Létala v něm i královna. Jedno z nejrychlejších letadel pohřbila banální chyba

Dáte si snídani v deštivém Londýně, nasednete do letadla a o necelé tři hodiny později už na Manhattanu v New Yorku popíjíte ranní kávu v prosluněné kavárně – a to ještě v dřívějším čase, než v jakém jste z Evropy vůbec odstartovali! Ne, nejedná se o žádné sci-fi ani o kouzla s časem. V 80. a 90. letech minulého století to byla pro úzkou skupinu vyvolených naprosto běžná realita. Symbolem tohoto neuvěřitelně rychlého životního stylu byl legendární Concorde. Tento bělostný, neskutečně elegantní mechanický pták s nezaměnitelným lomeným nosem a trojúhelníkovými křídly dokázal létat rychlostí přesahující 2 100 km/h, tedy více než dvakrát rychleji než zvuk.

Na palubě tohoto technologického zázraku panovala atmosféra toho nejluxusnějšího klubu na světě. Pravidelně se zde potkávaly ty největší světové celebrity jako Mick Jagger, John Travolta či Frank Sinatra, stejně jako britská královna Alžběta II. nebo špičkoví světoví politici a miliardáři. Letenky stály naprosto astronomické částky (v přepočtu na dnešní peníze statisíce korun), ale pasažéři za své peníze nedostali jen ušetřený čas. Letoun měl pouze jedinou, vysoce luxusní třídu. Cestující si tak během letu užívali ten nejlepší servis na světě, neomezené množství drahého šampaňského, kaviáru a jídla od michelinských šéfkuchařů.

Cesta k vysněnému nadzvukovému létání byla plná politických i technických překážek. Na společném ambiciózním projektu se sice v roce 1963 po dlouhých průtazích dohodla Velká Británie s Francií, ale tradiční rivalita obou velmocí vyplouvala na povrch na každém kroku. Inženýři z obou stran kanálu La Manche měli často zcela odlišné představy o tom, jak by měl stroj vypadat a k čemu by měl sloužit – zatímco Britové cílili na dálkové lety přes Atlantik, Francouzi chtěli obsluhovat kratší trasy.

Tento napjatý souboj se nakonec přenesl i do samotného názvu letadla. Francouzi neústupně trvali na svém výrazu „Concorde“ (znamenajícím svornost), zatímco hrdí Britové odmítali francouzskou gramatiku a chtěli verzi bez koncového „e“. Londýn nakonec po dlouhých debatách gentlemansky ustoupil. Tehdejší britský ministr technologií to s typickým britským humorem obhájil před veřejností tak, že koncové písmeno „e“ v názvu vlastně znamená England (Anglie), Europe (Evropa) nebo Excellence (dokonalost).

Ačkoliv byl vývoj extrémně drahý a letoun kvůli svým čtyřem obřím motorům spotřebovával doslova monstrózní množství paliva (což se mu v době pozdější ropné krize stalo osudným), zapsal se do historie letectví řadou naprosto revolučních prvků. Konstruktéři museli vymyslet zcela nové slitiny s využitím titanu, které by vydržely obrovské tření vzduchu a vysoké teploty při nadzvukových rychlostech, i speciální vysoce odolné nátěry. Vůbec poprvé v historii civilního letectví se u Concordu objevily také převratné uhlíkové brzdy. Ty byly tehdy naprostým unikátem, bez kterého se ale dnes neobejde prakticky žádné moderní dopravní letadlo.

Dlouhých čtyřiadvacet let nepřetržitého provozu se Concorde hrdě pyšnil titulem nejbezpečnějšího dopravního letadla na světě. Přestože létal v extrémních výškách a rychlostech, za celé čtvrtstoletí své náročné služby nezaznamenal jedinou smrtelnou nehodu. Pasažéři nastupovali na palubu s naprostou důvěrou v tento technologický zázrak. To všechno se ale během několika vteřin fatálně změnilo 25. července 2000 na pařížském letišti Charlese de Gaulla.

