Kuba staví hnutí Naše Česko. Bude Babišův nový spojenec?

Česká politika právě zažívá tektonické posuny, které nepřišly z pražských vládních salonů, ale z regionálních bašt, kde se moc měří kroužkováním a hmatatelnými výsledky. Zatímco Martin Kuba definitivně spálil mosty s ODS a pod značkou „Naše Česko“ buduje vlastní mocenské impérium, Jan Grolich na jižní Moravě spustil riskantní operaci na „vnitřní obrodu“ lidovců. Je to začátek nové éry hejtmanské diplomacie, nebo jen zoufalý pokus lídrů, kterým začaly být hranice jejich krajů malé?

Český volič je v únoru 2026 unavený. Tradiční partaje dnes připomínají skanzeny v hluboké křeči, kde se místo vizí řeší vlastní přežití. ODS pod novým vedením Martina Kupky marně hledá ztracenou identitu státotvorné pravice a její rétorika o „antibabišismu“ už na nikoho nefunguje. TOP 09 mezitím balancuje na hraně klinické smrti a její lídři se v průzkumech propadají do šedé zóny irelevance.

Na druhé straně barikády to však není o nic veselejší. Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů se sice drží u moci, ale utápí se v nekonečných vnitřních sporech. Zatímco premiér Andrej Babiš se snaží udržet alespoň zdání disciplíny, ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) pálí ostrými přímo do prezidenta Petra Pavla. Jejich „otevřená válka“ vyvrcholila Macinkovým vzkazem na Hrad: „Za dva roky jako prezident končíte, uřídím to sám.“ Pro běžného občana je toto „politikaření pro politikaření“ už jen toxickým šumem.

Do tohoto vakua vtrhl Martin Kuba se svým hnutím Naše Česko. Neslibuje modré z nebe ani ideologické utopie, ale „politiku poprvé pořádně“. Kuba sází na to, že lidé mají po letech kulturních válek a hádek o to, kdo je víc liberální či konzervativní, prostý hlad po funkčnosti.

„Lidé nechtějí poslouchat, jestli je nějaké řešení pravicové nebo levicové. Chtějí vědět, jestli jim stát zajistí školu pro děti a lékaře pro rodiče,“ nechal se slyšet Kuba.

Jeho vize je pragmatická: chce přenést model racionálního a efektivního řízení, který předvedl v Jihočeském kraji během krizí, na celostátní úroveň. Je to útok na emoce unaveného voliče, kterému Kuba nabízí „normálnost“ a manažerský klid uprostřed politického chaosu.

Martin Kuba neodešel z ODS zadním vchodem. Jeho „jihočeský exodus“ připomíná spíše bleskovou politickou čistku, která v českých poměrech nemá obdoby. Nejde jen o to, že stranu po 22 letech opustil její nejúspěšnější hejtman. Kuba za sebou nechal spálenou zemi a z jihočeské ODS udělal během jediného dopoledne prázdnou schránku.

Ke svému novému hnutí Naše Česko totiž přetáhl absolutní špičku regionální politiky: následovala ho primátorka Českých Budějovic Dagmar Škodová Parmová, politický matador a bývalý hejtman Jan Zahradník i klíčoví senátoři Tomáš Fiala a Zbyněk Sýkora. Pro nového předsedu ODS Martina Kupku je to noční můra – přišel o region, který jako jediný v zemi dokázal generovat drtivá volební vítězství.

Strategie „vysavač“: Útok na oba táboryKubův plán je odvážný a v roce 2026 i vysoce logický. Chce fungovat jako „vysavač“ zklamaných voličů napříč barikádami:

Kuba jim nabízí alternativu – „Pavlovský model“ v politickém balení. Chce sjednocovat podobně, jako se to v prezidentských volbách povedlo Petru Pavlovi.

Realita sídlišť: Náraz na pražský beton?Jenže kritici a političtí analytici zdvihají varovný prst: Česká republika není jen Lipno, malebné Třeboňsko a poslušné Budějovice. Kuba sice na jihu ovládá každou náves, ale bez celorepublikové struktury riskuje, že jeho „Naše Česko“ zůstane jen lokálním fanklubem.

V Praze, Ostravě nebo Ústí nad Labem na něj nečeká vděčné publikum, ale tvrdá realita anonymních sídlišť, kde lidé neznají jeho úspěchy v Asociaci krajů. Pokud nedokáže rychle vygenerovat silné tváře i v ostatních regionech, může se stát, že jeho ambiciózní projekt skončí jako další zapomenutá kometa, která oslnila v kraji, ale v hlavním městě narazila na betonovou zeď nezájmu a politické izolace.

