Komunisti z nás udělali špinavou montovnu, dnes za to těžce platíme

Když se dnes podíváme na mapu evropské prosperity, nemůžeme se zbavit pocitu hluboké hořkosti. Osud, nebo spíše neúprosná geopolitika minulého století, si s českým národem ošklivě pohrál. Zatímco západní Evropa po druhé světové válce využívala výhody svobodného trhu a budovala moderní ekonomiky postavené na inovacích, službách a technologiích s vysokou přidanou hodnotou, naše země byla násilně uzamčena za železnou oponou, kde pod taktovkou sovětského Ruska byla naše ekonomika systematicky deformována.

Byli jsme izolováni od globálního vývoje a nuceni budovat těžkopádný, energeticky extrémně náročný průmysl, který sloužil potřebám socialistického bloku. Investice nesměřovaly do modernizace či ekologie, ale do zvyšování objemu těžby a těžké výroby. Náš průmysl stagnoval, technologicky zaostával a zcela ztratil kontakt se světovou špičkou. Když pak v roce 1989 totalitní režim padl, zdědili jsme zemi se zničeným životním prostředím a hospodářskou strukturou, která byla sice robustní, ale pro moderní svět naprosto nevhodná. Tato historická zátěž nás nyní, o desítky let později, dohání.

Dnes se Evropská unie snaží o radikální zelenou transformaci a dekarbonizaci. Nástrojem k tomuto cíli je systém emisních povolenek. Jenže tento systém dopadá na jednotlivé členské státy extrémně nerovnoměrně a nejvíce trestá právě ty země, které si s sebou nesou historické dědictví vysoké uhlíkové náročnosti. Podle rozsáhlé studie polského institutu Warsaw Enterprise Institute zaostáváme za západními zeměmi a navíc musíme platit drastické částky. V přepočtu na obyvatele patří náklady Česka k absolutně nejvyšším v celé Evropské unii.

Zatímco průměrný Švéd zaplatí za systém povolenek ročně částku pouhých 194 až 701 Kč, na každého občana České republiky připadá roční náklad ve výši 5 927 až 6 846 Kč. To znamená, že průměrný Čech platí za emise až třicetkrát více než obyvatel skandinávského Švédska. Dokonce i v sousedním Německu, kde jsou přitom platy násobně vyšší než u nás, vyjdou povolenky v přepočtu na obyvatele až sedmnáctkrát levněji (339 až 1 790 Kč). Celkový negativní dopad stávajícího systému povolenek na český hrubý domácí produkt (HDP) odhaduje polský institut na astronomických 65,3 až 101,6 miliardy korun ročně (2,7 až 4,2 miliardy eur). Horší dopad na ekonomiku pociťují v EU už jen Polsko a Itálie. Z okolních států je na tom například Rakousko zhruba desetkrát lépe než Česko.

Proč je pozice České republiky tak nevýhodná? Odpověď leží v hlubokých strukturálních problémech naší ekonomiky, které se nám ani po třech desetiletích kapitalismu nepodařilo plně vyřešit. Jak vyplývá z nejnovějších dat obsažených v Indexu prosperity a finančního zdraví , česká ekonomika sice obsadila solidní 8. místo v pilíři stavu ekonomiky a stala se lídrem mezi postkomunistickými zeměmi, jenže pod tímto zdánlivě úspěšným povrchem se skrývá nebezpečná realita. Naše ekonomika má sice vysokou míru robotizace (216 robotů na 10 000 zaměstnanců) a vysoký podíl investic vůči HDP (26,5 %), ale tyto investice nemíří správným směrem.

Česko se chytilo do pasti subdodavatelského modelu. Jsme sice vynikající ve výrobě komponentů a máme obrovský podíl průmyslu, ale finální marži, značku a duševní vlastnictví drží zahraniční vlastníci. V podílu domácí přidané hodnoty na vývozu jsme skončili s pouhými 58,2 % až sedmí od konce v celé Evropské unii. Naši sousedé v Polsku jsou na tom s podílem 66,7 % výrazně lépe, protože mají větší vnitřní trh a silnější kapitál. Hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil to popsal velmi trefně: pro Česko je typický vysoký podíl investic do strojů a zařízení (36 %), zatímco úspěšné západní země jako Dánsko nebo Švédsko investují do nehmotného majetku typu patentů, ochranných známek či softwaru. V podstatě tak kupujeme pouze rychlejší běžící pásy, zatímco západní vítězové investují do toho, co se na těch pásech bude vyrábět za deset let. Naše vysoká průmyslová orientace s nízkou přidanou hodnotou z nás dělá zemi s jednou z nejšpinavějších ekonomik v Evropě z hlediska vypuštěných emisí CO2​ na HDP.

Pokud je současná situace s povolenkami ETS 1, které platí velké elektrárny a průmyslové podniky, pro naši zemi těžká, pak to, co se blíží, může mít pro mnoho českých občanů fatální následky. Evropský parlament schválil zavedení nového systému s názvem ETS 2, který má po odkladech vstoupit v plné šíři v platnost v roce 2028. Tento systém rozšíří emisní povolenky na osobní silniční dopravu a vytápění budov. V praxi to znamená, že lidé budou muset platit podstatně více za nákup pohonných hmot, benzínu, nafty a při topení plynem nebo uhlím.

