Článek
V pátek 6. září 1991 panoval na Ulrichově náměstí v Hradci Králové obvyklý odpolední ruch. Pro maminku šestitýdenního Tadeáška Kopeckého šlo o zcela běžný den. Potřebovala vyřídit drobné nákupy, a tak zamířila k oblíbenému místnímu lahůdkářství. Vzhledem k tomu, že prodejna měla velmi úzký interiér, do kterého by se tehdejší rozměrný kočárek jen stěží vešel, nechala chlapce spát venku před vstupem.
V tehdejší společnosti šlo o naprosto přirozené jednání. Nechávat kočárky s dětmi na chodníku před obchody, na dvoře nebo před domem bylo po desetiletí zavedenou praxí. Lidé žili v přesvědčení, že se v jejich blízkém okolí nemůže nic zlého stát. Jenže právě tyto okamžiky se rodičům malého Tadeáška ve vteřině proměnily v neštěstí. Když maminka po několika málo minutách strávených v prodejně vyšla ven na ulici, místo na chodníku bylo prázdné. Pryč byl nejen kočárek, ale především její šestitýdenní syn.
Pro rodinu hradeckých lékařů šlo o o to větší ránu, že malý Tadeáš byl doslova vymodleným dítětem, na kterého rodiče čekali velmi dlouhou dobu. Zpráva o zmizení novorozence se okamžitě rozletěla po celém městě a vyvolala obrovskou vlnu znepokojení. Veřejnost v polistopadovém Československu sice byla zvyklá na různé společenské změny, ale přímý únos dítěte z ulice za bílého dne představoval něco, s čím se do té doby nikdo v takové míře nesetkal.
Kriminalisté v úzkých a neúspěšné pátrání bez moderní techniky
Vyšetřovací akce se rozběhla během několika desítek minut od nahlášení události na policii. Na Ulrichovo náměstí dorazily první výjezdové skupiny, které začaly prohledávat nejbližší okolí, vyslýchat prodavače z okolních obchodů i náhodné kolemjdoucí. Situace však byla pro kriminalisty mimořádně složitá. V září roku 1991 neexistovala žádná z moderních technologií, na které se policie spoléhá dnes. Ulice měst nemonitorovaly kamerové systémy, neexistovaly mobilní telefony, díky kterým by bylo možné lokalizovat pohyb podezřelých osob, a informace se k veřejnosti šířily podstatně pomaleji.
Policisté museli spoléhat na mravenčí práci v terénu, klasické obchůzky a plošné prověřování všech možných stop. Portrét pohřešovaného chlapce a popis kočárku se brzy objevil v novinách, v rozhlasovém vysílání i v televizním zpravodajství. Do rozsáhlé pátrací akce bylo postupně nasazeno přes sto padesát policistů i dobrovolníků, kteří prohledávali parky, odstavná nádraží i opuštěná místa v širokém okolí Hradce Králové.
Dny plynuly a psychický tlak na rodiče i samotné vyšetřovatele narůstal. Policii komplikoval práci fakt, že se nikdo neozýval s požadavkem na výkupné. Kdyby šlo o únos z finančních důvodů, dalo by se s pachateli vyjednávat, v tomto případě však motiv zcela chyběl. Do spisu postupně přibývaly tisíce tipů od veřejnosti. Protože klasické vyšetřovací metody nepřinášely žádný posun, vytvořil vyšetřovací tým dokonce zvláštní skupinu, která měla za úkol prověřovat podněty od senzibilů a psychotroniků. Do pátrání se zapojily desítky lidí z celé republiky i ze zahraničí, včetně odborníků z USA či známých hledačů. Žádná ze zkušeností či vizí však k nalezení chlapce nevedla a vyšetřování se po tři týdnech dostalo do slepé uličky.
Odhalení na chrudimském úřadu
Zlom v případu přišel až po pětadvaceti dnech plných beznaděje, a to zcela mimo Hradec Králové. Dne 1. října 1991 vstoupila na městský úřad v Chrudimi mladá žena, která chtěla oficiálně zapsat do matriky novorozence. K přepážce přinesla rodný list, který na první pohled vykazoval vážné nedostatky. Dokument byl plný ručních škrtanců, přepisů a gramatických chyb. Službu konající matrikářka Jana Andrýsková okamžitě zpozorněla. Ženu upozornila na to, že s takto znehodnoceným dokladem nelze dítě zapsat, a poslala ji domů s tím, že musí přinést řádně vystavený nový doklad.
