Sověti před lety postavili na moři město jako ze sci-fi. Dnes hrozí ekologická katastrofa

Představte si, že nastoupíte na loď v ázerbájdžánském hlavním městě Baku a vyrazíte desítky kilometrů na širé moře. Když už dávno ztratíte pevninu z dohledu, nečeká vás jen pustá vodní hladina. Z vln Kaspického moře se náhle vynoří surrealistický výjev jako z hollywoodského postapokalyptického trháku Vodní svět. Kilometry ocelových mostů, silnice tyčící se na kůlech nad vlnami, těžební věže a mezi tím vším skutečné vícepodlažní panelové domy, ze kterých stoupá kouř.

Tento technický div světa se jmenuje Neft Daşları. Jde o vůbec nejstarší a největší mořskou ropnou plošinu na světě, která je oficiálně zapsána v Guinnessově knize rekordů. Jenže místo, které kdysi představovalo výkladní skříň sovětského inženýrství a ropného mamonismu, se dnes mění v tajný rezavějící labyrint, který se pomalu, ale jistě propadá do mořských hlubin.

Příběh tohoto bizarního mořského města se začal psát těsně po druhé světové válce. Sovětský svaz zoufale potřeboval palivo pro obnovu své zničené ekonomiky a pohledy geologů se obrátily k podmořským ložiskům v Kaspickém moři, zhruba 42 kilometrů od nejbližšího pevninského břehu. V místech, kde z vody vykukovaly jen temné útesy zvané Černé kameny, provedli sovětští vědci v letech 1945 až 1948 rozsáhlý průzkum.

Dne 7. listopadu 1949 vědci slavili úspěch. Z hloubky 1 100 metrů pod mořským dnem vytryskla první vysoce kvalitní ropa. V tu chvíli se zrodil ambiciózní plán, který neměl v tehdejší historii obdoby. Místo stavby malých izolovaných vrtných plošin se Sověti rozhodli vybudovat na širém moři regulérní město.

Inženýři však čelili zásadnímu problému: jak v neklidném moři vytvořit pevné základy pro těžkou techniku? Řešení bylo ryze sovětské – drsné, efektivní a gigantické. K Černým kamenům odtáhli sedm vyřazených a vysloužilých námořních lodí, včetně historického švédského tankeru Zoroaster. Tyto lodě záměrně navrtali, potopili a naplnili kamením a zeminou. Vytvořili tak umělé ostrovy spojené s mořským dnem, které posloužily jako stabilní vlnolamy a základy pro budoucí stavební šílenství. Město doslova vyrostlo na hřbetech lodních vraků.

Už v roce 1951 byla z Neft Daşları vyexpedována první ropa natankovaná do pevninského tankeru. Skutečný stavební boom ale nastal v roce 1958. Sovětský svaz chtěl ukázat celému světu, že dokáže poručit větru i dešti a nabídnout svým pracujícím plnohodnotný život i v těch nejextrémnějších podmínkách.

Během několika let se propletenec plošin rozrostl v masivní industriální aglomeraci. Jednotlivé těžební body propojily takzvané estakády – ocelové a betonové mosty s vozovkami, po kterých běžně jezdily nákladní automobily. V dobách největší slávy dosahovala celková délka těchto silnic nad mořem neuvěřitelných 200 až 300 kilometrů.

Město na kůlech už dávno nesloužilo jen jako noclehárna pro dělníky. Sověti zde postupně vybudovali pětipodlažní a devítipodlažní internáty či hotely pro tisíce zaměstnanců, kulturní palác s kinem pro stovky diváků, vlastní pekárnu, výrobnu limonád, obchody a bistra. Nechyběly dokonce ani zeleninové zahrady nebo funkční nemocnice s lázněmi.

Největší raritou byl místní městský park. Sovětští inženýři nechali na plošiny navézt tisíce tun úrodné hlíny z pevniny, aby v něm mohli zasadit skutečnou trávu a živé stromy. Dělníci tak mohli po náročné dvanáctihodinové směně u těžebních věží relaxovat ve stínu stromů, zatímco pod jejich nohama burácelo slané moře. V době největšího rozmachu zde žilo a pracovalo přes 5 000 lidí.

Dnes v tomto plovoucím městě žije a pracuje přibližně 2 000 obyvatel. Všichni jsou zaměstnanci státní ázerbájdžánské ropné společnosti SOCAR. Život zde má však k romantickému pobytu na moři daleko. Zaměstnanci se zde střídají v rámci přísného týdenního nebo čtrnáctidenního cyklu – po odpracování náročné šichty na moři se vracejí na pevninu za svými rodinami.