Příčina děsivé tragédie letu 4590, která stála život celkem 113 lidí, byla až k neuvěření banální a ukázala, jak křehký může být osud i toho nejdokonalejšího stroje:

Přesně pět minut před startem Concordu se z ranveje odlepil americký letoun DC-10 společnosti Continental Airlines. Z jednoho z jeho motorů však kvůli špatně provedenému servisu a neschválenému materiálu odpadla čtyřiceticentimetrová titanová lamela. Plně naložený a natankovaný Concorde při svém startu na tento ostrý kus kovu ve vysoké rychlosti najel. Pneumatika na levém podvozku okamžitě explodovala. Nutno podotknout, že kola Concordu byla kvůli vysoké vzletové rychlosti extrémně namáhána a s praskáním pneumatik měly tyto stroje potíže už v minulosti. Masivní kusy vymrštěné gumy z roztržené pneumatiky s obrovskou kinetickou energií narazily do spodní strany křídla. Tlaková vlna prorazila palivovou nádrž a z letadla začal proudem vytékat kerosin, který se okamžitě vznítil od poškozené elektroinstalace.

Záď letadla zachvátily mohutné plameny. Piloti v kokpitu sice zaznamenali problémy, ale pouhých sedm sekund předtím letoun dosáhl takzvané rychlosti V1 – tedy bodu, ze kterého už není návratu. Letadlo už jelo příliš rychle na to, aby dokázalo na zbývajícím kuse ranveje bezpečně zabrzdit. Kapitán neměl jinou možnost, než poškozený a těžko ovladatelný kolos zvednout do vzduchu.

S hořícím křídlem, vytékající hydraulikou a postupně selhávajícími motory se posádka ze všech sil pokoušela o zázrak a chtěla nouzově přistát na nedalekém letišti Le Bourget. Požár byl ale příliš rychlý a konstrukce křídla bleskově slábla. Letoun se udržel ve vzduchu pouhé dvě minuty, než ztratil rychlost a neovladatelně se zřítil na malý hotel na okraji městečka Gonesse. Na palubě zahynulo všech 100 pasažérů (většinou německých turistů mířících na luxusní plavbu) a 9 členů posádky. O život přišli také 4 lidé na zemi.

Vyšetřování tragédie u Paříže okamžitě všechny zbývající stroje uzemnilo. Inženýři a konstruktéři se sice okamžitě pustili do práce, aby legendu zachránili – dodatečně zesílili palivové nádrže odolnějším materiálem a nasadili nové, mnohem bezpečnější pneumatiky. Jenže i když se britský i francouzský letecký úřad nakonec rozhodly vrátit Concordům povolení ke vzletu, neotřesitelná důvěra cestujících byla nenávratně pryč.

A aby toho nebylo málo, přišel rok 2001. Concordy se do běžného provozu sice vrátily, ale bylo to jen krátce po teroristických útocích 11. září. Celosvětová letecká doprava se rázem propadla do nejhlubší krize v historii. Lidé dostali z létání obrovský strach a elitní klientela, která dříve neváhala utratit tisíce liber za bleskovou cestu přes oceán, najednou chyběla. Concordy byly nesmírně drahé na údržbu i provoz a s poloprázdnými kabinami se staly pro aerolinky ekonomickou noční můrou.

Pravidelný komerční provoz byl proto definitivně ukončen v roce 2003. Když se v říjnu toho roku vydal Concorde na svou úplně poslední cestu z New Yorku do Londýna, vzdala mu hold i samotná královna Alžběta II., která nechala na jeho počest slavnostně nasvítit královský zámek ve Windsoru, nad nímž letoun naposledy nízko přelétl.

Dnes už tito někdejší králové nebes nikde nelétají. Ze čtrnácti komerčně nasazovaných kusů se jich do dnešních dnů dochovalo dvanáct a vy je můžete potkat pouze jako tiché exponáty v leteckých muzeích v Evropě i Spojených státech (nejblíže České republice si jeden z nich můžete prohlédnout v německém Sinsheimu). Nadzvukové létání je tak už přes dvě dekády vyhrazeno pouze vojenským pilotům nebo bohatým nadšencům ve starých stíhačkách. Naděje na velký návrat civilních nadzvukových letů sice stále žije v ambiciózních projektech NASA (například tichý letoun X-59) nebo v technologických demonstrátorech soukromých firem jako Boom Technology, ale na skutečného plnohodnotného nástupce Concordu si ještě nějaký ten rok určitě počkáme.

Zdroje: iDnes, seznam zprávy, aktuálně, iDnes