Nejdivnější ryba světa nemá ocas a miluje opalování. Seznamte se s fascinujícím měsíčníkem svítivým

Oceány jsou plné zvláštních a fascinujících organismů. Přední příčky v žebříčku bizarních tvorů zcela jistě okupuje obří ryba, která vypadá, jako by byla v půlce těla useknutá. Měsíčník svítivý (Mola mola) představuje jednoho z největších a nejtěžších zástupců kostnatých ryb na planetě. Dorůstá váhy přes dvě tuny a skrývá tajemství, která lidstvo teprve začíná odhalovat.

Už samotný vědecký název Mola pochází z latiny a znamená „mlýnský kámen“, což dokonale vystihuje diskovitý, z boku extrémně zploštělý tvar jeho těla. Při pohledu z profilu měsíčník působí fascinujícím, až nepatřičným dojmem, jako by mu scházela celá zadní polovina. Je to dáno tím, že mu zcela chybí klasický ocasní násadec a pravá ocasní ploutev. V průběhu evoluce byla totiž kompletně absorbována do těla a nahrazena takzvaným pseudoocasem, který nevznikl zakrněním ocasu, nýbrž složitou modifikací zadních částí hřbetní a řitní ploutve. Ryba jej sice nemůže používat k pohonu vpřed, ale slouží jí jako vysoce efektivní kormidlo k manévrování v hlubinách.

Rozměry a anatomie měsíčníka svítivého jsou naprosto ohromující; dospělí jedinci běžně váží mezi 250 a 1000 kg při délce 1,8 metru a výšce přes 2,4 metru, přičemž absolutní japonský rekord činí neuvěřitelných 2300 kg a 3,3 metru. Jeho tělo připomíná jedinou obří hlavu s malými zobákovitými ústy, chybí mu plynový měchýř a jeho odlehčená kostra je netypicky chrupavčitá, přičemž stoprocentní vztlak ve vodě zajišťuje až 7 cm tlustá podkožní vrstva želatinové tkáně.

Měsíčníci jsou typickými obyvateli širého moře. Žijí na volném pelagiálu v mírných, subtropických i tropických oblastech Atlantského, Tichého a Indického oceánu. Běžně se vyskytují v oblastech kolem Austrálie, Japonska, Tchaj-wanu, Jihoafrické republiky nebo Severní Ameriky. V Evropě na ně lze narazit nejen ve Středozemním, ale také v Severním či Baltském moři, a v roce 2016 byl jejich výskyt poprvé zaznamenán dokonce v Černém moři. Tito obři vyhledávají vody teplejší než 10 °C. Pokud teplota moře klesne pod tuto hranici, začíná jim hrozit podchlazení, ztráta orientace a vážné zdravotní problémy, které mohou skončit i smrtí. V posledních letech jsou však měsíčníci v letních měsících pozorováni stále častěji i v chladných severních vodách kolem Islandu, Norska nebo Britských ostrovů. Vědci tento fenomén jednoznačně dávají do souvislosti s globálním oteplováním oceánů, které mění migrační trasy mnoha mořských živočichů.

Tento teplotní limit přímo vysvětluje jejich nejznámější a divácky nejatraktivnější chování – opalování u hladiny. Přestože měsíčníci tráví zhruba 80 % času v hloubkách do 200 metrů, podnikají pravidelné a hluboké lovecké výpravy za potravou. Záběry z miniponorek a satelitních vysílačů prokázaly, že běžně sestupují do hloubek kolem 400 metrů a absolutní zaznamenaný rekordní ponor činí úctyhodných 844 metrů. V takových hloubkách však panuje ledový chlad a teplota vody padá k nule. Když se promrzlá ryba vrátí z temnot zpět, vyplave těsně pod povrch, natáčí se bokem k hladině a vystrkuje nad vodu svou hřbetní ploutev. Na nekonečné modré hladině pak připomíná obří létající talíř. Vědci toto chování označují jako „termální dobití“ – masivní organismus s chrupavčitou kostrou a tlustou vrstvou podkožní želatiny se na slunci zkrátka chová jako solární panel a efektivně akumuluje teplo před dalším ponorem do chladných hlubin.

