Článek
Čestný předseda Motoristů sobě a poslanec Filip Turek vmetl předsedovi Pirátů Zdeňku Hřibovi do tváře obvinění, že „díky liberálním kolegům je Ukrajina ve válečném stavu“. Je to symptom nebezpečné relativizace agresora a přejímání narativů, které se rodí v moskevských dezinformačních centrálách?
Když Turek reagoval na Hřibovo připomenutí svých starších výroků, zaštítil se potřebou říkat pravdu a mít realistický přístup k zahraničním vztahům. Tento takzvaný realismus však v kontextu krvavého konfliktu na východ od našich hranic dostává zcela jiný rozměr. Stává se z něj cynický nástroj domácího politického boje a hlásná trouba propagandy, která obrací role oběti a viníka.
Když za válku mohou ti, kteří napadenému pomáhají
Turkova slova v debatě s šéfem Pirátů mířila přímo na prozápadní, hodnotovou politiku, kterou reprezentuje současná opozice. Podle Turka jsou to právě „idealistické přístupy“, které dovedly Ukrajinu do války. Vinu za konflikt, kde denně umírají lidé, tak nenasazuje Vladimiru Putinovi, ale paradoxně těm, kteří se drží mezinárodního práva a principu, že každý suverénní stát má právo zvolit si své spojence.
„Já si myslím, že říkat pravdu a mít realistický přístup k zahraničním vztahům je dobré i pro ty, kteří jsou díky idealistickým přístupům ve válce,“ doplnil Turek poté, co mu Hřib připomněl jeho skandální teze.
Turek se tímto výrokem definitivně přihlásil k narativu, který vinu za agresi systematicky přesouvá z útočníka na obránce a jeho podporovatele. Zpochybňování pomoci a svalování viny na „liberály“ se v jeho podání stává běžným politickým klackem.
Kyjevský precedens: Když pod okny padaly drony
Prohlášení z debaty se Zdeňkem Hřibem však nepřišlo z čistého nebe. Jde o přímé pokračování rétoriky, kterou Turek předvedl už v lednu tohoto roku během své ostře sledované cesty na Ukrajinu, kde doprovázel ministra zahraničí Petra Macinku (Motoristé). Tehdy Turek své teze o vině západu líčil novinářům přímo v Kyjevě – a to před budovou, kterou pouhých několik hodin předtím zasáhly útoky ruských bezpilotních letounů.
Zatímco kolem něj umírali civilisté pod troskami budov zasažených drony, které sám Turek bagatelizoval slovy, že „nemají vyloženě genocidní charakter“, poslanec trval na svém. Cestu k válce podle něj tehdy vydláždila „špatná zahraniční politika supervelmocí“ a „nějaké rozšiřování NATO“. Současný útok na Hřiba tak jen potvrzuje, že lednový kyjevský exces nebyl náhodným přeřeknutím, ale pevným ideovým nastavením.
Tato lednová vyjádření vyvolala mezi politiky okamžitou vlnu odporu. Europoslankyně Danuše Nerudová (STAN) reagovala s tím, že člověk může stokrát prohlašovat, že není proruský, ale pokud mluví jako kremelský manuál, je buď hlupák, nebo proruský šváb. Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) jej tehdy označil za hyenu, která přímo v napadené zemi tvrdí, že za válku může NATO. Aktuální debata s Hřibem ukazuje, že Turek na této rétorice nehodlá změnit ani slovo.
Anatomie kremelského mýtu: Jak funguje narativ o „obklíčení“
Propaganda, jak připomínají bezpečnostní experti, je legitimní součástí psychologického vedení války. Ruská strategie má jasný cíl: potřebuje přesvědčit západní veřejnost a politiky, že pomáhat Ukrajině nemá smysl, že za konflikt může rozpínavost Severoatlantické aliance a že liberální idealismus situaci jen zhoršuje.
Teze o tom, že za válku mohou „idealistické přístupy“ Západu a rozšiřování NATO, je dlouhodobým pilířem ruské dezinformační mašinerie. Fakta přitom hovoří jasně. NATO je dobrovolná obranná aliance. Země střední a východní Evropy samy usilovaly o vstup, protože měly historickou zkušenost s ruským imperialismem. Jak ukázal rok 2022, tyto obavy byly oprávněné.
