Lidé z kmene Bajau mají obří slezinu, propíchnuté bubínky a pod vodou vydrží až deset minut

V modrých vodách Korálového trojúhelníku mezi Filipínami, Malajsií a Indonésií existoval po generace svět bez pevných hranic. Pro příslušníky etnika Bajau byla jediným domovem mořská hladina. Narodili se na úzkých dřevěných lodích, na kterých spali, vařili, vychovávali děti a nakonec i umírali. Pevnina pro ně představovala jen cizí území, kam připlouvali směňovat ulovené ryby, sušené mořské okurky nebo vzácné perly za pitnou vodu, rýži, palivo a látky.

Jejich architektura vyrostla z potřeby zůstat v těsném kontaktu s vodním živlem. Tam, kde nezůstávali celoročně na lodích, stavěli vesnice na vysokých dřevěných kůlech přímo nad mělčinami a korálovými útesy. Propletené lávky a vratké dřevěné konstrukce spojené s mořským dnem tvořily celé osady, které nepatřily žádnému státu. Svět Bajauů se neřídil kalendářem ani úředními zákony, ale pohybem monzunových větrů, mořskými proudy a rytmem přílivu a odlivu.

Ačkoliv v minulých staletích sloužili jako zdatní mořeplavci a stavitelé lodí ve službách místních sultánů, sami nikdy nevytvořili vlastní říši. Místo armád sázeli na dokonalou znalost moře. Kdykoliv se v oblasti objevil konflikt, piráti nebo kolonizátoři, stačilo zvednout kotvy a odplout k jinému útesu.

Život na otevřené hladině vtiskl těmto lidem dovednosti, které hraničí s možnostmi lidského těla. Lidé z kmene Bajau patří k nejlepším volným potápěčům na světě. Bez dýchacích přístrojů, neoprenů či moderních ploutví se dokážou potopit do hloubky přes šedesát metrů. Pod vodou vydrží na jedno nadechnutí i déle než deset minut, přičemž běžný pracovní den tradičního lovce obnáší až osm hodin opakovaného potápění.

Vědecké výzkumy z posledních let potvrdily, že nejde jen o výsledek tvrdého tréninku od raného dětství, ale o skutečnou evoluční adaptaci. Dlouhodobý genetický výzkum odhalil, že příslušníci tohoto etnika mají přibližně o polovinu větší slezinu než obyvatelé sousedních zemědělských kmenů na pevnině. Slezina funguje při ponoření těla do chladné vody jako biologická zásobárna okysličené krve. Když se orgán při potápěcím reflexu smrští, uvolní do oběhu až o devět procent více kyslíku.

Fascinující je i jejich zrakové přizpůsobení. Zatímco běžný člověk vidí pod vodou bez brýlí mlhavě, děti z kmene Bajau dokážou pod hladinou zaostřit dvakrát lépe. Vědomým smrštěním zorniček a změnou tvaru oční čočky eliminují lom světla ve vodě, což jim umožňuje sbírat drobné korýše ze dna s neuvěřitelnou přesností.

Cesta za obživou v hlubinách má však i svou temnější stránku. Aby dokázali vyrovnávat obrovský tlak vody bez bolesti, děti si tradičně úmyslně propichují ušní bubínky. Tento bolestivý krok provází krvácení a dny silných závratí, nicméně potápěčům umožňuje snadnější sestup do hloubek. Většina starších lovců je proto těžce nedoslýchavá. Do vody vstupují pouze s podomácku vyřezávanými dřevěnými brýlemi se skleněnými zorníky a s harpunou vyrobenou ze starého dřeva, odřezků pneumatik a kovového šrotu.

Přírodní rovnováhu i unikátní způsob života začaly postupně měnit moderní dějiny. Problémy odstartovaly už v devatenáctém století, kdy si evropské mocnosti rozparcelovaly námořní prostor a narýsovaly hranice bez ohledu na tradiční migrační trasy. V polovině dvacátého století pak malajsijské a indonéské imigrační zákony přestaly rozlišovat mezi kočovníky, nelegálními přistěhovalci a uprchlíky.