Úřednice však měla z celé situace špatný pocit a rozhodla se, že věc nenechá jen tak. Když se po nějaké době na úřadě neobjevil nový doklad, ale dorazil manžel dotyčné ženy s dalším podezřele upraveným papírem, byla si matrikářka jistá, že jde o podvod. Místo toho, aby muže pouhopouze odmítla, projevila obrovskou osobní iniciativu. Promluvila s ním mezi čtyřma očima a vysvětlila mu, v jak vážné právní situaci se nacházejí. Následně s mužem nasedla do auta a odjela přímo k nim do bytu.
Na místě úřednice zjistila, že pár má doma malé dítě. Po delším přesvědčování se jí podařilo muže i s jeho ženou a miminkem přimět k tomu, aby odjeli na nejbližší policejní stanici. Teprve při výslechu na policii vyšla najevo celá pravda. Dítě v náručí mladé ženy nebylo jejich novorozeně, ale pohřešovaný Tadeáš Kopecký z Hradce Králové. Šestitýdenní chlapec byl po pětadvaceti dnech nalezen živý, v dobrém zdravotním stavu a bez jakýchkoliv známek fyzického strádání.
Nezvládnutá lež a zoufalý čin zdravotní sestry
Pachatelkou únosu byla třiadvacetiletá zdravotní sestra z Chrudimi. Vyšetřování ukázalo, že motiv činu neměl nic společného s kriminálními sítěmi, obchodem s dětmi ani snahou o získání peněz. Mladá žena prošla hlubokou osobní krizí, která byla spojená s obrovskou touhou mít vlastní dítě. Dlouhé měsíce před únosem předstírala před svým partnerem, rodinou i celým svým okolím, že je těhotná. Nosila volnější oblečení, mluvila o přípravách na příchod potomka a plánovala společnou budoucnost.
Jak se však blížil předpokládaný termín porodu, dostala se do pasti, ze které nedokázala najít cestu ven. Strach z toho, že bude její podvod odhalen, ji dovedl ke zkratkovitému jednání. Odjela do sousedního Hradce Králové s jasným cílem odvézt dítě, které najde bez dozoru. Když na Ulrichově náměstí uviděla zaparkovaný kočárek u lahůdkářství, využila chvilkové nepozornosti matky a s dítětem odjela.
Po únosu se o malého Tadeáše starala vzorně. Dítě mělo zajištěnou potřebnou péči, jídlo i čisté prostředí, protože žena chtěla s miminkem žít jako s vlastním synem. Zlomovým bodem se však stala nutnost dítě oficiálně úřadům přihlásit a získat pro něj rodný list, což ji nakonec dovedlo až k odhalení.
Poučení, které natrvalo změnilo zvyky v českých ulicích
Návrat malého Tadeáška k jeho skutečným rodičům přinesl obrovskou úlevu nejen samotné rodině, ale i celé veřejnosti, která případ intenzivně sledovala. Pro rodiče chlapce skončilo téměř měsíční období psychického vyčerpání a nejistoty. Sám Tadeáš v dospělosti vystudoval medicínu a stal se lékařem. Má vlastní rodinu a ke staré události se v médiích vrací jen výjimečně, protože si z doby svého raného dětství samozřejmě nic nepamatuje.
Případ však zanechal hlubokou stopu v celé společnosti a znamenal definitivní konec jedné éry. Rodiče ze dne na den přestali nechávat kočárky bez dozoru před obchody či restauracemi. Lidé si uvědomili, jak zranitelná je lidská nepozornost a jak rychle může dojít k události s tragickými následky.
Příběh uneseného miminka tak zásadním způsobem proměnil přístup českých rodičů k bezpečnosti vlastních dětí. Tento preventivní efekt přetrval celé generace a stal se jedním z nejvýznamnějších milníků v historii české porevoluční kriminalistiky. Zároveň ukázal, že i v situacích, kdy selže veškerá technika i rozsáhlá pátrací opatření, může k vyřešení případu přispět obyčejná lidská všímavost a ochota neignorovat podezřelé věci ve svém okolí.
Zdroje: Blesk, chrudimsky.denik, oovbstrnadice, centrum, hradecky.denik
