Srostlí hrudníkem, a přesto měli 21 dětí: Divoký život nejslavnějších siamských dvojčat

Představte si, že sdílíte každou vteřinu svého pozemského bytí s jiným člověkem. Nemáte žádné soukromí, žádný prostor jen pro sebe, žádnou možnost se schovat před světem, nebo dokonce před vlastním bratrem. Každý krok, každý nádech, každé intimní hnutí mysli i těla musíte konzultovat s někým, kdo je k vám pevně přirostlý. Pro běžného člověka je to představa naprosto paralyzující, připomínající spíše rafinovaný psychologický trest.

A teď si do této rovnice přidejte fakt, že v tomto stavu dokážete vybudovat celosvětovou kariéru, neskutečně zbohatnout, koupit si obří plantáže, vlastnit desítky otroků, a navíc okouzlit dvě pohledné sestry, se kterými v rámci neuvěřitelného logistického uspořádání zplodíte jedenadvacet naprosto zdravých dětí.

Přesně to byl osud Changa a Enga Bunkerových. Mužů, kteří se narodili na počátku devatenáctého století v exotickém Siamu a jejichž sláva byla tak monumentální, že dali světu medicínský i lidový pojem „siamská dvojčata“.

Příběh, který navždy změnil pohled lidstva na tělesné anomálie, se začal psát 11. května roku 1811 v malé thajské rybářské vesnici Meklong, ležící nedaleko Bangkoku. Tehdejší thajské království se nazývalo Siam. Chlapci přišli na svět jako potomci chudých čínských rodičů. Samotný porod dvojčat byl podle dochovaných zpráv překvapivě hladký a snadný. Chlapci byli totiž velmi drobní a thajská porodní bába nemusela čelit žádným drastickým komplikacím. Šok však nastal poté, co se novorozenci ocitli na světě. K naprostému zděšení celé rodiny i sousedů byli bratři v polovině hrudního koše pevně srostlí masivním, ohebným pruhem svalové tkáně a chrupavky.

V tehdejší době, kdy medicína v podstatě neexistovala v moderním slova smyslu, neznala rentgen, anestezii ani základy antiseptické chirurgie, byl takový porod považován buď za boží zázrak, nebo za zlé znamení. Objevily se dokonce zvěsti, že siamský král původně nařídil jejich usmrcení, protože se obával, že přinesou zemi neštěstí. Matka Nak odmítla jakékoli riskantní a barbarské pokusy tehdejších ranhojičů o jejich mechanické odříznutí, které by v tehdejších podmínkách znamenalo okamžitou a bolestivou smrt obou kojenců. Vychovávala je s naprosto věcným přístupem, jako by se od svých ostatních sourozenců ničím nelišili. Nezažívali žádnou přehnanou lítost ani speciální zacházení.

Díky této výchově se Chang a Eng, jejichž jména v překladu znamenají Vlevo a Vpravo, naučili se svým hendikepem žít s nevídanou lehkostí. Jako malí kluci běhali s ostatními dětmi z vesnice, plavali v kalných vodách řeky Menam, pomáhali matce s chovem kachen a obratně řídili rybářské loďky. Jejich tělesná koordinace byla tak dokonalá, že dokázali bez problémů provést i rituálních osmnáct hlubokých úklon před thajským panovníkem Ramou III., který si je nechal v roce 1824 předvolat na audienci jako palácovou kuriozitu.

Zlomový okamžik jejich života nastal téhož roku, kdy se na řece Menam plavil skotský obchodní zástupce a podnikatel Robert Hunter. Ten v thajském království působil jako důvěryhodný obchodní partner tamní vlády. Když Hunter v podvečerním šeru spatřil ve vodě podivné stvoření se dvěma hlavami a osmi končetinami, které obratně plavalo kolem loděk, domníval se zprvu, že má před sebou doposud neobjevený druh exotického říčního zvířete. Teprve když se přiblížil, spatřil dva srostlé chlapce. Jako správný obchodník devatenáctého století nepropadl soucitu, nýbrž okamžitě ucítil gigantický finanční potenciál. Uvědomil si, že západní svět, v té době posedlý takzvanými „freak shows“ a kabinety kuriozit, bude ochoten za pohled na srostlé asijské chlapce zaplatit neuvěřitelné sumy.

