Vrah s tváří souseda: Hubert Pilčík sliboval lidem svobodu, místo toho je čekalo peklo

V obci Senec u Plzně ho všichni znali jako strýčka. Hubert Pilčík byl na pohled neškodný důchodce ze Škodovky, který miloval přírodu. Když ale po roce 1948 začala železná opona neprodyšně uzavírat hranice, našel si hrůzný způsob obživy. Stal se falešným převaděčem. Své klienty ale na svobodu nevodil, vodil je na smrt.

Pilčíkova vražedná metoda byla až děsivě pragmatická a chladnokrevná. Moc dobře věděl, že k úspěšné likvidaci celých skupin musí použít taktiku „rozděl a panuj“. Své oběti izoloval pod záminkou bezpečnějšího přechodu v malých skupinkách, čímž je zbavil možnosti vzájemné obrany. První tragický osud čekal bohatého plzeňského obchodníka Emanuela Balleyho. Pilčík ho vylákal do opuštěné hájenky Lipovka, kde mu pod záminkou odpočinku před cestou k hranicím dopřál chvíli klidu. Když důvěřivý muž usnul, Pilčík ho brutálně omráčil obuškem. Namísto rány z milosti však tělo polil hořlavým motorovým olejem a zapálil. Kriminalisté později při pitvě narazili na šokující důkaz jeho bezcitnosti – stopy po varu krve v cévách potvrdily, že Balley v okamžiku zážehu ještě žil.

Krátce poté, co se zbavil otce, zaměřil Pilčík svou pozornost na jeho jednatřicetiletou dceru Renatu. Tu pod stejnou legendou o úspěšném přechodu jejího otce vylákal do lesa u obce Senec. Scénář se opakoval, tentokrát však s jiným koncem: ženu omráčil pytlíkem s pískem, uškrtil provazem a její tělo ledabyle zahrabal v pískovně. Zatímco rodina v Plzni věřila, že jsou oba již v bezpečí za železnou oponou, Pilčík se vracel do jejich domova jako posel dobrých zpráv.

Aby se Pilčík zmocnil i zbývajícího rodinného jmění a cenností, které Balleyovi nestihli vzít s sebou, rozehrál odporné divadlo s dvanáctiletou neteří Renaty, Danielou. Tu uvěznil ve svém domě a pod pohrůžkou násilí ji nutil psát dopisy adresované příbuzným. V těchto textech dívka líčila idylický život v západním Německu a potvrzovala, že se všem daří dobře. Pilčík tyto zfalšované vzkazy osobně doručoval s tvrzením, že je tajně přenesl přes hranice od agentů. Za tyto „kurýrní služby“ si od nicnetušících příbuzných nechával královsky platit v penězích i špercích.

To nejtemnější a nejvíce zvrácené tajemství Pilčíkova hospodářství však nespočívalo v hromadách nakradeného šatstva, ale v nenápadném kozím chlívku na konci zahrady. Právě tam kriminalisté v září 1951, během domovní prohlídky maskované jako výměna elektroměru, učinili nález, který otřásl i těmi nejzkušenějšími vyšetřovateli. V podzemním prostoru pod podlahou našli dvanáctiletou Danielu. Dívka byla naživu, ale její fyzický a psychický stav byl nepopsatelný. Pilčík ji zde držel v naprosté izolaci několik měsíců, během nichž ji nejen opakovaně sexuálně zněužíval, ale podroboval ji i rafinovanému mučení v bizarním stroji, který si sám zkonstruoval ze zbytků dřeva a řemenů.

Tento mučicí nástroj, který dnes působí jako rekvizita z hororu, byl sestrojen s děsivou přesností. Daniela musela hodiny bez hnutí ležet na dvou spojených prknech, ke kterým byla v pase i u kotníků pevně připoutána koženými řemeny. To nejhorší však přišlo v oblasti hlavy. Pilčík vyrobil speciální dřevěnou bednu s dvojitými stěnami, jejichž meziprostor vyplnil starými hadry, aby vytvořil dokonalou zvukovou izolaci. Dívce hlavu do tohoto zařízení zavřel a víko zaklapl. Aby se uvnitř neudusila, musela v ústech svírat kovovou trubičku vyvedenou skrze stěnu bedny, která byla jejím jediným spojením s čerstvým vzduchem.

V tomto naprostém vakuu, znehybněná a v absolutní tmě, musela trávit dvanáct až šestnáct hodin denně – podle aktuální nálady svého věznitele. Pilčík tímto způsobem eliminoval jakékoli riziko, že by sousedé nebo náhodní kolemjdoucí zaslechli její křik o pomoc. Zatímco se on na zahradě věnoval sušení bylinek a budoval si pověst vlídného souseda, jen pár metrů od něj, za zdmi chlívku, prožívalo dítě nepředstavitelné peklo, kterému nebylo úniku.