Vzhledem k extrémnímu nebezpečí požáru a výbuchu na ropných plošinách platí v celém městě Neft Daşları absolutní a nekompromisní suchý zákon. Alkohol zde neseženete a jeho pašování na palubu lodí či vrtulníků se trestá okamžitým vyhazovem z práce. Jedinou legální zábavou tak zůstává sledování televize, hraní fotbalu na speciálně vybudovaném hřišti nebo procházky po chátrajících molech.

Ačkoliv město disponuje dvěma podmořskými ropovody o průměru 35 centimetrů, které odvádějí vytěženou surovinu rovnou do terminálu Dubendi na pevnině, zásobování samotného města je logistickou noční můrou. Pitná voda a potraviny se sem musí neustále dovážet na lodích z Baku, což v zimních měsících, kdy Kaspické moře sužují silné bouře, často kolabuje.

Za více než sedmdesát let existence se v ložiscích Neft Daşları vytěžilo přes 170 milionů tun ropy a 15 miliard kubických metrů zemního plynu. Podle odhadů geologů se pod mořským dnem stále skrývá zhruba 30 milionů tun černého zlata. Těžba tedy sice pokračuje, ale samotné město prožívá hlubokou krizi.

Udržovat gigantickou ocelovou konstrukci v neustálém kontaktu se slanou mořskou vodou a agresivním vlhkým vzduchem vyžaduje astronomické finanční náklady. Ázerbájdžánská vláda však do zásadní rekonstrukce neinvestuje. Výsledek je děsivý: přibližně 75 % celého komplexu je dnes v naprosto dezolátním stavu nebo se již kompletně zřítilo do vln Kaspického moře.

Z původních stovek kilometrů silnic je dnes bezpečně sjízdný jen zlomek. Mnohé mosty vedou odnikud nikam – končí useknuté nad mořskou propastí, protože se jejich pokračování zřítilo během bouří. Stále častěji dochází k tragédiím. Například v prosinci roku 2015 zasáhla komplex ničivá bouře, která utrhla část obytných prostor a spláchla tři dělníky do moře. Jejich těla se nikdy nenašla.

Pokud byste se chtěli na Neft Daşları podívat zblízka pomocí satelitních snímků na Google Maps, narazíte na zeď cenzury. Celá oblast je buď záměrně rozmazaná, nebo jsou detaily plošin digitálně vymazané. Ázerbájdžán toto místo úzkostlivě tají před světem. Nicméně přes Mapy.com je město z části viditelné.

Oficiálním důvodem pro utajování je ochrana strategické infrastruktury a bezpečnost zaměstnanců. Neoficiálním, ale veřejným tajemstvím však zůstává fakt, že se vláda stydí ukázat, v jak žalostném stavu se tato chlouba inženýrství nachází. Cizinci mají na platformu absolutní zákaz vstupu. Získat novinářské povolení k návštěvě je pro zahraniční média v podstatě nemožné. Jednou z mála výjimek byla švýcarská dokumentární produkce v roce 2008 nebo natáčení kultovní bondovky Jeden svět nestačí (1999) s Piercem Brosnanem, kde si zrezivělé plošiny zahrály klíčovou roli.

Budoucnost celého komplexu Neft Daşları je v současnosti neudržitelná a projekt se nachází v kritickém bodě. Nezávislí těžařští analytici i ekonomové se shodují, dálkově řízené a plně automatizované plošiny bez stálé lidské posádky jsou z hlediska provozních nákladů výrazně efektivnější než financování chátrající infrastruktury ze sovětské éry. Údržba tisíců tun oceli v agresivním, vysoce slaném mořském prostředí vyžaduje neustálé investice do sanace, které se již vzhledem k klesající vydatnosti ložisek nevyplácejí. Pro státní společnost SOCAR je provoz města spíše prestižní a sociální záležitostí než ekonomicky racionálním podnikem.

Kromě ekonomické nerentability představuje stárnoucí komplex závažné environmentální riziko. Ekologické organizace dlouhodobě varují před rizikem strukturálního selhání nosných konstrukcí. Pokud by došlo k masivnímu kolapsu hlavních estakád, hrozí mechanické poškození podmořských vrtů a navazujících potrubních systémů. Vzhledem k uzavřenému ekosystému Kaspického moře by případný masivní únik ropy způsobil katastrofální škody na místní floře a fauně, zejména na populacích kriticky ohrožených jeseteřích ryb.

Zatímco probíhají diskuse o postupné dekonstrukci, technické památce chybí jasný plán sanace nebo bezpečné likvidace. Komplex tak dál funguje v provizorním režimu a zůstává příkladem extrémního inženýrství poloviny 20. století, které sice dokázalo vybudovat funkční infrastrukturu na základech potopených vraků, ale nedokázalo vyřešit její dlouhodobou udržitelnost.

Zdroje: Wikipedia, novinky, poznatsvet, placemania, guinnessworldrecords