Trvalo dlouhých pět let, než se Hunterovi spolu s americkým námořním kapitánem Abelem Coffinem podařilo překonat byrokratické překážky, podplatit thajské úředníky a získat od samotného krále oficiální povolení k vyvezení dvojčat ze země. V létě roku 1829, kdy chlapcům bylo osmnáct let, podepsali s Hunterem kontrakt na pět let a definitivně opustili asijský kontinent. Nastoupili na loď směr Spojené státy americké. Jejich matka, se kterou se už nikdy v životě nespatřili, tehdy obdržela finanční kompenzaci. Později se k ní donesly falešné zvěsti, že její synové za oceánem zemřeli, a teprve o mnoho let později se od křesťanských misionářů dozvěděla, že jsou naživu, jsou bohatí a slavní.

Když přistála loď s Changem a Engem v Bostonu, tamní tisk okamžitě propukl v naprosté šílenství. Noviny byly plné rasových stereotypů, polopravd a fantastických příběhů o jejich původu. Robert Hunter svěřil chlapce do rukou profesionálního amerického manažera Jamese W. Halea, který jim dal umělecké jméno „Siamská dvojčata“ – termín, který se od té doby nesmazatelně vryl do světových jazyků.

Začal kolotoč nekončícího cestování a vystupování. Manažer Hale s nimi objížděl největší města Spojených států, britských ostrovů i západní Evropy. Scénář byl pokaždé velmi podobný a z dnešního pohledu hluboce nedůstojný. Skupina dorazila do města, ubytovala se v hotelu nebo hostinci a manažer nechal v předstihu po celém okolí rozvěsit reklamní letáky. Vstupné na show činilo 25 centů, což by v přepočtu na dnešní ekonomické poměry odpovídalo zhruba 6 až 8 dolarům. Diváci si navíc mohli zakoupit tištěné brožury s jejich životním příběhem nebo litografické portréty.

Aby byla show pro západní publikum dostatečně atraktivní a bizarní, museli Chang a Eng nosit tradiční orientální oděvy a dlouhé zapletené copy, které tisk posměšně nazýval „prasečími ocasy“. Na pódiu předváděli neuvěřitelné fyzické kousky. Metali kozelce, dělali synchronizovaná salta, běhali, skákali, předváděli plavecké dovednosti, hráli dámu nebo prováděli složité salonní triky. Diváci žasli nad tím, jak dokonale jsou obě těla sladěna.

Paralelně s tím se bratři stali středem zájmu tehdejších vědeckých kapacit. Lékaři, anatomové, ale i tehdy populární pavědci zabývající se zkoumáním tvaru lebky a fyziognomií je podrobovali neustálým prohlídkám. Lékaři veřejně přednášeli o jejich tělesné anomálii, zatímco chlapci museli stát na pódiu polonazí a nechat se osahávat. Většina tehdejších doktorů se však shodla na jednom: jakýkoli pokus o chirurgické oddělení by byl fatální, neboť nebylo jasné, jaké vnitřní orgány bratři sdílejí.

Postupem času se však z ustrašených asijských chlapců, kteří neuměli slovo anglicky, stali inteligentní a sebevědomí mladí muži. Naučili se perfektně číst, psát a mluvit anglicky, osvojili si západní etiketu a začali odmítat roli pouhých cirkusových monster. Toužili po respektu. Změnili formát svých vystoupení – namísto skákání salta v orientálních kostýmech seděli v elegantních oblecích v luxusně zařízených salonech, kouřili doutníky a vedli s platícími návštěvníky kultivované debaty o politice, ekonomice a světovém dění.

S rostoucím sebevědomím přišly i první konflikty. V létě roku 1831 se bratři během odpočinku v Massachusetts dostali do potyčky s místními muži, kteří je slovně provokovali a napadali. Chang a Eng se nenechali zastrašit a jednoho z útočníků udeřili pažbou pušky. Následoval soudní proces za narušování veřejného pořádku, ze kterého sice odešli s podmínkou, ale tisk se poprvé postavil na jejich stranu jako na stranu obětí rasové nesnášenlivosti. Další incident se odehrál v Alabamě, kde jeden z přítomných lékařů agresivně vyžadoval detailní ohledání jejich spojovacího můstku. Když to bratři odmítli, lékař je označil za podvodníky a kapsáře, což vyvolalo v sále masovou rvačku, při níž museli dvojčata uprchnout oknem.

