Článek
Při narození na Zlatou neděli v roce 1939 v pražském Braníku předpověděla stará porodní bába rodičům, že chlapec bude mít v životě velké štěstí. Rodiče mu tuto historku později často vyprávěli a sám po letech uznává, že se bába nespletla. Za druhé světové války zažil bombardování i schovávání v krytech. Jako malý kluk pak během Pražského povstání pomáhal stavět barikády a snil jen o obyčejném dětství. Že skončí u divadla, nikdo nečekal. Způsobily to spíš zdravotní potíže, souhra náhod a divadelní tradice v rodině.
Od aut k divadlu
Že by se jednou živil herectvím, ho zpočátku ani nenapadlo. Od dětství ho to ze všeho nejvíce táhlo k autům a snil o profesi automechanika. Na školním zájezdu se po opalování na sněhu ošklivě nachladil a skončil s těžkým zánětem ledvin. Lékaři mu pak zakázali dělat cokoliv v chladu nebo průvanu. Při výběru oboru se musel rozhodnout mezi pekařem, chemikem a rytcem. Protože rád kreslil, zvolil rytectví v družstvu Znak.
Obor dokončil a vyráběl dřevoryty i ocelotisky, ale u řemesla v dílně u Karlova mostu vydržel v praxi jen měsíc. V jeho rodině totiž všichni žili divadlem. Rodiče i sestra hráli u branických ochotníků. Jaroslav byl ale hodně stydlivý, takže zpočátku nehrál a jen schovaný u piana doprovázel z orchestřiště pohádková představení. Zlom nastal ve chvíli, kdy si ho všiml jeden z režisérů ochotnického spolku a navrhl mu, aby zkusil přijímačky na divadelní fakultu.
Na DAMU ho vzali hned napoprvé do ročníku k Vítězslavu Vejražkovi. V ročníku s ním studovali Petr Kostka, Jiří Kodet, Jiří Hrzán, Jiří Zahajský nebo Růžena Merunková. DAMU dokončil v roce 1961 a odsloužil si vojnu v Armádním uměleckém souboru. Hned potom nastoupil do divadla v Kladně. Už po třech letech si ho vytáhl režisér František Štěpánek do Divadla na Vinohradech. Prvních pár měsíců tam chodil s obrovským respektem a trémou. Potkávat se v zákulisí s tehdejšími hvězdami pro něj byla obrovská škola.
Od vojáků rovnou na jeviště
Nástup do dospělého života nebyl pro mladého herce vůbec jednoduchý. Když v roce 1961 narukoval na vojnu, mezinárodní politika prudce vyostřila vztahy mezi Východem a Západem. Kvůli stavbě Berlínské zdi nastala výjimečná situace a Jaroslav Satoranský musel narukovat přímo k bojovému útvaru. Teprve po dvou měsících nejistoty byl převelen do Armádního uměleckého souboru k cimbálovce. V té době se již stihl oženit a odloučení od mladé ženy nesl těžce.
Během vojenské služby dostal první velké filmové příležitosti ve snímcích Bylo nás deset a Poslední etapa. Právě sportovní drama z prostředí cyklistického Závodu míru ho propojilo s autorem Otou Pavlem. Aby herci stíhali tempo pelotonu, trénovali přímo vedle skutečných závodníků. Natáčení v doprovodných wartburzích s německými řidiči pro něj byla pořádná filmařská škola.
Padesát pět let v šatně pod jevištěm
Divadlo na Vinohradech se pro něj stalo domovem na celý život. Během těch let tam ztvárnil přes sto deset různých rolí. V první šatně pod jevištěm zažil to pravé divadelní zákulisí. Sdílel ji s Jaromírem Hanzlíkem, Vlastimilem Brodským nebo Milošem Pleskotem. Šatně neoficiálně velitel inspicient Karel Hovorka, který tam pro kolegy vařil poctivé polévky a organizoval všemožné mimodivadelní aktivity.
