Článek
Když se řekne jméno František Kovářík, většina lidí si vybaví starého pána z komedie Marečku, podejte mi pero!. Své nejslavnější filmové repliky natočil pod režijním vedením Oldřicha Lipského v roce 1976, kdy mu bylo neuvěřitelných devadesát let. Kováříkův životní příběh však nabídl podstatně pestřejší mozaiku zvratů, cestování i neobvyklých životních kapitol.
Z kamenolomu a měšťanky až do Ameriky
Narodil se 1. října 1886 v Plzni do rodiny kameníka Františka Kováříka a jeho ženy Anny jako jedno z devíti dětí. Dva sourozenci však zemřeli ještě jako malé děti. Dcera jeho mladší sestry Marie byla mimochodem pozdější známá herečka Marie Marešová. František chtěl být zpočátku kameníkem, ale po těžkém zápalu plic musel na práci v prachu zapomenout. Vyučil se zámečníkem a instalatérem a studoval na Vyšší průmyslové škole strojnické v Plzni.
K divadlu ho přivedl učitel Václav Suchomel. V Sokole navíc ovládl akrobacii včetně salt a stojek, nosil hercům kostýmy a za volné lístky navštěvoval Budilovu arénu na Obcizně. Od roku 1902 vystupoval v plzeňském Městském divadle, například v roli pážete v Libuši.
Rodičům se však jeho vášeň nezamlouvala, a tak ho v roce 1903 poslali v sedmnácti letech do Ameriky ke vzdálenému příbuznému Jamesi Austerovi. V Chicagu pracoval jako prodavač, řeznický pomocník, vozka, frézař a přispíval i do novin Denní hlasatel. Okamžitě se zapojil do krajanských ochotnických spolků Františka Ludvíka a Otakara Bártíka. Učil se zpívat baryton a v roce 1907 dělal partnera slavné operetní hvězdě Marii Zieglerové v New Yorku i Chicagu. Dostal nabídku dělat klauna nebo hrát v divadle na lodi, v roce 1908 se ale rozhodl vrátit do Čech.
Kočovná léta, úraz mečem a práce ve Škodovce
Po návratu prošel řadou kočovných společností. V letech 1912 až 1913 hrál v žižkovské Deklaraci, kde zdramatizoval a uvedl Robinsona Crusoe, kterého později sám režíroval na Vinohradech. V letech 1913 až 1915 působil v Intimním divadle na Smíchově u Emmy Švandové-Kadlecové.
Za první světové války nebyl odveden, vrátil se do Plzně, kde pracoval ve Škodovce. Při pohostinském vystoupení v plzeňském divadle ve hře Žlutý háv v roce 1917 mu kolega Bohuš Karen při souboji skutečnými samurajskými meči prosekl tepnu na ruce. Kovářík ztratil vědomí a masivně krvácel. Život a ruku mu pohotově zaškrcením zachránil kolega na jevišti. Jako soudní znalec tehdy vystoupil Eduard Vojan a vinu připsal správě divadla za použití ostrých zbraní na jevišti.
Lékaři si nebyli jistí, zda ruka zůstane funkční, a tak Kovářík z nemocnice utekl. Změnil životní styl, přestal kouřit, přešel na vegetariánskou stravu, zkoušel léčitele a chodil v zimě bos přírodou u domku v Radčicích. Cit do ruky se mu nakonec vrátil.
Od kočovného divadla k vinohradské scéně
V létě 1919 si od přítele Josefa Skupy vypůjčil několik loutek a vydal se pěšky po jižních Čechách. Hrál dětem zadarmo a živil se drátováním hrnců. Při tom se seznámil se svou budoucí ženou, učitelkou Antonii Tyrpeklovou. Vzali se v roce 1923 a narodily se jim děti Eva a Jan.
V letech 1920 až 1959 byl stálým členem Divadla na Vinohradech, s výjimkou poválečných let, kdy působil v Divadle 5. května a v zájezdovém Divadle pod Plachtou. V letech 1947 až 1949 byl uměleckým šéfem Pražského divadla pro děti a mládež, kde se věnoval např. Karafiátovým Broučkům. V divadle uplatnil svůj komický i akrobatický talent. Jeho pojetí sedláka Lízala v Maryši z roku 1926 bylo srovnáváno s Janem Mošnou. Porozuměl si s Karlem Čapkem a předpokládá se, že Čapek podle Kováříka vytvořil postavu tuláka Františka Krále v Tulácké pohádce. Kovářík vynikal i v ruském repertoáru. Později příležitostně hrál také v Národním divadle.
Film, rozhlas, knihy a dožitá stovka
Filmovou dráhu začal už v němé éře snímkem Pan profesor, nepřítel žen v roce 1913. Později hrál v titulech jako Dům na předměstí, Za ranních červánků, Pohádce máje, Hordubalovi, Čapkových povídkách v roli horala Juraje Čupa, Pyšné princezně v roli mlynáře či ve svém posledním snímku Faunovo velmi pozdní odpoledne z roku 1983.
Rozsáhlé bylo i jeho působení v rozhlase a televizi, kde se objevil například v pořadu Bakaláři nebo v záznamu z Fidlovačky z roku 1973, kde ztvárnil slepého Mareše. Pro rozhlas natočil v roce 1976 patnáctihodinový cyklus vzpomínek Když jsem vandroval. Napsal knihu filozofických úvah Pozoruji, pociťuji, přemýšlím, věřím a paměti Kudy všudy za divadlem.
V politické rovině podepsal v roce 1946 Májové poselství, v roce 1948 výzvu Kupředu, zpátky ani krok! na podporu komunistického převratu a v roce 1977 Antichartu. K jeho oceněním patří Řád práce, Řád Vítězného února i tituly zasloužilého a národního umělce.
Po smrti manželky v roce 1974 žil sám. Samostatně si pral, vařil i uklízel. Zemřel přesně v den svých devadesátých osmých narozenin, prvního října 1984 v Praze, a je pohřben na Vyšehradském hřbitově.
Zdroje: Wikipedia, vlasta, rozhlas, encyklopedie, zivotopis.osobnosti