Klíčový zlom nastal v květnu roku 1832. Bratři dosáhli věku jedenadvaceti let a rozhodli se radikálně utnout vazby se svými manažery a opatrovníky. Zjistili totiž, že rodina kapitána Coffina s nimi zachází spíše jako s majetkem než jako s lidskými bytostmi. Zatímco Coffinovi cestovali první třídou, bratři byli ubytováváni v podpalubí jako služebnictvo. Navíc byli nuceni vystupovat, i když byli vážně nemocní. Chang a Eng se osamostatnili, začali se zastupovat sami, najali si vlastní personál a veškeré zisky z celosvětových turné začaly proudit výhradně do jejich vlastních kapes.

Po deseti letech intenzivního cestování a vystupování po celém světě, kdy navštívili Paříž, Antverpy, Haag nebo Amsterdam, se unavení bratři rozhodli pro radikální životní změnu. V červenci roku 1839 odehráli v Severní Karolíně své údajně poslední představení a oznámili definitivní odchod do důchodu. Bylo jim osmadvacet let a byli z nich multimilionáři.

Zamilovali se do horské krajiny v Wilkes County v Severní Karolíně, která jim připomínala klid a umožňovala jim věnovat se jejich milovanému lovu jelenů a chytání pstruhů. V říjnu 1839 koupili svůj první pozemek o rozloze 150 akrů a začali budovat své nové impérium. Rychle se integrovali do tamní vysoké společnosti, spřátelili se s elitními lékaři, soudci i šerifem. V tomtéž měsíci složili přísahu věrnosti a stali se oficiálními občany Spojených států amerických. Ačkoli federální zákon z roku 1790 striktně omezoval naturalizaci pouze na „svobodné bílé osoby“, místní úřady v Severní Karolíně udělaly kvůli jejich obrovskému bohatství a prestiži výjimku. Přijali také anglické příjmení Bunker, na počest ženy, kterou potkali v New Yorku a hluboce ji obdivovali.

Bunkerovi se ukázali jako mimořádně schopní a pragmatičtí obchodníci. Začali budovat rozsáhlé plantáže, na kterých pěstovali pšenici, kukuřici, oves a brambory a chovali dobytek. Na rozdíl od svých sousedů nepěstovali tabák, což svědčí o tom, že jejich hospodářství mělo primárně uživit jejich vlastní, rychle se rozrůstající rodinu. Kolem roku 1850 dosahovala hodnota jejich nemovitého majetku v Severní Karolíně na tehdejší dobu astronomických 10 000 dolarů (v dnešním přepočtu zhruba 400 000 dolarů), a navíc zaměstnávali finančního správce v New Yorku, který jim spravoval dalších 60 000 dolarů v cenných papírech, z jejichž úroků bratři pohodlně žili.

S tímto obrovským jižanským bohatstvím se však pojila odvrácená, hluboce kontroverzní stránka jejich úspěchu. Chang a Eng se stali plnohodnotnými otrokáři. Jejich první otrokyní byla žena známá jako „teta“ Grace Gates, ale postupem času se jejich lidský majetek rozrostl na celkem osmnáct otroků. Dobový severoamerický tisk je často vykresloval jako obzvláště kruté a tvrdé pány, což bratři sice veřejně odmítali a tvrdili, že se o vzdělání a blaho svých otroků starají jejich manželky. Deset z osmnácti otroků, které vlastnili, bylo mladších sedmi let. Tyto malé děti byly buď drženy jako investice na pozdější prodej se ziskem, nebo musely od útlého věku tvrdě dřít na polích, aby generovaly zisk pro své asijské pány.

V soukromém životě se bratři chovali jako typičtí plantážníci, ovšem s několika svéráznými specifiky. Byli známí tím, že se nebáli ani manuální práce. Jejich metoda kácení stromů a sekání dřeva se stala v okolí legendární – dokázali sekeru uchopit všemi čtyřmi pažemi najednou, čímž vyvinuli brutální sílu, nebo se v tětivě sekání střídali v tak neuvěřitelném rytmu, že dřevo létalo na všechny strany. Milovali také alkohol, jízdu na koni a sportovní rybaření.