Před rokem 2014 a 2022 byla přítomnost vojsk NATO na východním křídle minimální. Teprve ruská anexe Krymu a plnohodnotná invaze donutily Alianci posílit svou obranu. Suverénní stát má nezpochybnitelné právo vybrat si své bezpečnostní ukotvení. Podřizovat toto právo „zájmům supervelmocí“ znamená návrat do devatenáctého století.
Pokud Filip Turek tyto argumenty v debatách přejímá a vydává je za „realistický názor“, de facto pomáhá Kremlu legitimizovat agresi. Snímá odpovědnost z Vladimira Putina a přesouvá ji na demokratické instituce, které se napadené země zastaly.
Politika všech azimutů
Turekovo chování v debatách však odráží širší geopolitický posun části české scény. Poslanec SPD Radek Koten v diskusích podobné názory často hájí s odkazem na to, že tyto teze zaznívají i z Ameriky od Donalda Trumpa či JD Vance. SPD a Motoristé otevřeně mluví o takzvané „politice všech azimutů“ a snaze zastavit projekty, jako je česká muniční iniciativa, s odůvodněním, že dodávky zbraní mír pouze odkládají.
Europoslankyně Markéta Gregorová (Piráti) však toto vnímání reality zásadně odmítá: „Zbraně jsou dodávány pouze Ukrajině, nikoli Rusku. Ukrajina se může bránit, a proto bude jednou schopna zasednout k jednacímu stolu. Kdybychom jim nedodávali nic, tak Ukrajina je komplet ruská.“
Snaha svalovat vinu na „liberální idealisty“ a domáhat se míru skrze ústupky nápadně připomíná politiku appeasementu z konce 30. let 20. století. Tehdejší „realisté“ v Británii a Francii si také mysleli, že když obětují Československo v zájmu klidu a nebudou „provokovat“ Hitlera, zachrání mír. Výsledkem byla globální katastrofa. Historie ukazuje, že svalování viny na ty, kteří brání mezinárodní pořádek, diktátory pouze povzbuzuje.
Ideový veletoč za hlasy voličů
Jak připomněl poslanec Ivan Bartoš (Piráti), ještě v roce 2022, bezprostředně po začátku invaze, Turek mluvil úplně jinak. Tehdy Putina označil za jednoznačného agresora a ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského za „frajera“.
Co způsobilo tento radikální obrat o 180 stupňů, který vyvrcholil obviněním Hřiba a jeho kolegů z rozpoutání válečného stavu? Odpověď je potřeba hledat v domácím politickém kalkulu. Spojení Motoristů se silami, které dlouhodobě parazitují na strachu veřejnosti z ekonomických dopadů války, si vyžádalo změnu rétoriky. Proruská karta, schovávaná za eufemismus realismu, se v jistých kruzích stala dobře prodejným artiklem.
Bývalý premiér Petr Fiala (ODS) to už v lednu glosoval ironickou poznámkou na adresu ministra Macinky, který krátce před cestou prohlásil, že drtivá většina Čechů má k Rusku negativní vztah, „mimo pár nějakých naprostých pošuků“. Fiala tehdy podotkl, že jednoho takového si vzal ministr rovnou s sebou na zahraniční cestu.
Kam vede Turkova cesta?
Útoky Filipa Turka na liberální politiky nejsou jen folklórem televizních debat, ze kterého si lze dělat legraci. Pokud lidé s tímto nastavením mysli reprezentují vládní strany a formují veřejné mínění, má to reálné dopady na naši geopolitickou věrohodnost. Česká republika si v prvních letech války vybudovala na Západě obrovské renomé díky své rychlé, rázné a hodnotové pomoci napadené zemi.
Současné přešlapování, vnitropolitické útoky na podporovatele Ukrajiny a tolerance proruských narativů toto renomé systematicky ničí. Bezpečnost České republiky je přímo závislá na síle mezinárodního práva a na jednotě NATO. Zpochybňováním těchto pilířů podřezáváme větev sami pod sebou.
