Maska milého dědy skryla kanibala: Albert Fish trýznil sebe i své oběti

Albert Fish, známý jako „Šedý muž“ nebo „Vlkodlak z Wysterie“, patří k nejčernějším postavám světové kriminalistiky. Přestože mu byla prokázána vražda pouze tří dětí, on sám se chlubil stovkou obětí v každém státě USA. Jeho příběh není jen o vraždách, ale o absolutním úpadku lidské mysli, kde se náboženský fanatismus mísil s kanibalismem a extrémním sebepoškozováním.

Hamilton Howard Fish neměl ke zdravému rozumu blízko už od narození – jeho rodokmen byl doslova protkán mánií a halucinacemi. Jeho matka trpěla vizuálními bludy, bratr skončil v ústavu pro choromyslné a u dalších příbuzných se běžně vyskytovaly těžké duševní poruchy. Genetická zátěž byla v jeho případě časovanou bombou, která definitivně explodovala v sirotčinci svatého Jana ve Washingtonu. Poté, co mu v pěti letech zemřel otec, tam byl Albert odložen jako nepotřebné břemeno. Právě v tomto ústavu, prosyceném brutalitou a každodenními výprasky, se v hlavě malého chlapce vytvořil děsivý psychický zkrat: začal fyzickou bolest nejen vyhledávat, ale přímo milovat.

Tato masochistická fascinace ho provázela celým životem a s věkem se jen prohlubovala do stále extrémnějších poloh. Fish se vyžíval v rituálech, které popíraly veškeré pudy sebezáchovy. Pro potěšení si do konečníku vkládal vlnu nasáklou hořlavinou a zapaloval ji, nebo se tloukl pálkou pobitou ostrými hřebíky. Šokující vrchol této obsese odhalila policie až po jeho zatčení. Když byl Fish podroben rentgenovému vyšetření, lékaři oněměli úžasem a hrůzou. Snímky ukázaly, že v oblasti pánve a rozkroku má pod kůží a hluboko v masitých částech těla zapuštěno 29 šicích jehel. Ty si tam v průběhu let sám a záměrně zasunul, aby mohl neustále prožívat vnitřní, skrytou agónii, která ho sexuálně vzrušovala.

Zatímco v soukromí se Albert Fish měnil v bestii, na veřejnosti vystupoval jako tichý, zbožný a křehce vyhlížející starší pán, kterému byste v tramvaji bez váhání uvolnili místo. Tato schopnost vzbudit v lidech okamžitou důvěru se mu stala nejúčinnějším nástrojem lovu. V roce 1928 odpověděl na inzerát osmnáctiletého Edwarda Budda, který hledal práci na venkově. Fish se rodině představil pod falešným jménem jako Frank Howard, laskavý farmář z Long Islandu. Aby rozptýlil jakékoli pochybnosti, přinesl Buddenovým dárky v podobě čerstvých jahod a sýra a během společného oběda je okouzlil svou vybranou zdvořilostí. Nikdo z přítomných u stolu netušil, že tento šedesátiletý dědeček v hlavě chladnokrevně kalkuluje, jak mladého Edwarda vyláká na opuštěné místo, vykastruje ho a nechá vykrvácet.

Osud rodiny se však definitivně zlomil ve chvíli, kdy Fish u stolu spatřil Edwardovu desetiletou sestru Grace. Jeho perverzní pozornost se okamžitě stočila k ní a původní plán bleskově upravil. S nevídanou manipulativní obratností přesvědčil rodiče, že Grace musí jet s ním – prý na narozeninovou oslavu jeho neteře, kde bude spousta dětí, dortů a her. Rodiče, ukolébáni jeho andělskou vizáží, dceru nadšeně oblékli do nejlepších nedělních šatů a s úsměvem ji svěřili do rukou cizího muže. Netušili, že Grace nečeká žádná oslava, ale cesta do opuštěného domu v Irvingtonu. Tam ji Fish, poté co se v patře svlékl do naha, aby si nepotřísnil oblek krví, brutálně zavraždil. Grace už se domů nikdy nevrátila a její rodina musela dalších šest let žít v mučivé nejistotě.

