Místo do kavárny na záchod: Staří Římané řešili politiku a obchody na latrínách

Pro Římany nebylo odskočení si na záchod jen nutnou povinností, kterou je potřeba rychle ukončit a běžet dál. Veřejné latríny plnily podobnou roli, jakou v našich životech hrají kavárny nebo diskusní kluby.

Lidé zde seděli společně ve velkých, často honosných místnostech, a zatímco bezostyšně vykonávali svou potřebu, živě debatovali o politice, uzavírali obchody, domlouvali schůzky nebo pomlouvali sousedy. Pro moderního člověka je to představa jako z noční můry, pro antickou společnost to byla naprosto běžná a vyhledávaná součást společenského života.

Nabízí se otázka, jak můžeme s takovou jistotou vědět, jak přesně to na římských toaletách vypadalo a chodilo. Když 24. srpna roku 79 n. l. vybuchla sopka Vesuv, pohřbila pod vrstvami popela prosperující města Pompeje a Herculaneum. Tato katastrofa sice přinesla zkázu tisícům tehdejších obyvatel, ale zároveň zakonzervovala antická sídla jako dokonalé časové kapsle.

Když archeologové po staletích Pompeje odkryli, našli nejen chrámy, vily a tržiště, ale také skvěle zachovalé veřejné i soukromé záchody. Další detaily nám pak odhalily vykopávky v civilním městě Carnuntum na území dnešního Rakouska nebo vojenské pevnosti podél Hadriánova valu v daleké Británii.

Vědci dnes navíc nezkoumají jen samotnou architekturu, ale i biologický obsah tehdejších septiků a jímek. Ty, které nebyly napojeny na tekoucí vodu, fungují pro archeology jako truhly s poklady. Analýzou biologických zbytků dokážou přesně zmapovat tehdejší jídelníček Římanů.

Římané byli mistři v tom, že dokázali cizí nápady převzít a dotáhnout je k naprosté technické dokonalosti. V oblasti sanitární techniky se inspirovali starověkým Řeckem, které zase čerpalo z ještě starší minojské civilizace na Krétě. Byli to právě Minojané v paláci Knossos, kdo jako první prokazatelně používal podzemní hliněné potrubí a kamenné skluzy pro odpadní vodu.

Římané tento koncept transformovali a veřejné záchody se staly masovou záležitostí. V samotném Římě jich v dobách největšího rozkvětu fungovalo kolem 144. Většina z nich byla strategicky budována hned vedle veřejných lázní. Důvod byl prostý - recyklace vody. Použitá a špinavá voda z lázeňských bazénů neputovala rovnou do kanálu, ale byla nasměrována do hlubokých koryt pod toaletními lavicemi, kde neustálým proudem splachovala exkrementy pryč.

Pokud byla latrína přímo propojená s velkým lázeňským komplexem, dočkali se návštěvníci i luxusu v podobě podlahového nebo stěnového vytápění. To zajišťoval systém hypocaustum, kdy horký vzduch z centrální kotelny proudil dutinami pod podlahou. Samotné místnosti pak byly často zdobeny mramorem, mozaikami a sochami v rozích.

Jak přesně takové posezení v antickém záchodovém debatním kroužku vypadalo? Zapomeňte na kabinky, zástěny, přepážky nebo dveře. Toalety tvořily dlouhé dřevěné či mramorové lavice s otvory ve tvaru klíčové dírky, které byly vyřezány v řadách těsně vedle sebe. Rozestupy mezi jednotlivými sedícími byly často pouhých 30 centimetrů.

Ačkoliv to z dnešního pohledu vypadá jako naprostá ztráta studu, tehdejší lidé to vnímali jinak. Podle odborníků na antickou sanaci jim totiž paradoxně pomáhalo jejich oblečení. Když měli Římané kolem těla omotanou dlouhou tógu, její volné koncipování poskytovalo při sednutí přirozenou zástěnu. Oblečení fungovalo jako barikáda, takže člověk mohl udělat svou potřebu v relativním vizuálním soukromí, pak jen vstát a odejít. Z tohoto pohledu nabízela římská latrína paradoxně více soukromí než třeba moderní řada pisoárů.