Zatímco Martin Kuba pálí mosty a staví na zelené louce, jihomoravský hejtman Jan Grolich se rozhodl pro mnohem riskantnější disciplínu: generální opravu historické, ale silně zchátralé budovy KDU-ČSL. Jeho oficiální oznámení kandidatury na předsedu strany z 28. ledna 2026 je vnímáno jako poslední pokus o resuscitaci subjektu, který se v průzkumech dlouhodobě potácí pod 4 %. Grolich, posílený drtivým vítězstvím v kraji, vzkazuje Praze, že lidovci už nemají čas na kosmetické úpravy. Buď se změní v moderní evropskou sílu, nebo skončí v propadlišti dějin.

Grolichova vize je ambiciózní: chce lidovce definitivně „vytáhnout z kostela“ a oslovit městské liberály i mladé rodiny, pro které byla dosavadní politika strany příliš rigidní a ideologicky zakonzervovaná. Chce z lidovců udělat stranu, která se nebojí mluvit o klimatické odpovědnosti, digitální transformaci státu nebo sociální stabilitě bez nánosu dogmat. Na dubnovém sjezdu ho však čeká tvrdý náraz. Proti němu stojí „stará garda“, pro kterou jsou jeho plány na modernizaci synonymem pro ztrátu křesťanských hodnot a rozpuštění identity strany v beztvarém progresivismu.

Souboj o KDU-ČSL není jen vnitrostranickou záležitostí. Pokud Grolich na sjezdu uspěje, vyroste Martinu Kubovi na jižní Moravě extrémně nebezpečná konkurence. Oba hejtmani totiž loví ve stejném rybníku: u voličů, kteří touží po akceschopném státu, pragmatismu a politice bez hysterie. Zatímco Kuba nabízí úplně nový začátek bez zátěže minulosti, Grolich sází na sílu tradiční struktury, kterou chce jen „přeprogramovat“. Pro českého voliče se tak rýsuje fascinující duel: zvítězí Kubova jihočeská rebelie, nebo Grolichova moravská evoluce?

Otázkou zůstává, zda je tento „útok hejtmanů“ skutečnou změnou kurzu české politiky, nebo jen dočasným efektem silných tváří, které zazáří a pak vyhasnou v šedi sněmovních lavic. Česko už zažilo dlouhou řadu „spasitelů“ z regionů, kteří v Praze narazili na tvrdou realitu. Martin Kuba sice disponuje nevídaným tahem na branku a jeho marketingový tým pracuje s profesionální precizností, ale právě tato „vyleštěnost“ může být jeho největší slabinou. Působí totiž natolik kompetentně, že v chaosu roku 2026 vypadá pro někoho až podezřele jako „produkt“, nikoliv jako autentický lídr.

Největší stín se však nad hnutím Naše Česko vznáší v podobě Andreje Babiše. Premiérova slova o tom, že si s Kubou „lidsky rozumí a drží mu palce“, nejsou pro hejtmana komplimentem, ale nebezpečným polibkem smrti. V politických kuloárech se už teď šeptá, zda Naše Česko není jen sofistikovaným „béčkem“ hnutí ANO, připraveným k budoucí koaliční spolupráci, až se Babišovi znechutí nevyzpytatelní radikálové z SPD nebo Motoristů. Kuba sice jakékoliv „ředění vizí“ odmítá, ale jeho korektní vztahy s premiérem vzbuzují u pravicových voličů oprávněnou ostražitost.

Zároveň Kuba riskuje, že se stane obětí vlastního perfekcionismu. Kauza kolem Agon arény v Českých Budějovicích ukázala, jak snadno může obraz „manažera, co všechno vyřeší“, dostat trhliny. Pokus protlačit název sportovní haly přes odpor veřejnosti vyvolal vlnu kritiky, kterou musel hejtman narychlo žehlit slibem nového hlasování. Pokud chce Kuba uspět v celostátním měřítku, nesmí si dovolit ani náznak arogance moci, kterou tak rád vyčítá svým pražským kolegům.

Jedno je naprosto jisté: Martin Kuba hraje o všechno a čas mu běží. Pokud hnutí Naše Česko v nadcházejícím podzimním komunálu neovládne kromě Budějovic alespoň tři další krajská města a nepostaví silné senátory i mimo svůj domovský revír, jeho „vysoké ambice“ splasknou rychleji než doména kontroverzní budějovické haly. Český volič totiž neodpouští neúspěch – a pro politického dravce Kubova typu by role marginálního opozičníka byla konečnou stanicí.

Je Martin Kuba skutečnou alternativou k Andreji Babišovi, nebo jen připravuje půdu pro budoucí koalici s hnutím ANO? A co říkáte na jeho odchod z ODS – byl to odvážný krok, nebo zrada voličů? Napište nám svůj názor do diskuse.

Zdroje: České noviny, iDnes, novinky, Budějcká drbna, reflex, echo24