Prvorepublikový kmotr a 30 milionů v prachu: Lihová aféra, která otřásla i Masarykem

První republika bývá v našich představách často zahalena do nostalgického závoje elegance, gentlemanství a morální čistoty. Realita dvacátých let minulého století však měla k této idylce daleko. I tehdy špičkovou politiku prorůstala korupce, klientelismus a intriky. Nejzářnějším příkladem je takzvaná Lihová aféra z let 1923 a 1924. Skandál obřích rozměrů, který do dějin zapsal pojem „Lex Prášek“, definitivně pohřbil kariéru jednoho z nejmocnějších mužů v zemi.

Karel Prášek byl hrdý statkář pocházel ze starobylého sedláckého rodu, což mu dávalo silný mandát u venkovského obyvatelstva. Svou politickou kariéru začal budovat už v devadesátých letech 19. století za časů Rakouska-Uherska a velmi rychle se vypracoval mezi nejvlivnější předáky České agrární strany. Jeho vliv rostl natolik, že se stal faktickým vůdcem celé této politické formace a v letech 1907–1908 dosáhl vrcholu své předválečné kariéry, když byl jmenován předlitavským českým ministrem-krajanem. Právě v tomto období získal obrovské bohatství – koupil například velkostatek v Košeticích i se zámkem, který nechal luxusně opravit v secesním slohu.

Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 jeho politická hvězda stoupala k samotnému vrcholu. Stal se vůbec prvním československým ministrem zemědělství ve vládě Karla Kramáře i v následujících kabinetech. Prášek byl vnímán jako nekorunovaný král konzervativního a velkostatkářského křídla agrárníků. Kvůli vleklým neshodám s předsedou strany Antonínem Švehlou ohledně pozemkové reformy sice v roce 1920 z vládní funkce odešel, ale byl „odstaven“ do jiné, nesmírně prestižní pozice. Usedl do křesla předsedy Senátu Národního shromáždění. Stal se tak oficiálně třetím nejvyšším ústavním činitelem v zemi, hned po prezidentu Masarykovi a předsedovi Poslanecké sněmovny.

Prášek však nebyl jen vlivným politikem, ale také mimořádně obratným a dravým byznysmenem, který dokonale propojoval státní moc s osobním ziskem. Stál totiž v čele mocného Družstva hospodářských lihovarů. Lihovarnictví patřilo v té době k nejvýnosnějším odvětvím v republice a Práškovo družstvo de facto kompletně kontrolovalo domácí trh s lihem. Právě na tomto pomezí politiky a velkého byznysu se však začal rodit jeho definitivní pád.

Vlivný lihovarnický monopol totiž fungoval na úkor samotného státu. Podle šokujících faktů, která později zazněla během bouřlivých interpelací v Poslanecké sněmovně z úst poslance Antonína Remeše, toto družstvo systematicky okrádalo novou republiku už od roku 1918. Nechávalo si totiž od státu za líh platit výrazně dráže, čímž Československo připravilo o tehdy astronomických více než 360 milionů korun.

Skutečná bomba ale vybuchla na konci března roku 1923. Revizor Václav Pretl tehdy veřejně upozornil na nanejvýš podezřelé finanční toky v takzvaném lihovarnickém dispozičním fondu. Zjistil, že z tohoto fondu záhadně mizí obrovské milionové částky. Viník byl okamžitě jasný – jediným člověkem, který měl k těmto penězům přístup a mohl s nimi neomezeně nakládat, byl právě neotřesitelný šéf družstva a předseda Senátu Karel Prášek. Kolotoč obřího skandálu se právě roztočil.

Z tajného lihovarnického fondu, který měl pod palcem výhradně Karel Prášek, zmizelo závratných 30 milionů korun. Pro lepší představu o tehdejší realitě: v první polovině dvacátých let šlo o tak nepředstavitelný majetek, že by za něj bylo možné pořídit celé městské čtvrti, moderní tovární komplexy nebo hned několik luxusních šlechtických velkostatků. Zatímco běžní občané nového státu po válce stále ještě pociťovali hospodářské potíže, v zákulisí lihového monopolu se miliony přehazovaly vidlemi.