Opalovací seance na mořském povrchu mají však ještě jeden, neméně důležitý biologický důvod: soukromé wellness a boj s parazity. Tělo měsíčníka svítivého je kvůli jeho velikosti, tlusté kůži a pomalejšímu tempu doslova plovoucím hotelem pro nejrůznější cizopasníky. Odborníci u tohoto druhu popsali nejméně 54 různých druhů parazitů, kteří napadají nejen kůži a žábry, ale masivně se usazují i ve vnitřnostech. Patří mezi ně motolice, klanonožci a tasemnice. Aby se jich ryba zbavila, vyhledává pomoc zvenčí. U hladiny se nechává unášet proudem a trpělivě čeká na mořské ptáky, jako jsou rackové či albatrosi, kteří jí parazity z kůže vyzobávají. Často také připlouvá k plovoucím chaluhovým lesům a korálovým útesům, kde vyhledává „čistící stanice“ menších specializovaných rybek. Mezi její osobní léčiteli patří například pomec císařský, klipka Kleinova, pyskoun rozpůlený nebo kněžík srpkovitý.

V Indonésii byli měsíčníci svítiví několikrát nafilmováni při naprosto nečekaném manévru – dokázali s vynaložením obrovské síly vyskočit celým tělem vysoko nad mořskou hladinu. Podle vědců doprovází tyto akrobatické kousky hlučný a tvrdý dopad zpět na bok. Tento drsný náraz o vodní stěnu slouží pravděpodobně jako další mechanický způsob, jak ze sebe parazity doslova otlouci. Alternativní hypotézy sice mluví o rituálním sociálním chování před pářením, toto vysvětlení však zatím nebylo stoprocentně prokázáno.

Bylo pozorováno, že lachtani měsíčníky okusují, ne aby je snědli, ale zřejmě jen pro zábavu.

Rozmnožovací cyklus a vývoj měsíčníků svítivých hraničí s nejextrémnějšími biologickými paradoxy v živočišné říši. Samice tohoto druhu drží absolutní světový rekord – je vědci považována za prokazatelně nejplodnějšího obratlovce na naší planetě. Jedna plně dospělá samice o délce přes dva metry dokáže vaječníky zaplnit tak gigantickým množstvím budoucího potomstva, že při tření vypustí do vody přes 800 milionů jiker. K oplodnění dochází externě ve volném vodním prostředí, kam samec následně uvolní své spermie. Fascinující je však nepoměr mezi velikostí rodičů a jejich vajíček. Jikry jsou na poměry takto obrovského tvora až mikroskopické a v průměru měří na šířku pouhých 0,13 milimetru.

Z těchto drobných vajíček se líhnou larvy o délce pouhých 0,25 milimetru, které se dospělému jedinci vůbec nepodobají. Čerstvě vylíhlý mladý potěr vypadá spíše jako podivná, vypasená devíticípá hvězdička. V této první larvální fázi má rybka ještě klasickou ocasní ploutev, velké prsní ploutve a celé tělo pokryté ostrými ostny. Vědci spekulují, že tyto výrazné špičaté výrůstky slouží jako primární mechanická obrana před drobnými predátory. Během druhé larvální fáze však nastává radikální proměna: ostny mizí a původní ocasní ploutev je kompletně absorbována zpět do těla.

O raketovém tempu jejich růstu svědčí unikátní data z chovů. U mladého jedince drženého v zajetí bylo zdokumentováno, že za pouhých 15 měsíců dokázal přibrat z nuly na neuvěřitelných 400 kg, což znamená průměrný váhový přírůstek fantastických 0,82 kg čisté váhy denně! Podobný kousek zažili i biologové v americkém Monterey Bay Aquarium v Kalifornii. Jeden z tamních odchovaných měsíčníků během necelých 14 měsíců přibral celých 364 kilogramů. Ošetřovatelé ho nakonec museli pomocí speciálního jeřábu urgentně vypustit zpět do volné přírody, protože svůj tehdejší habitat – obří nádrž o objemu bezmála 4 milionů litrů vody – jednoduše fatálně přerostl. V zajetí se tito tvorové dožívají kolem 10 let, ale ve volné přírodě podle odhadů vědců dosahuje délka jejich života 20 až 23 let.

Dlouhá léta v odborných kruzích i starších atlasech panovalo dogma, že se tito obři živí výhradně medúzami a želatinovým zooplanktonem. Toto tvrzení však pramenilo pouze z povrchního pozorování ryb slunících se u hladiny. Rozsáhlé moderní studie z roku 2017, které detailně analyzovaly žaludeční obsahy a trofické úrovně, přinesly zcela nový pohled. Měsíčníci jsou ve skutečnosti potravní generalisté, kteří se dokážou efektivně krmit od mořského dna až po hladinu, a to jak v pobřežních mělčinách, tak na širém oceánu.