Jelikož mořští kočovníci nevlastnili žádné pozemky na pevnině a neměli rodné listy, stali se z nich lidé bez státní příslušnosti. Bez dokladů nemají nárok na oficiální zaměstnání, zdravotní péči, elektřinu ani veřejné vzdělání pro své děti. Dnes tvoří obrovskou skupinu obyvatel žijících na naprostém okraji společnosti, často v provizorních chatrčích na kůlech před pobřežními městy.

Státní úřady na ně od konce minulého století vyvíjejí soustavný tlak, aby opustili lodě a trvale se usadili. Podmínkou pro získání občanství nebo sociální pomoci bývá právě trvalá adresa. Výroba tradičních obytných lodí je navíc čím dál nákladnější, a proto si je chudé rodiny už nemohou dovolit udržovat ani stavět. Z původních tisíců rodin žijících výhradně na vlnách dnes na tradičních obytných plavidlech zůstává jen poslední stovky jedinců.

Na pevnině však bývalé mořské lidi čeká těžká sociální izolace a chudoba. Místní populace je často vnímá s předsudky a vytlačuje je do chudinských čtvrtí. Mnohé rodiny jsou tak odkázány na sběr mořských plodů v příměstských odpadních vodách nebo na žebrotu.

Konec tradičního způsobu života nejvýrazněji urychluje devastace mořského prostředí. Korálové útesy čelí obrovskému tlaku v důsledku růstu teploty vody, bělení korálů i masivnímu znečištění plasty, které do oblasti přináší rozvíjející se turistický ruch. Zásoby ryb v některých oblastech poklesly až o devadesát procent.

Zoufalá ekonomická situace a snaha konkurovat velkým komerčním rybářským lodím dovedly část mořských lidí k destruktivním metodám lovu. Pod tlakem výkupních cen začali používat podomácku vyrobené dynamitové bomby nebo kyanid draselný. Chemikálie, které ryby pouze omráčí pro potřeby asijských restaurací s živými mořskými plody, zároveň nenávratně ničí korálové útesy a mění pestré podmořské zahrady v mrtvé štěrkové pustiny.

Další tragédií se stalo zavádění improvizovaných kompresorů. Rybáři dýchají vzduch vháněný z paluby přes obyčejnou zahradní hadici, což jim umožňuje zůstávat v desítkách metrů pod hladinou libovolně dlouho. Kvůli chybějícím znalostem o dekompresi však stovky z nich umírají na dekompresní nemoc nebo zůstávají doživotně ochrnutí.

Tradiční duchovní svět tohoto etnika vychází z propojení islámu s animismem. Moře pro ně nikdy nebylo jen chladnou masou vody, ale živou bytostí obydlenou duchy proudu, útesů a větru. O to citelnější je proměna, kterou prochází mladá generace.

Mladí lidé z kmene Bajau dnes stále častěji odcházejí na pevninu, učí se pracovat s internetem a hledají obživu v zemědělství nebo v turistickém ruchu. Místo lovu ryb pěstují kukuřici či banány a jejich vazba na oceán se pomalu rozpadá. Některé nevládní organizace se snaží tento trend zvrátit tím, že využívají po staletí střádané znalosti místních lovců k ochraně přírody. Bývalí lovci pomáhají zakládat mořské rezervace, obnovovat zničené korálové útesy a učit turistické průvodce.

Příběh obyvatel moře ukazuje, jak křehká je lidská kultura ve střetu s moderní civilizací. Přestože si jejich těla zachovávají genetickou paměť na tisíciletý život pod hladinou, samotný svět mořských nomádů se definitivně mění v historii.

Zdroje: Wikipedia, iRozhlas, theguardian, bbc, theguardian, france24, ccn climate, timesofindia, yachtingexperience