Když revizor Václav Pretl přitlačil mocného politika ke zdi a oficiálně ho vyzval, aby chybějící peníze a zmatené účetnictví vysvětlil, narazil na neprostupnou zeď. Prášek, zvyklý na svou nedotknutelnost z pozice třetího nejvyššího muže republiky, reagoval s nefalšovanou arogancí tehdejších mocných:

„Nikdo mě nepřinutí, abych vám sdělil, kdo peníze obdržel.“

Prášek byl natolik sebejistý, že se mu zpočátku dařilo situaci v Družstvu hospodářských lihovarů silou zvrátit ve svůj prospěch. Svou pozici předsedy si v družstvu paradoxně ještě upevnil, zatímco nepohodlný křikloun a revizor Pretl, který na celou věc upozornil, byl z organizace okamžitě potupně vyloučen. Jenže lavinu už nešlo zastavit.

Následné vyšetřování a tlak opozičních poslanců začaly odkrývat šokující realitu. Ukázalo se, že nejméně tři miliony korun z fondu prokazatelně posloužily jako přímé úplatky pro politickou konkurenci. Kam přesně tyto peníze tekly? Prášek si jednoduše kupoval klid a vliv na všech frontách, aby si zajistil beztrestnost. Částku tak inkasoval například komunistický odborářský předák, aby neorganizoval stávky, a další statné sumy putovaly vedení kina, které bylo přímo napojené na národně-socialistické odbory. Kvůli tomu musel později padnout i tehdejší ministr pošt Alois Tučný, který těmto odborům šéfoval.

Zbylých 27 milionů korun, které se z fondu vypařily bez jakýchkoliv dokladů, už Prášek nedokázal věrohodně doložit vůbec. Před parlamentem je mlhavě a nervózně obhajoval jako nezbytné prostředky použité na jakési „sanační účely“ a „urovnávání vnitřních záležitostí“. Veřejnost ani tehdejší dravý tisk mu však tuto chatrnou obhajobu neuvěřily. Legendární nezávislý týdeník Přítomnost tehdy celou aféru bez obalu a s hlubokým opovržením označil za „nejošklivější vřed, který během pěti let samostatnosti zohyzdil náš politický život“.

Když se kolem Karla Práška začala stahovat smyčka, zvolil strategii, kterou dodnes s oblibou používají mnozí chycení politici. Zahnaný do kouta začal hlasitě prohlašovat, že své tajné „dispoziční fondy“ mají i ostatní politické strany a ústavní činitelé. Přestože konkrétní důkazy na stůl položit nedokázal, jeho ublížený tón ve stylu „když já, tak všichni“ definitivně zničil poslední zbytky sympatií, které u veřejnosti ještě měl. Ztráta nervů a útok na celý politický systém vyvolaly v nejvyšších patrech státu obrovské pobouření. Do věci se proto rozhodl osobně a velmi rázně vložit sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Masaryk, který si zakládal na budování vysokých morálních standardů nové republiky, odmítal nad takto bezpáteřním chováním přivřít oči. Své hluboké zhnusení dal předsedovi Senátu najevo veřejně, chladnokrevně a s grácií sobě vlastní. Když se oba muži potkali na oficiální státní akci, prezident Práškovi před zraky všech přítomných demonstrativně nepodal ruku. Aby ponížení dokonal, nekompromisně ho škrtl ze seznamu hostů pro tradiční novoroční audienci a slavnostní oběd na Pražském hradě. Pro hradní křídlo to byla vítaná příležitost, jak se nadobro zbavit nepohodlného a arogantního politika, kterého Masaryk ani jeho okolí nikdy neměli v lásce.

Zatímco se Prášek potácel pod ranami z Hradu, přišel na začátku roku 1924 finální úder, který ho poslal definitivně k zemi. Na veřejnost (pravděpodobně s tichým přispěním lidí z prezidentova okolí) prosákly přísně utajované dokumenty z vídeňského válečného archivu.

