Proč byla lednová polární záře nejsilnější za 22 let – a co uvidíme příště?

Obloha doslova explodovala v odstínech smaragdové, rubínové a královské fialové. Lidé v Praze zastavovali auta, obyvatelé paneláků vybíhali na balkony a sociální sítě zahltila lavina fotografií, které vypadaly spíše jako z Islandu než z Polabí.

Co se to vlastně stalo? Proč právě teď? A proč jsme viděli barvy, které naše oči teoreticky vidět neměly?

Všechno začalo o několik desítek hodin dříve na místě vzdáleném 150 milionů kilometrů. Sluneční skvrna s označením AR4341 se právě natáčela přímo směrem k Zemi, jako by si nás brala do mířidel. 18. ledna z ní vytryskla erupce třídy X1.9 – jedna z nejsilnějších, jakou naše hvězda dokáže vyprodukovat. Jenže tentokrát nešlo o běžný výron plazmatu. Astronomové na snímcích z družic uviděli takzvané „halo CME“. To znamená, že oblak žhavé hmoty se nerozletěl do stran, ale tvořil kolem Slunce prstenec. V řeči vesmírné mechaniky to znamenalo jediné: obrovská bublina plazmatu o hmotnosti miliard tun se řítí přímo na nás.

A letěla neuvěřitelnou rychlostí. Zatímco běžně trvá slunečnímu větru cesta k Zemi dva až tři dny, tento „vesmírný expres“ to zvládl za rekordních 19 hodin. Pohyboval se rychlostí přes 2 000 kilometrů za sekundu. Navíc došlo k unikátnímu fyzikálnímu jevu, který astronomka Božena Solarová popsala jako „stlačený vítr“. Velmi rychlá vlna plazmatu cestou vesmírem dohonila hustší, ale pomalejší sluneční vítr před sebou a doslova ho před sebou tlačila a stlačovala jako píst v motoru. Když tato zkumulovaná energie narazila do magnetického pole Země, efekt byl ničivý i fascinující zároveň.

Pokud máte pocit, že polárních září je v posledních letech „nějak moc“, máte pravdu. A vědci jsou z toho stejně překvapení jako vy. V roce 2019 vydal vědecký panel NASA a NOAA předpověď pro současný 25. sluneční cyklus. Očekávali klidnější období, jenže příroda se rozhodla jinak.

Slunce se aktuálně chová mnohem agresivněji. Počet slunečních skvrn překonal původní odhady o více než třetinu. Studie z Jet Propulsion Laboratory potvrzují, že naše hvězda místo útlumu zařazuje vyšší rychlostní stupeň. Bouře, která zasáhla Zemi 19. ledna, byla klasifikována stupněm G4 (geomagnetická) a S4 (radiační). Naposledy jsme takto silný zásah zažili v říjnu 2003. Je to událost, která se stane jednou za generaci.

Při takové síle se takzvaný „aurorální ovál“ – prstenec kolem pólu, kde je záře běžná – nafoukne a posune hluboko na jih. V Americe záři viděli až v Alabamě, v Evropě zalila celé Česko.

Jednou z nejčastějších otázek té noci bylo: „Proč to na fotce vypadá jako neonová show, ale očima vidím jen světlou mlhu?“ Odpověď leží v biologické nedokonalosti našeho těla. Lidské oko používá pro vidění za šera takzvané tyčinky. Ty jsou sice velmi citlivé na světlo, ale mají jednu zásadní chybu – jsou barvoslepé. Pokud není polární záře extrémně jasná, náš mozek barvy jednoduše „vypne“. Vidíme jen éterické šedavé vlnění.

Oproti tomu senzor vašeho smartphonu nemá žádné biologické limity. Když namíříte telefon k severu a nastavíte noční režim, senzor po dobu několika sekund sbírá každý foton, který dopadne na čip. Výsledkem je fotka plná syté zelené (ionizovaný kyslík ve výšce 100 km) a rubínové červené (kyslík ve výšce 200 km). Mobil se tak v lednu stal pro Čechy povinnou výbavou – byl to náš „překladač“ vesmírného tance barev, které naše oči odmítaly vidět.

Astronom Michal Švanda upozornil na další zajímavý aspekt lednové bouře. Polární záře u nás byly i v minulosti, ale málokdy vyvolaly takové šílenství. Důvodem je „informační lavina“. V okamžiku, kdy první pozorovatelé na Sněžce nebo v Krušných horách vyfotili úvodní červené sloupy, informace se rychlostí blesku rozletěla po síti X, Facebooku a Instagramu. Během deseti minut o úkazu věděly statisíce lidí. Mobilní aplikace jako Aurora Alerts začaly rozesílat upozornění.

To vytvořilo fascinující společenský fenomén. Lidé, kteří by jinak trávili pondělní večer u televize, hromadně vybíhali ven. Polární záře se stala kolektivním zážitkem, digitálně koordinovaným lovem na přírodní úkaz. Tato „demokratizace astronomie“ s sebou nese i vtipné momenty. Lidé se učí číst grafy z družic NOAA, sledují hodnotu Bz (orientace magnetického pole) a diskutují o Lagrangeových bodech L1, jako by šlo o výsledky hokejové extraligy.

Chcete-li příště uspět a nepropásnout začátek nebeského divadla, zapomeňte na náhodné vyhlížení z okna a staňte se „digitálním lovcem“. Klíčem k úspěchu je sledování dat z družice DSCOVR, která parkuje v tzv. Lagrangeově bodě 1,5 milionu kilometrů od Země a funguje jako náš vesmírný maják s předstihem zhruba 30 až 60 minut. Nejdůležitějším parametrem je hodnota Bz, tedy orientace magnetického pole slunečního větru – pokud je v plusu, brána do naší atmosféry zůstává zavřená, ale jakmile klesne hluboko do záporných hodnot (např. -15 nT a méně), magnetický štít Země se „otevře“ a to je ten pravý moment, kdy musíte startovat auto. Pro skutečně jasnou a dynamickou show je navíc potřeba, aby vítr foukal rychlostí alespoň nad 500 km/s (v lednu 2026 jsme zažili extrémních 800+ km/s) a byl dostatečně hustý. Posledním pravidlem je pak správný směr. V Česku záři nikdy nehledejte přímo nad hlavou, ale vždy nízko nad severním obzorem, kde zpoza horizontu vykukují jen vrcholky úkazu odehrávajícího se nad Skandinávií.

Lednová bouře byla sice výjimečná, ale rozhodně nebyla poslední. Sluneční maximum bude podle astronomů úřadovat po celý rok 2026 a pravděpodobně i část roku 2027. Naše hvězda je v nejlepší formě a její aktivita zatím nejeví známky únavy.

Ačkoliv po pondělní explozi barev následovaly v úterý už jen slabší „dozvuky“ v podobě červených sloupů, energie v zemské magnetosféře zůstává vysoká. Vesmírné počasí je nevyzpytatelné, ale jedna věc je jistá: žijeme v době, kdy se i obyvatel Prahy nebo Brna může na chvíli cítit jako polární badatel. Stačí k tomu jen kousek štěstí, jasná obloha a chytrý telefon v kapse.

Takže až příště dostanete na mobil upozornění, že hodnota Bz padá k zemi, neváhejte. Vesmírná show nečeká.

Zdroje:

ČT24, aktuálně.cz, iRozhlas, iDnes, novinky.cz, national geographic, deník.cz