Cesta k dopadení „Bestie ze Sence“ byla kombinací neuvěřitelné náhody a precizní kriminalistické práce, která v tehdejším Československu neměla obdoby. Klíčový zlom nastal ve chvíli, kdy si skupina dětí v pískovně u Sence všimla lidské nohy vyčnívající z mělkého hrobu. Kriminalista Jan Znamenáček, který případ vedl, vsadil vše na jedinou stopu: neobvyklé zubní náhrady nalezené u oběti, zhotovené tehdy vzácnou technologií „acolitové inlay“. Znamenáček s těmito korunkami v kapse trpělivě obcházel desítky plzeňských dentistů, dokud jeden z nich v kusu kovu nepoznal svou vlastní práci. Jméno pacientky – Renaty Balleyové – pak policisty neomylně dovedlo k Pilčíkovu prahu. I tehdy však museli být opatrní. Aby vraha nevyplašili, vnikli do jeho domu dva policisté v montérkách pod záminkou běžné výměny elektrických hodin.

Spravedlnost v podobě soudního procesu si však na Huberta Pilčíka nikdy nesáhla. Zemřel 9. září 1951 v cele plzeňské věznice na Borech, tedy přesně v den, který si podle svých vlastních záznamů určil pro vyvraždění zbytku nepohodlných svědků, včetně vlastní manželky Antonie. Oficiální zpráva hovořila o sebevraždě uškrcením pomocí dvou svázaných kapesníků. Tato verze však od počátku vzbuzovala vážné pochybnosti. Jak by se mohl vězeň pod přísným dozorem, který měl spát nahý a v osvětlené cele, jen tak „uškrtit vleže“ bez použití váhy vlastního těla? Navíc kapesníky, které se staly vražedným nástrojem, u něj při dřívějších prohlídkách nikdo nenašel.

Stíny pochybností vrhá na celý konec příběhu také tehdejší chování dozorců a vyšetřovatelů. Velitel věznice později přiznal, že Pilčík byl k výslechům voděn brutálně zbitý, se stopami krve v uších a modřinami po celém těle. Mezi historiky a kriminalisty se tak dodnes spekuluje o dvou scénářích: buď šlo o tichý lynč ze strany dozorců, kteří neunesli pohled na zuboženou Danielu, nebo o záměrné umlčení nebezpečného svědka. Existuje totiž podezření, že Pilčík mohl být zapleten do tehdejších špinavých her Státní bezpečnosti v rámci akce „Kámen“. Ať už byla pravda jakákoliv, Pilčík si svá největší tajemství i přesný počet obětí vzal s sebou do hrobu, čímž jen potvrdil status nejděsivější postavy českého podsvětí.

I po více než sedmdesáti letech zůstává případ Huberta Pilčíka hluboko vrytý do kolektivní paměti a stále fascinuje historiky i laickou veřejnost svou nefalšovanou temnotou. Pro širokou veřejnost se stal nesmrtelným především díky seriálu 30 případů majora Zemana. Epizoda s názvem „Bestie“, v níž excelovala Stella Zázvorková, sice děj v zájmu tehdejší ideologie částečně pozměnila, ale atmosféra strachu v pohraničí a postava úlisného vraha věrně odrážely skutečnost. Realita však byla, jak už to bývá, mnohem brutálnější a syrovější než jakékoli televizní zpracování. Zatímco na obrazovce příběh končí dopadením, ve skutečnosti za ním zůstalo trauma, které se v Senci a okolí dědilo po generace.

Pokud byste chtěli tomuto zlu pohlédnout přímo do tváře, máte tu možnost i dnes, ačkoliv je to zážitek jen pro otrlé. Hubert Pilčík totiž z historie nezmizel úplně. V depozitáři a expozici Muzea Policie ČR v Praze je dodnes jako připomínka uchována jeho hlava, zakonzervovaná v lihu. Proč se tehdejší orgány rozhodly pro tento neobvyklý krok, zůstává předmětem diskusí – zřejmě mělo jít o studijní materiál pro zkoumání fyziognomie „rozeného zločince“. Společně s ní muzeum opatruje i jeho posmrtnou masku, která zachycuje rysy muže, jenž se dokázal tak dokonale přetvařovat.

Nejděsivějším exponátem však zůstává onen originální mučicí nástroj – dřevěná prkna s řemeny a odhlučněná bedna s trubičkou pro přívod vzduchu. Pohled na tuto primitivní, ale funkční konstrukci vhání slzy do očí i po dekádách. Je to hmatatelný důkaz toho, kam až může zajít lidská zrůdnost, když se spojí se sadismem a bezcitnou vypočítavostí. Příběh „Strýčka ze Sence“ tak nekončí jen v policejních archivech, ale žije dál jako varování před zlem, které může mít tvář vašeho nejoblíbenějšího souseda odvedle, který vám ráno s úsměvem podá kytici nasbíraných bylinek.

Zroje: Wikipedia, prozeny, zpravy.aktualne, plzen.rozhlas, dotyk, kriminalistika