Pojídal odpadky i celá zvířata: Tarrare trpěl neutišitelným hladem

Tento muž, narozený kolem roku 1772 poblíž Lyonu, vstoupil do historie jako král všech nenasytných jedlíků. Jeho žaludek byl jako černá díra, kterou nedokázala nasytit ani armáda, což z něj nakonec učinilo bizarní zbraň ve válce. Když se však podíváme pod povrch jeho cirkusových kousků, spatříme hlubokou lidskou tragédii muže, který byl odsouzen k doživotnímu vězení ve vlastním těle.

O dětství a původu tohoto nešťastníka se toho ví jen velmi málo. Skutečné jméno mladíka se nedochovalo, a historici dodnes spekulují, zda bylo Tarrare příjmením, nebo jen uměleckým jménem. Podle uznávaného historika Jana Bondesona, který prozkoumal staré francouzské lékařské archivy, mohlo toto slovo vzniknout z lidového výrazu „bom-bom tarrare“. Tímto spojením Francouzi v 18. století napodobovali zvuk bubnů, hromu a hlasitých ran. V případě mladého Tarrarea však nešlo o hudební doprovod, ale o děsivé zvuky, hřmění a exploze, které se ozývaly z jeho útrob, když jeho tělo zběsile trávilo tuny potravy.

Jeho chorobný hlad se projevil už v raném dětství. Jako teenager dokázal Tarrare za jediný den spořádat množství hovězího masa odpovídající jeho vlastní váze. Pro chudou rolnickou rodinu z venkova poblíž Lyonu, která žila v oblasti tehdy vzkvétajícího hedvábnického průmyslu, byl takový potomek ekonomickým rozsudkem smrti. Rodiče si jednoduše nemohli dovolit takové monstrum uživit, a proto mladého teenagera bez milosti vyhnali na ulici.

Následující roky Tarrare strávil jako bezprizorní tulák. Putoval francouzským venkovem v doprovodu kočovné bandy zlodějů, podvodníků a pochybných existencí. Živil se krádežemi jídla a žebráním, dokud si jeho unikátního prokletí nevšiml potulný šarlatán prodávající zázračné elixíry. Tarrare u něj získal své první zaměstnání jako předskokan, který měl za úkol šokujícími kousky přilákat davy zvědavců a přesvědčit je ke koupi pochybné medicíny.

V roce 1788 dorazil Tarrare do Paříže, kde začal vystupovat jako samostatný pouliční umělec. Pařížské publikum, lačnící po bizarních atrakcích, bylo u vytržení. Diváci však byli v šoku, když zjistili, že Tarrare nevypadá jako obézní hromotluk s obřím pupkem. Naopak, navzdory svému obřímu dennímu příjmu potravy byl Tarrare překvapivě drobný. Předtím, než se pustil do jídla, vážil necelých 45 kilogramů. Všechnu energii, kterou přijal, jeho tělo okamžitě spálilo.

Jeho tělo vykazovalo řadu děsivých anomálií. Měl abnormálně široká ústa s téměř neznatelnými rty, která dokázal rozevřít do děsivé šíře. Jeho zažloutlé zuby byly kvůli neustálému chroupání kostí a kamenů obroušené tak hladce, že připomínaly leštěný mramor. Když byl nalačno, kůže na břiše mu visela v tak obřích záhybech, že si je mohl omotat kolem pasu jako opasek z vlastního masa. Jakmile se však dosyta najedl, břicho se mu okamžitě nafouklo jako balon. Povadlá kůže na tvářích a krku mu už v mládí dodávala stařecký vzhled, byla však neuvěřitelně elastická – když ji roztáhl, dokázal v ústech udržet dvanáct celých vajec najednou. Celou tuto bizarní vizáž pak doplňovaly jemné, světlé a už od mládí velmi řídké vlasy.

Tento zrychlený metabolismus měl svou temnou, mimořádně odpudivou stránku. Tarrare neustále sálal horkem, měl permanentně podlité a krví podbarvené oči a masivně se potil. Jeho tělesný zápach byl tak strašlivý a koncentrovaný, že ho lidé nedokázali snést na vzdálenost bližší než dvacet stop (zhruba šest metrů). To bylo alarmující i na tehdejší laxní hygienické standardy 18. století. Doboví svědkové a lékaři uvádějí, že po jídle se zápach ještě zhoršil – z jeho rozpáleného těla viditelně stoupaly horké linie smradu. Jakmile se nasytil, upadl do stavu těžké letargie, kdy ze spaní hlasitě říhal, divoce páchl a naprázdno cvakal zuby.

Při svých pouličních představeních Tarrare polykal věci, které by obyčejného člověka okamžitě zabily. Pro pobavení fascinovaného publika do sebe v rychlém sledu sypal korkové zátky, kameny, mince a celé koše jablek. Jeho nejoblíbenější disciplínou však bylo pojídání živých zvířat, přičemž s oblibou vyhledával zejména hady.