Na jevišti stál vedle největších legend své generace. Nezapomenutelné pro něj bylo setkání s Olgou Scheinpflugovou v Čapkově Matce. Manželka Karla Čapka mladé adepty herectví pozvala do slavné vilky na Vinohradech, kde mohli zažít atmosféru zasedání prvorepublikových pátečníků. Byla to však vzpomínka se smutným koncem, protože legendární herečka krátce po jednom ze školních představení zkolabovala a v nemocnici zemřela.
Krkonošské pohádky a noční natáčení
Na Vinohradech exceloval v dramatech jako Macbeth, Hamlet nebo Král Krysa. Pro většinu diváků ale navždy zůstal čeledínem Kubou z Krkonošských pohádek. Natáčení slavného večerníčku provázely podmínky, o kterých diváci u obrazovek neměli ani tušení.
Kromě Františka Peterky z Liberce hrál celý hlavní tým denně v pražských divadlech. Zkoušky i večerní představení znemožňovaly denní filmování, a tak nezbývalo než točit výhradně v noci. Po odehraném představení na herce čekalo auto, odvezlo je na Barrandov a tam točili až do svítání. Odtud spěchali rovnou na další divadelní zkoušku. Tento vyčerpávající koloběh trval celý měsíc.
Když se přestavovaly scény a kamery, herci hledali jakýkoliv kout, kde by si aspoň na pár minut lehli a odpočinuli si. Jediná postel v improvizovaném zákulisním zázemí byla ale přísně rezervována pro největší hvězdu Ilju Prachaře, kam si nikdo jiný nedovolil lehnout. I přes obrovskou únavu na natáčení vzpomíná rád. Pohádka nakonec vyrostla s několika generacemi diváků.
S kytarou a fotbalovým míčem
Málokdo už dnes ví, že se Satoranský mohl klidně živit jako hudební skladatel. Od mládí hrál na klavír a skládal vlastní autorské písničky. Společně s kolegovou Jaromírem Hanzlíkem dokonce tvořili dětské skladby a plánovali napsat kompletní dětský muzikál. K premiéře hry August August, august napsali pro Vlastimila Brodského dojemný šanson o stárnoucím klaunovi, který později nazpíval Waldemar Matuška. Satoranský složil také scénickou hudbu k několika představením. Na klávesách dokonce nahrával písničky pro dceru, která je pak využívala ve školce.
Kromě hudby udržoval svou fyzickou kondici sportem. Desítky let reprezentoval zemi a uměleckou sféru ve slavném fotbalovém týmu osobností Amfora. S týmem procestoval celý svět od Japonska po Brazílii. Na hřišti sice hlídal hlavně obranu, ale zapsal se do historie tím, že dal jubilejní dvoustou branku klubu. Sportovní kariéru v tělocvičně ukončil až ve vyšším věku po nepříjemném úrazu ramene, kdy nechtěl ohrozit večerní divadelní provoz.
Složitá léta na studiích
V nedávném televizním dokumentu i v osobních zpovědích se Jaroslav Satoranský postavil čelem k jedné z nejcitlivějších fází své minulosti. S obrovskou pokorou a bez jakýchkoliv výmluv promluvil o svém vstupu do komunistické strany během studií na DAMU. Jako mladý a nezkušený student podlehl tlaku svého ročníkového profesora Vítězslava Vejražky. Studenti přitom neměli ani tušení, že jejich profesor vedl dvojí život a úzce spolupracoval se Státní bezpečností.
Satoranský otevřeně přiznal, že si chybu uvědomil velmi rychle, ale zpočátku nenašel odvahu rázně couvnout ze strachu z následků. Své tehdejší váhání natvrdo označil za mladickou zbabělost. Jakmile se v šedesátých letech atmosféra uvolnila, požádal o odchod ze strany. Udělal to ještě na jaře 1968, tedy dlouho před srpnovou okupací.
Během napjaté schůze v divadle mu odchod rozmlouvala Jiřina Jirásková, tehdejší předsedkyně stranické organizace. Domlouvala mu, ať si to ještě promyslí a znovu si přečte základní komunistickou literaturu. Mladý herec ale trval na svém a díky zastání výtvarníka Koláře nakonec ze strany úspěšně odešel. Následné srpnové události pak vedly k hromadným odchodům dalších kolegů.