Svědectví z doby nedávno minulé odhalilo temné tajemství: Prášek měl během první světové války aktivně spolupracovat s rakouskou tajnou policií a udávat české vlastence, kteří bojovali za samostatnost. Pro muže, který se v novém Československu stylizoval do role národního vůdce a budovatele, to byla absolutní morální poprava. Z korupčníka se v očích veřejnosti stal obyčejný zrádce národa.

Práškova strmého pádu do politické propasti využil jeho dlouholetý stranický rival, vlivný agrárnický boss a tehdejší premiér Antonín Švehla. Švehla byl rozený politický taktik a stratég, který už delší dobu hledal způsob, jak ambiciózního předsedu Senátu odsunout na vedlejší kolej. Prášek totiž v rámci Agrární strany dlouhodobě vedl dravé, konzervativní velkostatkářské křídlo, jež ostře blokovalo Švehlovu kompromisní politiku vůči sociální demokracii a bránilo se pozemkové reformě. Lihová aféra spojená s odhalením zrady z vídeňských archivů dala Švehlovi do ruky dokonalou zbraň k jeho definitivní politické likvidaci.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat a premiér Švehla rozehrál partii jako rozený šachista: nejprve byl Prášek v únoru 1924 pod obrovským tlakem donucen rezignovat na funkci předsedy Senátu, načež Národní shromáždění v červnu téhož roku schválilo přelomový zákon o inkompatibilitě, známý jako „Lex Prášek“, který šéfům parlamentních komor striktně zakázal sedět ve správních radách výdělečných firem. Celý politický pohřeb pak Švehla dokonal v dubnu 1925, kdy byl jeho zdiskreditovaný rival definitivně zbaven senátorského mandátu, v němž ho vystřídal náhradník Josef Sechtr, a potupně vyloučen z mateřské agrární strany, takže vlivný muž, který ještě před rokem ovládal republiku, zůstal nakonec zcela sám.

Karel Prášek se však s rolí odepsaného politického outsidera a s koncem své zářné kariéry nechtěl za žádnou cenu smířit. Hnána touhou po pomstě a očištění vlastního jména se stará politická liška pokusila o riskantní vabank. Před parlamentními volbami na podzim roku 1925 založil vlastní trucstranu, kterou hrdě pojmenoval Československá strana agrární a konzervativní. Prášek doufal, že se mu podaří strhnout na svou stranu nespokojené velkostatkáře a konzervativní venkovany. Bohužel se tak nestalo a jeho politický projekt u veřejnosti naprosto propadl, když nedokázal nasbírat ani 30 tisíc hlasů. Strana nezískala jediný mandát a Prášek ji vzápětí s ostudou nadobro rozpustil.

Zlomený, poražený a opuštěný někdejší mocnář definitivně rezignoval na veřejný život. Stáhl se do úplného ústraní na svůj secesní zámek v Košeticích, kde žil už jen jako zapomenutý duch starých časů. Po krátké nemoci zde 13. února 1932 ve věku 64 let zemřel. Fascinující a temné tajemství toho, kam přesně se poděl miliony ocejchovaný zbytek peněz ze ztraceného lihovarnického dispozičního fondu a komu všemu tehdy sbalil kufry s úplatky, si odnesl s sebou do chladného hrobu.

A jaký byl osud přelomového zákona, který kvůli němu vznikl? Jak už to tak v našich zeměpisných šířkách bývá, ambiciózní legislativa narazila na lidskou náturu. Přestože měl být „Lex Prášek“ věčným varováním pro budoucí generace a tvrdou lekcí z morálky, stal se spíše jen formálním cárem papíru. Prvorepublikoví ústavní činitelé jej v zákulisí vesele obcházeli a porušovali dál – a ruku na srdce, tento nešvar si česká politická scéna úspěšně nese jako nechtěné dědictví až do dnešních dnů.

Zdroje: Wikipedia, prazsky.denik, Český královský institut