Tento hazard se zdravím brzy narazil na limity lidské anatomie. Během jednoho z vystoupení v Paříži Tarrare zkolaboval a s těžkou neprůchodností střev byl urychleně převezen do blízké nemocnice stojící hned vedle katedrály Notre-Dame. Lékaři ho zachránili pomocí silných projímadel.

Když se Tarrare probral a chtěl lékaři vyjádřit svou vděčnost, nabídl mu, že před ním na posezení spolkne jeho drahé kapesní hodinky. Chirurg sice souhlasil, ale položil si tvrdou podmínku: „Jen to udělejte, ale já vás okamžitě zaživa rozříznu, abych si ty hodinky vzal zpátky.“ Tarrare tehdy od svého záměru raději moudře ustoupil.

V roce 1792 vypukla válka a Tarrare narukoval do francouzské revoluční armády. Vojenský život se pro něj však rychle změnil v peklo. Standardní armádní příděly, které sotva stačily běžným vojákům, nemohly jeho nenasytný žaludek v žádném případě uspokojit.

Tarrare začal pro ostatní vojáky vykonávat ty nejšpinavější úkoly a drobné služby výměnou za to, že mu přenechají zbytky svých porcí. Když to nestačilo, plížil se v noci kolem tábora a vyhrabával z hnojišť hnijící zbytky potravin a odpadky. Navzdory tomuto neustálému shánění jídla jeho tělo kvůli brutálnímu energetickému výdeji podlehlo vyčerpání a Tarrare byl hospitalizován ve vojenské nemocnici v Soultz-Haut-Rhin.

Zde se jeho případu ujal vrchní chirurg francouzské armády, respektovaný profesor Pierre-François Percy. Percy byl mladým, sotva dvacetiletým pacientem naprosto šokován. Přestože lékaři Tarrareovi schválili čtyřnásobné vojenské příděly jídla, mladík dál trpěl nesnesitelným hladem. Kradl jídlo ostatním pacientům, požíral odpadky z kontejnerů a jednou se dokonce vloupal do nemocniční lékárny, kde na posezení sežral všechny připravené lékařské obklady a čisté obvazy. Psychologické testy přitom potvrdily, že Tarrare je sice apatický, ale jinak zcela příčetný.

Doktor Percy a jeho kolegové si uvědomili, že mají před sebou nevídanou medicínskou záhadu. Rozhodli se proto Tarrarea v nemocnici podrobit sérii přísně kontrolovaných fyziologických experimentů, aby zjistili, kde leží hranice jeho možností.

První test měl ověřit maximální kapacitu jeho žaludku. Lékaři nechali připravit bohatý oběd, který byl původně určen pro patnáct dospělých lidí. Tarrare byl k tabuli připuštěn bez jakéhokoliv omezení. Během chvíle sám spořádal dva obří masové koláče, misky plné soleného tuku a sulce a všechno to zapil. Poté se s obřím, napnutým břichem převalil na bok a okamžitě tvrdě usnul.

Následující experimenty však nabraly mnohem drsnější směr. Nemocniční personál předhodil hladovému Tarrareovi živou kočku. Tarrare se na zvíře vrhl, zuby jí zaživa roztrhl břicho,vypil její teplou krev a následně kočku sežral celou. O několik hodin později vyzvracel pouze chuchvalce srsti a kůže.

Percy si do svých deníků poznamenal, že od té doby Tarrareovi podávali nejrůznější živé tvory – v jeho útrobách mizeli ještěrky, hadi, živá štěňata a jednou dokonce i celý úhoř. Tarrare úhoři stiskem zubů rozdrtil hlavu a následně jeho dlouhé tělo bez kousání spolkl.

Po několika měsících experimentů začala armáda hledat způsob, jak Tarrareovo unikátní prokletí využít pro vojenské účely. Generál Alexandre de Beauharnais (první manžel budoucí císařovny Josefíny) přišel s nápadem: využít Tarrareovo břicho jako úkryt pro vojenskou špionáž.

Lékaři provedli test. Vložili vojenský dokument do malé dřevěné krabičky a nechali ji Tarrarea spolknout. Jako odměnu dostal od ohromených generálů trakař naložený třiceti librami (cca 14 kilogramy) syrových hovězích vnitřností, které před zraky štábu sežral. Generál Beauharnais měl však vážné pochybnosti o Tarrareově inteligenci a duševním zdraví, proto se bál svěřit mu skutečné plány armády. Do dřevěné krabičky vložil pouze fingovanou zprávu s prosbou uvězněnému plukovníkovi v Prusku, aby potvrdil, že agent dorazil v pořádku.