Jejich jídelníček se navíc dramaticky mění s věkem a velikostí:

Zatímco mikroskopické jikry a potěr měsíčníků masivně požírá například zlak nachový nebo tuňák obecný, dospělí jedinci mají díky své velikosti a tlusté kůži nepřátel podstatně méně. Přesto se stávají vítanou kořistí pro ty největší mořské predátory. Pravidelně se objevují na jídelníčku dravých kosatek, velkých druhů žraloků (zejména žraloka bílého a žraloka modrého) a velkých ploutvonožců. Mezi ně patří například lachtan kalifornský nebo lachtan hřivnatý, u kterých bylo útočení na dospělé měsíčníky opakovaně a přímo v terénu zdokumentováno.

Pro člověka a potápěče ve volné vodě nepředstavuje měsíčník svítivý vůbec žádnou hrozbu. V lidech neprobouzí agresivní chování a potápěči, kteří měli to štěstí se s ním potkat tváří v tvář, ho svorně popisují jako neobyčejně klidného, mírumilovného a flegmatického tvora. Přesto však kvůli své extrémní váze a nepředvídatelnému chování dokáže lidem způsobit nečekané potíže. Jsou zaznamenány kuriózní i nebezpečné případy z minulosti, kdy tento rybí obr vyskočil z vody přímo do menšího plavidla. V roce 2005 například ve waleských vodách třicetikilový měsíčník skočil do loďky a zalehl čtyřletého chlapce. Historie pamatuje i tragický incident, kdy masivní tělo padajícího měsíčníka člověka v loďce zalehlo a způsobilo mu zranění, kterým podlehl. Největším reálným rizikem v moderní době jsou však srážky s loděmi na širém moři. Rychle se pohybující jachty nebo motorové čluny mohou do slunícího se měsíčníka snadno narazit, což končí fatálním zraněním ryby a těžkým poškozením trupu lodi či zraněním posádky.

Podle oficiálních statistik Mezinárodního svazu ochrany přírody je měsíčník svítivý aktuálně zařazen na červený seznam jako zranitelný druh a jeho globální populace prokazatelně klesá. Z některých sledovaných oblastí už tito obři dokonce zcela vymizeli. Absolutně největší hrozbou pro jejich přežití je komerční rybolov. Měsíčníci se kvůli svým obřím rozměrům, pomalejšímu tempu a zvyku odpočívat těsně pod hladinou extrémně často stávají takzvaným nechtěným vedlejším úlovkem. Zamotávají se do vlečných sítí nebo se zachytávají na dlouhé lovné šňůry určené pro jiné ryby. U pobřeží jižní Kalifornie představují měsíčníci pro rybáře lovící mečouny vůbec nejčastější vedlejší úlovek – tvoří celých 29 % všech nechtěných zvířat v sítích. Ve Středozemním moři byla situace v devadesátých letech ještě kritičtější, když měsíčníci tvořili závratných 71 až 93 % všech nechtěných úlovků. Mnoho komerčních rybářů je navíc vidí velmi nerado, protože jim měsíčníci požírají návnady a trhají drahé sítě. V některých částech světa jim proto rybáři z pomsty drasticky odřezávají ploutve a hází je zpět do moře, což pro rybu znamená jistou a pomalou smrt. Vedle rybolovu jsou obrovským strašákem také plastové tašky a odpadky plovoucí v oceánech. Měsíčníci si je kvůli svému horšímu zraku snadno pletou se svou přirozenou potravou – medúzami – což vede k ucpání trávicího traktu a udušení.

Zatímco v Evropě a Severní Americe se maso měsíčníků netěší žádné popularitě a legislativa Evropské unie dokonce prodej produktů z měsíčníkovitých ryb zakazuje, v asijské gastronomii je situace zcela opačná. V Asii – a to zejména na Tchaj-wanu a v Japonsku – platí maso měsíčníka za vyhlášenou, luxusní delikatesu. Přestože se nejedná o komerčně masově vyváženou rybu, na samotném Tchaj-wanu se v tamních restauracích a na trzích spotřebuje zhruba 20 až 50 tun tohoto masa ročně. Asijská kuchyně dokáže zpracovat měsíčníka doslova od hlavy až po pomyslný ocas. Využívá se pevné maso z ploutví, želatinová kůže, ale i varlata. Naprostým vrcholem tamního kulinářského umění jsou pak pokrmy připravované z rybích vnitřností. Na Tchaj-wanu je nesmírně populární specialita z měsíčníkových střev, která se na menu luxusních restaurací pyšní poetickým a tajuplným názvem „dračí střeva“.

Zdroje: Wikipedia, zoom.iprima, stoplusjednicka, saltwatersportsman