Článek
Pražská rodačka Irena Kačírková vyrůstala v Ostravě. Její otec tam provozoval úspěšný kožešnický salón a matka patřila k nejkrásnějším ženám ve městě. Malá Irena nosila na míru šité dětské kostýmky, předváděla v rodinném salonu a brzy si zvykla na pozornost okolí. Rodiče ji vychovávali ke slušnému chování, vysoké úrovni a dbání na pověst. Samozřejmostí byla výuka jazyků, takže plynule mluvila francouzsky, anglicky i německy. Současníci ji později přirovnávali ke spojení úst Brigitte Bardot a smutných očí Jeanne Moreau.
Divadlo ji přitahovalo od dětství. V roce 1945 podala přihlášku na pražskou konzervatoř. Během přijímacích zkoušek dostal herec Ladislav Pešek nápad prověřit tělesné proporce uchazeček a vyzval je, aby předstoupily v plavkách. Kačírková se při vystoupení s růží předvedla v takové podobě, že profesor Jiří Plachý vstal ze židle a uctivě se jí uklonil. Studium dokončila na nově vzniklé DAMU.
Údernička v traktoru a zmařené filmové role
Únor 1948 přinesl těžkou ránu pro celou rodinu. Komunisté zabavili kožešnický salón i veškerý majetek. Otce poslali do dolů a matka skončila jako skladnice. Rodiče se přestěhovali za Irenou do Prahy, kde zůstali bez nároku na důchod. Z mladé absolventky, která dostala první angažmá v Realistickém divadle a v roce 1950 přešla do Městských divadel pražských, se přes noc stala jedinou živitelkou rodiny. Své rodiče musela finančně zabezpečovat až do jejich smrti.
Filmová dramaturgie 50. let stála o dělnice a dojičky v montérkách. Když se režiséři pokusili posadit Kačírkovou za volant traktoru pro budovatelský snímek, celý štáb se smál, protože na to vypadala až příliš vznešeně. Kvůli své vysoké postavě, hlubšímu hlasu a přirozené eleganci dostávala hlavně role panských, záporných či přelétavých žen, kterým diváci neměli fandit.
Smůla ji provázela od začátku. Už ve dvaceti dvou letech natočila drama Svědomí režiséra Jiřího Krejčíka, kde hrála milenku hlavního hrdiny. Film šel po převratu rovnou do trezoru a Kačírková kvůli tomu nesměla se šest let objevit před kamerou. Další zklamání přišlo u velkofilmu Císařův pekař a Pekařův císař. Původně byla do role tajemné Sirael obsazena právě ona, ale po výměně režiséra ji nahradila Nataša Gollová. Úspěchu dosáhla až jako princezna Drahomíra v pohádce Byl jednou jeden král nebo po boku Josefa Beka v prvním československém videoklipu k písni Dáme si do bytu.
Muži se jí báli, v soukromí zůstala sama
Přestože o muže neměla nouzi, v soukromí zůstávala opuštěná. V roce 1951 se provdala za scenáristu a překladatele Josefa Aloise Novotného. Narodila se jim dcera Kristina, ale manželství se za 3 roky rozpadlo. Její exmanžel se během života stihl oženit celkem sedmkrát.
Muži se jejího vzdělání, inteligence i výrazné osobnosti obávali a často ji považovali za nedosažitelnou. Sama k tomu udávala, že obyčejný chlap se ji v životě neodváží ani oslovit. Její partneři pocházeli téměř výhradně z uměleckého prostředí a oporu hledali spíše oni v ní. Žila s režisérem Ladislavem Rychmanem, který s ní kromě videoklipu natočil i filmový muzikál Starci na chmelu, kde ztvárnila profesorku. S hudebním skladatelem Jiřím Šlitrem dokonce plánovala svatbu. Také se o ní povídalo, že prožila románek s francouzskou hvězdou Gérardem Philipem
Jediným mužem, pro kterého dcera Kristina nebyla přítěží, byl Jiří Šlitr. Celoživotní pouto Kačírkovou pojilo s hercem Eduardem Cupákem. Jejich vztah byl však čistě duševní a sourozenecký, neboť Cupáka přitahovali muži, a tak si navzájem poskytovali zázemí bez jakýchkoliv romantických nároků.
Čtyři dny v cele StB
Zlom v její kariéře nastal v roce 1958. Díky skvělé znalosti jazyků měla odjet do Bruselu a moderovat československý program na světové výstavě EXPO 58. Těsně před odjezdem si ji převzala StB. Nabízela jí výhody, cestování do zahraničí, výdělek i filmové role. Podmínkou bylo donášet na kolegy z divadla. Kačírková jakoukoliv formu donášení odmítla. StB ji proto na čtyři dny zavřela do cely a přešla k výhrůžkám. Hrozili jí trvalým zákazem hraní i tím, že jí odeberou její dceru Kristinu. Herečka přesto nepovolila. Do Bruselu odjel někdo jiný a pro Kačírkovou začaly roky zákazů v rozhlase i ve filmu a sledování tajnou policií.
O mnoho let později přijala roli paničky v seriálu Třicet případů majora Zemana v díle Bílé linky. Udělala to z jediného důvodu, bavilo ji totiž, že mohla před kamerou bez obalu říct svůj kritický názor na tehdejší režim.
S elegancí a bolestí až do úplného konce
Irena Kačírková trpěla od dětství vnitřním pocitem, že ji neustále stíhá smůla a něco zlého jí dýchá na krk. Stres, finanční odpovědnost za dceru i rodiče a represe ze strany režimu poznamenaly její zdraví. Prodělala několik infarktů, sedmkrát potratila, ale kouřit cigarety nepřestala. Přesně v den svých čtyřicátých narozenin dceři řekla větu, že zemře na rakovinu.
Její předpověď se naplnila o šestnáct let později. V roce 1981, právě v době, kdy její dcera čekala miminko, lékaři Kačírkové diagnostikovali rakovinu žaludku. Nemoc postupovala a metastázy prorůstaly do kostí, které se lámaly. Přestože trpěla obrovskými bolestmi, Kačírková nepřestala hrát v divadle ani jezdit na představení. Do poslední chvíle nedala na jevišti nic znát a diváky bavila v klasických francouzských, anglických i amerických komediích.
Před samotným koncem svěřila dceři na smrtelné posteli rodinné tajemství o bratrovi, který zemřel ještě jako miminko. Svou eleganci a nadhled si zachovala až do samého konce. Irena Kačírková zemřela 26. října 1985 v Praze ve věku šedesáti let.
