Článek
V úterý si premiér Andrej Babiš na Hradě vyslechl od Petra Pavla lekci z matematiky a alianční odpovědnosti. Prezident mu s klidem vojenského stratéga vysvětlí, že lepit dvouprocentní závazek NATO pomocí faktur za opravu okresních silnic je sice kreativní, ale v Bruselu jim to nikdo nezbaští.
Babiš na schůzce nejspíš jen pokyvoval, možná zamumlal i něco o „profesionální diplomacii“. Jenže zatímco navenek hrál roli konstruktivního státníka, uvnitř to v něm muselo vřít. Jak víme, Andrej Babiš kritiku, a zvláště tu věcnou, nenese příliš dobře.
Ranní odveta
Přes noc se mu to v hlavě zřejmě pořádně rozleželo. Zatímco úterní odpoledne na Hradě proběhlo v relativně korektním duchu, středeční ráno už Andreje Babiše zastihlo v jeho oblíbeném bojovém modu. Výsledek? Klasická babišovská pomsta podávaná za studena, doručená přímo přes objektivy kamer České televize, aby se to adresát dozvěděl pěkně zprostředkovaně. Najednou je všechno, co se roky budovalo jako ústavní zvyklost, pryč. Na červencový summit NATO do Turecka prý pojede on a ministr zahraničí Petr Macinka. Prezident, který Alianci rozumí jako málokdo, má zůstat v Lánech u televize.
Premiér se nechal slyšet, že on s Macinkou dokážou naše „účetní kouzla“ s obranným rozpočtem vysvětlit partnerům mnohem lépe než prezident. Je to logické – Pavel by musel v Ankaře říkat pravdu, tedy že Česko závazky plní jen na papíře pomocí faktur za opravu silnic. Babiš s Macinkou se ale kritiky nebojí. Spoléhají na to, že s „mračným“ Donaldem Trumpem a jeho MAGA křídlem najdou společnou řeč mnohem snáz, zvlášť když jim k tomu Macinka přibalí pár komplimentů, které v poslední době z vládních kruhů směrem k Bílému domu tak štědře proudí.
Vzkaz, který tím premiér vyslal směrem k Pražskému hradu, je jasný jako facka: „Když mě budeš pérovat za rozpočet, zůstaneš doma.“ Je to čistá mocenská disciplinace hlavy státu. Andrej Babiš tím dává jasně najevo, že partnerství pro něj končí tam, kde začíná věcná kritika jeho vládnutí. Pokud prezident odmítá hrát roli pouhého kladeče věnců a schvalovače rozpočtových schodků, bude odstřižen od mezinárodního dění.
Ústavní zvyklosti, tradice nebo snad kontinuita zahraniční politiky? To jsou pro současnou koalici ANO, SPD a Motoristů jen prázdná slova a zbytečný sentiment, který překáží v rozletu. V tomto případě doslova. Babišův kabinet dává jasně najevo, že státní zájem je v jeho podání totožný se zájmem vládní koalice. A pokud se prezidentovi nelíbí, že armáda dostává místo tanků nové asfaltky, může si své poznámky nechat na příští procházku v oboře. Cesta do světa je teď zkrátka jen pro ty, kteří drží linii.
Pojistka s vládní letkou
Třešničkou na tomto mocenském dortu, nebo spíše pořádně hořkou pilulkou pro ústavní čistotu, je premiérova nedávná administrativní klička. Andrej Babiš totiž nenechal nic náhodě. Jen pár dní před tím, než prezidentovi vzkázal, že na summit NATO nepojede, si nenápadně zajistil pojistku: převedl na sebe výlučné právo rozhodovat o tom, kdo, kdy a za jakým účelem si může vypůjčit vládní speciál. Tato zdánlivě úřednická drobnost je v kontextu aktuálního dění hodně drsným faulem na brankáře.
Petr Pavel, vrchní velitel ozbrojených sil a generál ve výslužbě, je dokonale připravený na klíčové jednání Aliance v Turecku. Má mandát, má zkušenosti i respekt spojenců. Jenže klíčky od hangáru má v kapse premiér. Ten mu defacto vzkazuje, že státní pokladna je prázdná, palivo je drahé a vládní Airbus má zrovna „jiné priority“.
Tou prioritou je samozřejmě doprava premiéra a ministra Macinky, aby mohli v Ankaře v rámci svého nového kurzu „všechno vysvětlíme lépe“ vyprávět vtipy o Donaldu Trumpovi a utužovat vztahy s republikány.
Je to jasná ukázka toho, jak se dají administrativní pravidla ohnout k politickému boji. Prezident tak sice může být podle ústavy hlavou státu, ale bez premiérova svolení se nedostane ani na ranvej v Kbelích. Pokud by se Petr Pavel chtěl na summit přesto dostat, musel by snad vyrazit linkovým spojem nebo vlakem.
Prezident v ofsajdu?
Prezident Petr Pavel se sice v rámci své pověstné klidné síly snaží zachovat dekorum, mluví o potřebě „přímé komunikace“ a věří v dohodu, ale realita je mnohem syrovější. V tuhle chvíli se hlava státu nachází v pozici člověka, kterému někdo sebral pas, zrušil letenku a ještě mu před domem odtáhl auto. Představa, že se generál ve výslužbě nenechá zahanbit a vyrazí do Turecka „na vlastní pěst“, je sice romantická, ale v praxi téměř nerealizovatelná. Pokud by se prezident pokusil o výpravu komerční linkou nebo snad vlakem, nepůsobilo by to jako hrdinný státnický akt, ale spíše jako tragikomický protest, který by jen podtrhl hloubku vnitřního rozkladu české diplomacie.
Andrej Babiš tak tímto mocenským buldozerem zabil dvě mouchy jednou ranou. Zaprvé se pro červencové dny zbavil nepohodlného kritického hlasu na mezinárodní scéně. Zadruhé názorně ukázal všem aktérům na domácí scéně, kdo je tady skutečným pánem vzdušného prostoru, státní kasy a v konečném důsledku i pravidel hry.
Otázkou ovšem zůstává, jestli tohle premiérovo „satori“ nakonec neskončí fiaskem. Vysvětlovat spojencům v NATO, proč místo respektovaného generála, který Alianci zná zevnitř, přijel pán, co má problém dodržet i základní rozpočtové sliby, a jeho ministr, který se víc než v diplomacii vyzná ve spalovacích motorech a mediálních provokacích, bude vyžadovat víc než jen „lepší komunikační strategii“.
V Bruselu i Washingtonu si totiž na pohádky o tom, že „asfalt je tank“, příliš nepotrpí. Obhajoba takového postupu bude vyžadovat mimořádně tlustou kůži – takovou, kterou nepropíchne ani pohrdavý pohled spojenců, ani ironické poznámky diplomatických sborů. Ale tu má Andrej Babiš, jak známo, v genetické výbavě.