Lidé sem proto nechodili se strachem, ale za zábavou a kontakty. Na toaletách se probíraly politické krize, drby z vyšší společnosti a uzavíraly se tu obchodní smlouvy. Podle římských satiriků sem někteří chudší občané chodili vysedávat záměrně celé hodiny v naději, že potkají bohatého patrona, zapojí se do hovoru a vybudují si kontakt, který jim zajistí pozvání na luxusní večeři.

Vzhledem k tomu, že toaletní papír je vynálezem moderní doby, museli Římané vyřešit otázku následné očisty těla. K tomuto účelu sloužil menší, mělký žlábek s čistou tekoucí vodou, který vedl na podlaze přímo před nohama sedících návštěvníků.

V tomto žlábku byl namočen nástroj zvaný tersorium. Šlo o obyčejnou přírodní mořskou houbu, která byla pevně přivázaná na konec dřevěné tyče. Návštěvník po vykonání potřeby sáhl po této tyči, protáhl ji předním výřezem v mramorové lavici, očistil se, houbu vymáchal v tekoucím žlábku před sebou a vrátil ji zpět na místo. V menších zařízeních nebo vojenských pevnostech, kde nebyl k dispozici neustálý proud čisté vody, stál u záchodů kbelík se silným roztokem octa nebo slané vody, ve kterém se houby takto dezinfikovaly. Tato houba byla sdílená. Používali ji všichni příchozí bez rozdílu, jeden po druhém, po celý den.

Aby Řím pod náporem jednoho milionu obyvatel netonul ve vlastních splašcích, vybudoval monumentální inženýrské dílo – Cloaca Maxima, v překladu Největší stoka. Původně šlo o otevřený příkop, který měl odvodňovat bažinaté údolí mezi římskými pahorky, kde později vzniklo slavné Forum Romanum. V průběhu staletí však Římané tento kanál zaklenuli masivní kamennou valenou klenbou a vytvořili podzemní systém obřích rozměrů. Tehdejší historici fascinovaně psali, že římské stoky jsou tak obrovské, že by jimi projel vůz naložený senem.

Cloaca Maxima, pojmenovaná po bohyni čistoty Cloacině, spolehlivě odváděla dešťovou vodu, splašky z paláců, veřejných lázní i latrín a vše nekompromisně chrlila do řeky Tiber. Tím sice vyřešila zápach v ulicích a chránila město před povodněmi, ale proměnila řeku v toxickou stoku. To byl obrovský problém, protože chudší obyvatelé žijící dál po proudu z Tiberu stále brali vodu na vaření, praní i pití.

K zásobování města čistou vodou naopak sloužily velkolepé akvadukty. Například slavný Pont du Gard dokázal do komunity přivést neuvěřitelných 40 000 kubíků vody denně. Voda se v městských vodárnách filtrovala a následně dělila do tří hlavních větví – pro veřejné kašny s pitnou vodou, pro lázně a pro soukromé přípojky bohatých občanů, kteří za luxus tekoucí vody doma platili daně do státní kasy.

Zatímco veřejné latríny v centru města zářily mramorem, realita pro běžné lidi v chudinských činžovních domech byla diametrálně odlišná. Tyto několikapatrové budovy neměly do vyšších pater zavedenou vodu ani kanalizaci. Bohatší měšťané si v bytech stavěli malé komůrky vedle kuchyně s prostou dírou do země a jednoduchými stupátky, ale většina chudých se musela spoléhat na obyčejné nočníky.

Existovaly dva hlavní typy: kuželovité lasani bez uší, které pojaly až 11 litrů, a ploché trullae s rukojetí, určené pro rychlou potřebu. Správně se měl plný nočník ráno vynést do nejbližší veřejné latríny nebo vylít do sběrné jímky. Jenže lenost obyvatel žijících ve vyšších patrech byla často silnější než městská vyhláška, a tak lidé obsah nočníků jednoduše vylévali z oken přímo na ulici. Tehdejší spisovatelé varovali před noční procházkou Římem, protože hrozilo, že vás z horních pater zasáhne padající tekutý obsah mísy.