Pikantní role s nadhledem
Veřejnost ho zná hlavně jako představitele slušných a klidných postav. V soukromí si ale rád dopřál pikantnější humor i pořádnou nadsázku. Před lety překvapil své příznivce tím, že se stal nadšeným čtenářem pikantních knih. Když jeho kolega Patrik Hartl vydával svůj román Malý pražský erotikon, Satoranský se společně s Ivanou Chýlkovou účastnil jeho křtu a neskrýval nadšení.
Líbily se mu šťavnaté, košilaté a vtipné příběhy bez zbytečného sentimentu. Sám přitom podotýkal, že taková literatura není o laciném sexu, ale o tom, co mu předchází a co po něm následuje. Na Pavlu Hartlovi oceňoval hlavně to, že dokáže čtenáře neustále překvapovat.
Životní láska ze šatny ochotnického divadla
Celým jeho životem ho jako největší opora provázela manželka Libuše. Seznámili se v ochotnickém divadle, když jí bylo pouhých patnáct a jemu sedmnáct. O pauze představení tehdy do zákulisí přišly dvě dívky. Když za ním přiběhl kamarád s tím, že si je rozeberou, Jaroslavovi zůstala blondýnka Libuše
O týden později ji náhodou potkal v tramvaji, předstíral, že má stejnou cestu, a domluvili si s ní první rande. Vzal ji na projížďku na staré kánoi po Vltavě, kde s nimi pro jistotu seděl i kamarád na háčku. Od té chvíle už ji nepustil. Po čtyřech letech randění a po dokončení studií na DAMU se vzali. Paní Libuše s ním prošla celou jeho kariérou. Divadlu rozuměla a dokázala mu dát přísnou, ale spravedlivou zpětnou vazbu. Stála při něm i v době obrovské slávy po seriálu Nejmladší z rodu Hamrů, kdy mu do divadla chodily igelitové pytle dopisů od fanynek.
Prožili spolu nádherných devětapadesát let, během nichž vychovali dceru Martinu. Všechno se změnilo v květnu roku 2020, kdy milovaná manželka podlehla těžké nemoci. Ztráta milované manželky pro něj byla obrovskou zkouškou, se kterou se dál vyrovnává po svém a v tichu.
Musel naučit vařit podle internetu
Po odchodu manželky se musel ze dne na den naučit kompletně postarat o domácnost a především vařit. Předtím v kuchyni téměř nestál, a tak začal recepty vyhledávat internetu. Sám s úsměvem přiznává, že uvařené jídlo bývá zcela jedlé, i když ho z úsporných důvodů musí často jíst tři dny po sobě.
Postupně si vytvořil milý rituál. Jakmile se mu nějaký kulinářský pokus obzvlášť vydaří, pokrm pečlivě vyfotografuje mobilním telefonem a pošle snímek dceři. Její pochvala mu dokáže okamžitě zvednout náladu. Vánocům a dalším svátkům raději čelí o samotě ve svém proseckém bytě, kde žije přes čtyřicet let. Přestože má velkou rodinu, za kterou velmi rád jezdí, na svátky si raději doma v klidu vzpomene na svou ženu a smutek si prožije po svém.
Pořád v jednom kole
Dnes Jaroslav Satoranský patří k posledním žijícím legendám své hercké generace. Přestože oslavil významné životní jubileum, udržuje si skvělou kondici a svižnou chůzi. Na pražském Proseku ho sousedé vídají s nákupními taškami nebo na vycházkách po okolí. I v pokročilém věku dál hraje na jevištích Divadla na Vinohradech, Na Jezerce nebo v Řeznické. Televizní diváci ho navíc dál vídají jako šéfa vyšetřovatelů v úspěšném seriálu Policie Modrava.
Pořád ho baví moderní technologie. U počítače tráví čas úpravou fotografií, tvorbou novoročních přáníček nebo prací s hudbou. Na svět se dívá bez hořkosti a s obrovským vděkem za každý den. Jeho jediným a největším přáním do dalších let zůstává pevné zdraví, možnost odehrát ještě pár pěkných rolí bez ostudy a především radost z rodiny.