Sociolog a ředitel společnosti PAQ Research Daniel Prokop v analýze upozorňuje, že dopady ETS 2 v současné podobě nejhůře zasáhnou nízkopříjmové a chudší české domácnosti. Podle studií si sice většina domácností žijících v moderních či zateplených bytech připlatí jen v řádech stokorun, průměrně kolem 450 korun měsíčně, ale pro specifické skupiny obyvatel to může mít fatální následky . Nejhorší dopad pocítí rodiny, které bydlí v podhůří, v nezateplených starších domech, kde vytápějí uhlím nebo starými plynovými kotli, a zároveň jsou kvůli chybějící infrastruktuře závislé na dojíždění autem. Domácnosti topící uhlím si připlatí v průměru o 998 korun měsíčně více. Když se tyto ekologické daně vyjádří procentem z příjmů, chudší lidé si připlatí 1,6 % svých příjmů, zatímco bohatší pouze 0,5 % – tedy třikrát méně.

Tváří v tvář těmto číslům se na české i evropské politické scéně rozhořel ostrý boj. Český premiér Andrej Babiš na unijních summitech opakovaně a hlasitě upozorňuje, že systém emisních povolenek se vymkl kontrole. Podle původních predikcí Evropské komise z roku 2020 měla cena povolenky v roce 2025 činit pouhých 26,5 eura za tunu oxidu uhličitého. Realita byla však taková, že cena vystřelila až k průměrným 85 eurům za tunu. Podle analýz, které Babiš předložil evropským lídrům, s povolenkami na burzách ve velkém spekulují banky a finanční spekulanti, zatímco evropský průmysl kvůli drahým energiím bankrotuje a ztrácí konkurenceschopnost vůči Spojeným státům a Číně.

Český premiér proto prosazuje radikální revizi systému ETS 1 a odklad či úplné zrušení systému ETS 2 pro domácnosti. Česká vláda deklaruje, že povolenky, které by pro lidi znamenaly tisíce korun ročně navíc, v žádném případě nezavede. Na evropské úrovni se Česku daří budovat koalici států se stejným historickým osudem a průmyslovou strukturou – k našim výhradám se připojilo Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Řecko a nově také Itálie či Rakousko. Dokonce i země jako Německo nebo Francie začínají vyjadřovat opatrnou podporu změnám, protože si uvědomují, že bez levnějších energií a bez propojení roztříštěných energetických trhů čeká celou Evropu ekonomická stagnace. Evropa nutně potřebuje odstranit byrokratické překážky, sjednotit finanční trhy a zajistit dostupné energie, jinak ztratí svůj sociální a ekonomický model.

Otázkou zůstává, jak z této pasti ven. Úplné odmítání zelené politiky z unijní úrovně totiž může mít pro Česko negativní finanční důsledky. Pokud bychom systém ETS 2 zcela ignorovali a nesplnili milníky sociálně-klimatického plánu, přišlo by Česko do roku 2032 o obrovské finanční prostředky – konkrétně o 51 miliard korun ze Sociálně klimatického fondu a dalších 90 až 130 miliard z volných výnosů povolenek. Celkově jde o 140 až 180 miliard korun, které by stát mohl využít. Smyslem povolenek by nemělo být pouhé trestání lidí, ale motivace ke změně chování. Výnosy z povolenek musí jít ze 100 % na projekty ochrany klimatu a pomoc občanům.

Historický osud si s námi krutě pohrál. Za to, že nám po dlouhá desetiletí velelo Rusko, že jsme byli izolováni a náš průmysl se vyvíjel směrem k těžké ekologické zátěži, dnes platíme miliardové účty. Naše startovní pozice po roce 1989 byla kvůli komunistické stagnaci nesrovnatelně horší než pozice západních států. Je zřejmé, že česká ekonomika urazila obrovský kus cesty. Dokázali jsme se stabilizovat, snížit zadlužení a vybudovat vysoce komplexní ekonomiku odolnou vůči vnějším šokům.

Přesto máme stále co dohánět. Nemůžeme se donekonečna vymlouvat na minulost, ale musíme ji konečně překonat. Cesta k prosperitě nevede přes provozování zastaralých montoven s vysokými emisemi a nízkými mzdami. Jedinou skutečnou obranou proti drahým emisním povolenkám a zaostávání za Západem je radikální transformace české ekonomiky. Musíme přestat investovat pouze do rychlejších běžících pásů. Musíme začít masivně podporovat sofistikovanou produkci, inovace, vědu, výzkum a budování vlastních českých značek s vysokou přidanou hodnotou. Jen tak se vymaníme z role subdodavatelského skanzenu a zajistíme, že naši občané nebudou platit nejvyšší ekologické daně z celé Evropy s platy, které jsou sotva zlomkem těch západních.

Máme co dohánět a čas hraje proti nám.