Při pohledů na dnešní čisté archeologické vykopávky bychom mohli snadno podlehnout iluzi, že římské toalety byly oázou čistoty. Skutečnost ale byla naprosto odlišná. Místnosti měly nízké stropy a jen malá okýnka, takže uvnitř panovalo věčné šero. Vzduch byl nasycený nesnesitelným zápachem amoniaku a lidé se v př přítmí často netrefili přímo do otvoru, takže podlaha i sedátka bývaly silně znečištěné.

Navíc temné a hluboké podzemní kanály přímo pod záchodovými lavicemi byly ideálním domovem pro krysy, pavouky a jedovaté hady. Ti občas vlezli dírou nahoru a neopatrného návštěvníka kousli do těch nejcitlivějších míst. Aby toho nebylo málo, tlející organický odpad produkoval v uzavřených podzemních prostorech metan. Ten mohl při nahromadění a kontaktu s otevřeným ohněm (například s lampou) explodovat.

Z těchto důvodů bohatí a urození Římané do veřejných latrín prakticky nikdy nevstupovali. Stavěli je sice z vlastních prostředků, ale nedělali to z filantropie – motivací bylo, aby sami nemuseli v ulicích chodit po kotníky ve výkalech. Veřejné záchody byly vnímány jako sociální suterén. Zatímco na budovách lázní najdeme stovky honosných nápisů oslavujících mecenáše, kteří je financovali, na zdech latrín není ani čárka. S toaletou nechtěl mít nikdo z vyšší společnosti spojené své jméno. Tyto záchody navíc nebyly vůbec navržené pro ženy. Byly budovány výhradně v místech, kde muži řešili veřejné záležitosti a obchod. Urozená římská žena by v takovém prostoru neriskovala svou pověst ani bezpečí.

Římská touha po společenské prestiži a čistotě se neomezovala jen na návštěvy lázní a latrín. Obrovským tématem byl pro ně také chrup a svěží dech. Lidé s černými zuby a zápachem z úst čelili tvrdé veřejné kritice a posměchu v básních. Bohaté Římanky měly dokonce speciální otrokyně, které jim zuby čistily pomocí kovových či dřevěných párátek a speciálních čistících prášků vyrobených z popela a dalších příměsí.

Pokud však šlo o zubní pastu nebo ústní vodu, římské receptury z dnešního pohledu opět šokují. Jako kloktadlo a bělidlo na zuby totiž běžně používali lidskou moč. Věřili, že tato tekutina dezinfikuje ústa a spolehlivě brání bolesti zubů. Tu měl podle tehdejších lékařských představ způsobovat takzvaný „zubní červ“, který se provrtával vnitřkem zubu. K osvěžení dechu pak lidé intenzivně žvýkali vavřínové listy nebo používali nákladné ústní vody s příměsí anýzu, myrty a myrhy.

Když už ale zub bolel nesnesitelně a nepomáhalo vykuřování ani píchání jehlou, návštěva tehdejšího zubaře byla spíše traumatickým zážitkem s nejistým koncem. Zuby se trhaly buď holýma rukama, nebo hrubými kovovými kleštěmi bez jakéhokoliv umrtvení. Často se stávalo, že nezkušený ranhojič vytrhl pacientovi s nemocným zubem i kus čelisti, a nebyly výjimkou případy, kdy lidé po takovém zákroku zemřeli na masivní infekci nebo ztrátu krve. Trhání zubů se v Římě dokonce občas používalo jako krutý trest za zločiny.

Starověký Řím nám tak ukazuje, jak fascinující dokáže lidská civilizace být. Na jedné straně dokázali antičtí inženýři postavit akvadukty a kanalizační systémy, které spolehlivě fungovaly po celá staletí a které obdivujeme dodnes. Na straně druhé se lidé v mramorových sálech dělili o jednu jedinou špinavou houbu na tyči, kloktali ranní moč a u toho si přátelsky povídali o politice.

Zdroje: zoom.iprima, stoplusjednicka, smithsonianmag, carnuntum, historyhit, worldatlas