Případ zmizení malé Grace zůstal dlouhých šest let nevyřešenou záhadou, která rodinu Buddových pomalu sžírala zaživa. Naděje na její nalezení definitivně pohřbil až listopadový den roku 1934, kdy do schránky dorazil anonymní dopis. Fish v něm s až pedantskou přesností popsal poslední okamžiky desetileté dívky. Líčil, jak ji v opuštěném domě v Westchesteru svlékl do naha, jak se marně pokoušela bránit a volat matku, a jak ji nakonec uškrtil. Tím však hrůza teprve začínala.

Vrah se v dopise otevřeně přiznal ke kanibalismu a nešetřil detaily, ze kterých se obrací žaludek. Popisoval, jak tělo rozřezal na malé kousky, aby si maso mohl v balíčcích odnést domů. S gustem líčil, jak si z částí jejího těla připravoval hostiny – pekl je v troubě se slaninou, cibulí a mrkví, nebo je dusil jako guláš. Tvrdil, že si na Graceině mase pochutnával devět dní a bylo neuvěřitelně sladké. Pro nešťastnou matku, která byla negramotná a dopis jí musel nahlas předčítat její syn, to byla rána, ze které se nebylo možné vzpamatovat.

Fish se však ve své pýše a touze znovu prožít své zvrácené vzrušení dopustil osudové chyby. Dopis odeslal v obálce se vzácným emblémem soukromého klubu řidičů (NYPCBA). Detektiv William King se této stopy chytil. Vyšetřování ho dovedlo až k ubytovně na 52. ulici v Manhattanu, kde se vrah dříve zdržoval. Majitelka domu potvrdila, že tam jistý Albert Fish nechal několik listů tohoto papíru a že si tam chodí vyzvedávat poštu od syna. Policie na místě nastražila past a 13. prosince 1934 se „Šedý muž“ konečně ocitl v poutech. Při zatýkání se sice pokusil vytáhnout břitvu, ale jeho éra strachu právě skončila.

Během soudního procesu, který začal v březnu 1935, šokoval Albert Fish veřejnost svou až neuvěřitelně klidnou a rezervovanou povahou. Zatímco soudní síň poslouchala detaily o vaření dětského masa, Fish seděl nehnutě jako tichý, neškodný stařík. Psychiatři se předháněli v diagnózách – od schizofrenie, přes psychopatii až po náboženskou mánii, při níž Fish věřil, že je biblickým Abrahámem a své oběti přináší jako oběť Bohu. Obhajoba barvitě popisovala jeho neuvěřitelné sexuální deviace a bizarní rituály sebepoškozování, aby dokázala jeho nepříčetnost. Porota sice o jeho hlubokém duševním rozkladu nepochybovala, ale rozsah jeho zrůdnosti byl tak nepředstavitelný, že pro něj ve společnosti nebylo místo. Verdikt byl neúprosný: smrt na elektrickém křesle.

Když Fish uslyšel rozsudek, jeho reakce nebyla plná strachu, ale zvráceného očekávání. Pro muže, který celý život spojoval agónii s potěšením, byla poprava jen dalším experimentem s bolestí. „Bude to vrcholné vzrušení, jediné, které jsem ještě nezkusil.“ Před smrtí údajně sepsal několikastránkovou zpověď, která byla podle jeho právníka tak nesmírně obscénní a plná nepublikovatelných zvrhlostí, že ji raději zničil, aby se nikdy nedostala na veřejnost.

Dne 16. ledna 1936 usedl pětašedesátiletý Fish do elektrického křesla v obávané káznici Sing Sing. Traduje se, že popravčímu s téměř děkovným gestem sám pomáhal upevňovat elektrody na své tělo, jako by se nemohl dočkat chvíle, kdy jím projde smrtící proud. „Ani nevím, proč tu jsem,“ zamumlal jako svá poslední slova, než jím projelo 2 000 voltů. Mezi vězni a personálem se později rozšířila legenda, že popravu museli opakovat, protože devětadvacet jehel zapuštěných v jeho těle způsobilo elektrický zkrat. Ať už to byla pravda, nebo jen mýtus, smrtí Alberta Fishe skončila jedna z nejděsivějších kapitol americké kriminalistiky, která dodnes slouží jako varování, že to nejhorší zlo může mít tvář laskavého souseda.

Zdroje: Wikipedia, people, thoughtco, alcatrazeast, extra