Mise skončila naprostým fiaskem. Tarrare byl sice převlečen za chudého německého rolníka, ale neuměl slovo německy. Navíc jeho strašlivý zápach a zvyk požírat odpadky z košů okamžitě upoutaly pozornost pruských hlídek. Byl zatčen, zbit, uvězněn a donucen podstoupit psychické týrání v podobě fingované popravy na šibenici. Prusové ho přikovali k latríně a čekali dlouhých třicet hodin, než dřevěná krabička vyšla ven. Když pruský generál Zoegli zjistil, že kvůli bezvýznamnému vzkazu ztratil tolik času, nechal Tarrarea zmlátit a vyhnal ho zpět za francouzské linie.

Traumatický zážitek z Pruska Tarrareho psychicky zlomil, což ho donutilo hledat lék na svou nenasytnost. Vrátil se do péče doktora Percyho a prosil ho o pomoc. Percy vyzkoušel vše, co tehdejší medicína nabízela: silné dávky opia, vinný ocet, tabákové pilulky i stravu založenou na obřích dávkách vajec naměkko. Nic z toho však jeho spalující hlad nedokázalo utišit.

Tarrare, ovládaný čistým pudem, začal v nemocnici páchat činy, ze kterých dodnes tuhne krev v žilách. V noci utíkal z areálu a bojoval s toulavými psy o zbytky masa z jatek. Na oddělení byl několikrát přistižen, jak pije krev pacientům, kterým lékaři pouštěli žilou, a dokonce byl opakovaně chycen v nemocniční márnici, kde požíral lidské mrtvoly z pitevních stolů.

Definitivní konec veškerého soucitu nastal ve chvíli, kdy z jednoho pokoje záhadně zmizelo teprve čtrnáctiměsíční batole. Vzhledem k Tarrarově historii pojídání malých živých tvorů padlo podezření okamžitě na něj. Rozzuřený personál a pacienti ho vyhnali z nemocnice. Mladík zmizel v pařížském podsvětí a na čtyři roky se po něm slehla zem.

Příběh největšího jedlíka historie se uzavřel v roce 1798 v nemocnici ve Versailles. Tarrare, nyní již lidská troska na smrtelné posteli, nechal zavolat doktora Percyho. Tvrdil mu, že před dvěma lety spolkl zlatou vidličku, která mu uvízla v břiše, a prosil o její vyjmutí. Percy však okamžitě poznal, že skutečným vrahem mladíka není vidlička, ale pokročilé stádium tuberkulózy. Po měsíci těžkých průjmů Tarrare v pouhých 26 letech vydechl naposledy.

Jeho tělo začalo po smrti podléhat rozkladu tak neuvěřitelnou rychlostí, že většina nemocničních chirurgů pitvu ze strachu z infekce striktně odmítla. Zvědavost lékařů však byla silnější. Chtěli zjistit, jak se jeho vnitřnosti lišily od normálního člověka, a zda v něm opravdu byla skryta ona vidlička.

Pitva Tarrarea odhalila anomálie, které šokovaly tehdejší lékařský svět. Pohled do útrob zemřelého přinesl naprosté zděšení – jeho hltan a jícen byly tak široké, že jimi prošel válec o obvodu 30 centimetrů, skrz který bylo vidět přímo do žaludku. Celá břišní dutina byla zaplavena hnisem a vyplňoval ji gigantický žaludek posetý krvavými vředy, spolu s obřími játry a žlučníkem v pokročilém stádiu hniloby. Hledaná vidlička se však v těle nikdy nenašla. Zápach vycházející z rozpadlých tkání byl nakonec tak silný, dusivý a neúnosný, že lékaři museli pitvu předčasně ukončit a z pitevny doslova uprchnout.

Tehdejší medicína 18. století, která k léčbě běžně doporučovala pití tekuté rtuti, nedokázala Tarrareův stav racionálně vysvětlit, avšak moderní věda s odstupem dvou staletí nabízí reálné diagnózy. Podle dnešních expertů mohl trpět poškozením hypothalamu, části mozku zodpovědné za spouštění pocitu hladu a sytosti, což by vysvětlovalo jeho neustálé vnitřní horko a neukojitelný apetit. Tomu, že při astronomickém příjmu potravy nikdy nepřibral a vyhledával syrové maso, silně nahrává také teorie o masivní infekci střevními parazity, jako jsou tasemnice, a o hyperfunkci štítné žlázy, která extrémně zrychluje metabolismus a způsobuje nadměrné pocení či řídnutí vlasů. V úvahu připadají i vzácné genetické poruchy, jako je syndrom Prader-Willi doprovázený syndromem Pica, jenž nutí pacienty polykat nepoživatelné předměty, či vážný deficit živin v dětství způsobený tehdejšími hladomory. Ačkoliv je snadné označit Tarrarea z dnešního pohledu za cirkusové monstrum, ve skutečnosti šlo o obrovskou lidskou tragédii plnou neustálého tělesného i psychického utrpení.

Zdroje: Wikipedia, novinky, ripleys, allthatsinteresting