyvrhel s cejchem nespolehlivého živlu. Jeho hvězdná kariéra byla v troskách a jméno Raoul Schránil mělo být pro filmový průmysl navždy zapomenuto.

Ponížení, kterému byl Raoul Schránil vystaven po propuštění z vězení, by pravděpodobně zlomilo i ty nejsilnější povahy. Bývalá zářící hvězda stříbrného plátna, muž, který kdysi vymetal nejluxusnější pražské večírky s těmi nejkrásnějšími ženami své doby, se náhle ocitl na opačném konci společenského žebříčku. Režim mu dal jasně najevo, že jeho tvář milovníka už na plátně nemá co pohledávat. Schránil se tak musel chopit lopaty a krumpáče.

Jeho novým „jevištěm“ se stala staveniště po celém Československu, často na místech se silným symbolickým podtextem. Hloubil základy pro monstrózní Stalinův pomník na pražské Letné, pracoval jako dělník na stavbě Branického mostu, kterému lidé dodnes neřeknou jinak než Most inteligence. V drsných podmínkách západních Čech vrtal artéské studně a aby vůbec uživil rodinu, přijal dokonce místo zásobovače u cirkusu.

Zatímco jeho děti po srpnové okupaci v roce 1968 nezaváhaly a úspěšně emigrovaly za svobodou, Raoul zůstal v Praze. Snad v něm zvítězila láska k domovu, snad už neměl sílu začínat v šedesáti letech jinde. Režim mu nakonec s jistou dávkou ironie „milostivě“ dovolil návrat do blízkosti umění, ale hranice byly jasně narýsovány. Do Národního divadla nesměl vstoupit jako herec, ale pouze jako kulturně-propagační referent. Působil tam v podstatě jako luxusní doprovod a tlumočník pro cizojazyčné delegace. Díky své brilantní francouzštině a němčině byl pro divadlo nepostradatelný, ale pro muže, který kdysi sklízel bouřlivé ovace na scéně, bylo postávání v zákulisí a organizování zájezdů hořkou pilulkou.

Teprve na sklonku života, kdy se politické ledy začaly lámat, se Raoul Schránil mohl vrátit tam, kam vždycky patřil – před filmovou kameru. Nebyl to však návrat krále v hlavní roli, ale spíše tichá a trochu smutná stínohra jeho bývalé slávy. Režiséři nové generace ho obsazovali s úctou, ale i s jistou dávkou nostalgie jako živoucí památník starých dobrých časů. Diváci ho tak mohli zahlédnout v drobných, ale nepřehlédnutelných rolích, kde i na malém prostoru prodal svůj vrozený šarm. Objevil se jako noblesní vrchní v Hřebejkově muzikálu Šakalí léta, mihnul se v pohádkové Arabele nebo v oblíbeném seriálu Bylo nás pět. I když šlo o epizodní postavy, Schránil do nich vkládal stejnou profesionalitu, jako když kdysi zářil po boku Adiny Mandlové.

Raoul Schránil odešel z tohoto světa 20. září 1998 ve věku úctyhodných 88 let. Až do posledních dnů byl ztělesněním rčení, že gentlemanem se člověk nerodí, ale stává skrze své činy a postoje. I v pokročilém věku ho lidé na ulici poznávali podle jeho pověstného narovnaného hřbetu, lehce švihácké chůze a nehraného zájmu o druhé. Přestože mu komunistický režim na dlouhá desetiletí sebral smoking, slávu i peníze, jednu věc mu vzít nedokázal – jeho absolutní lidskou důstojnost a vnitřní integritu. Nikdy si veřejně nestěžoval na osud, který ho poslal k míchačce.

Když se ho na sklonku života ptali na časy největší slávy, vzpomínal především s humorem a vděčností. Na davy fanynek, které ho kdysi pronásledovaly, reagoval s gentlemanským nadhledem: „Zaplaťpánbůh za ně,“ říkal s jiskrou v oku. Možná právě ty tisíce milostných dopisů a vzpomínka na magickou záři reflektorů byly tím, co mu v nejtěžších chvílích dodávalo sílu. Když stál po kotníky v blátě při hloubení studní, v duchu pravděpodobně stále nosil svůj dokonale padnoucí frak. Raoul Schránil totiž nebyl jen hereckým představitelem milovníků, on milovníkem života skutečně byl – a to i ve chvílích, kdy k němu život nebyl zrovna milostivý.

Zdroje: Wikipedia, eurozpravy, Český rozhlas, i60