Jakmile se bratři usadili, veřejnost i média začala okamžitě spekulovat o jejich milostném a sexuálním životě. V roce 1840 zveřejnil deník Tennessee Mirror článek, který otevřeně rozebíral možnost jejich sňatku. Pro tehdejší puritánskou a hluboce rasistickou společnost byla představa, že by dva srostlí asijští muži měli intimní poměr s bílými americkými ženami, naprosto nepředstavitelná, odporná a zvrácená. Mnozí novináři i laici se otevřeně posmívali a ptali se, jak by takový akt mohl v praxi vůbec fungovat.

Chang a Eng se však v otázkách sexuality nijak nelišili od zdravých vrstevníků a toužili po standardním rodinném štěstí. A svůj šarm dokázali uplatnit. Okouzlili dvě místní sestry, dcery farmáře Davida Yatese – Adelaide a Sarah Anne. Sarah, která se provdala za Enga, byla popisována jako korpulentnější, jednodušší, ale nesmírně pracovitá žena a vynikající kuchařka. Adelaide, která si vzala Changa, byla vyšší, štíhlejší a obecně považována za velkou krasavici s vytříbeným vkusem.

Svatba se konala 13. dubna 1843 a oddal je baptistický kazatel Colby Sparks. Reakce veřejnosti na severu USA byla plná morálního rozhořčení a odsouzení. V noci před svatbou dokonce skupina místních vandalů zaútočila na dům rodičů nevěst a vytloukla jim okna. Samotné manželství však přineslo absolutní šok všem pochybovačům, když pouhých šest dní po sobě obě sestry porodily své první potomky – dcery Katherine a Josephine.

Aby takto bizarní rodinné soužití mohlo dlouhodobě fungovat a nedošlo k psychickému zhroucení zúčastněných, museli bratři vymyslet neúprosný a dokonale propracovaný logistický systém. Postavili dva samostatné domy, vzdálené od sebe několik kilometrů – jeden v Traphillu a druhý v Mount Airy. V těchto domech žily jejich manželky se svými dětmi odděleně.

Systém fungoval na bázi striktního třídenního cyklu. Tři dny strávili bratři v domě Engovy manželky Sarah. Zde byl absolutním pánem Eng. On rozhodoval o tom, co se bude jíst, kam se půjde, jak se bude trávit čas, a Chang se musel bez jediného slova protestu podřídit a zachovávat absolutní mlčení. Po třech dnech se sbalili, pěšky nebo na koňském povozu se přesunuli do domu Changovy manželky Adelaide, kde se role stoprocentně obrátily a absolutním vládcem domácnosti se stal Chang. Tento režim bratři striktně a bez výjimek dodržovali po celá desetiletí.

Celkově Chang s Adelaide zplodil 10 dětí a Eng se Sarah 11 dětí. Celkem tedy měli 21 potomků – dvanáct dcer a devět synů. Všechny děti se narodily jako samostatní jedinci, žádné z nich nebylo srostlé. Pouze dvě z dětí byly hluchoněmé a dvě tragicky zemřely v raném věku na následky popálenin. Ostatní potomci získali kvalitní vzdělání a těšili se v komunitě velké úctě. Dnes se počet žijících potomků rodu Bunkerových odhaduje na více než 1 500 a patří mezi ně významní američtí generálové, profesoři, držitelé Pulitzerovy ceny i úspěšní podnikatelé. Každý rok v červnu se tato obří rodina dodnes schází na velkolepých rodinných srazech v Severní Karolíně.

Idylický a bohatý život jižanských aristokratů vzal definitivně za své s příchodem šedesátých let devatenáctého století, kdy ve Spojených státech vypukla krvavá občanská válka Severu proti Jihu. Bratři Bunkerovi, jakožto majitelé plantáží a otroků, se logicky a neochvějně postavili na stranu jižanské Konfederace. V prezidentských volbách v roce 1860 sice původně podporovali unijního kandidáta Johna Bella, který se snažil zachovat Unii i otrokářství zároveň, avšak jakmile vypukly skutečné boje a Severní Karolína se odtrhla, jejich loajalita patřila Jihu. Dokonce dva z jejich synů, Patrick Henry a Montgomery, dobrovolně narukovali do armády Konfederace – jeden z nich byl v bojích těžce zraněn a druhý padl do zajetí sil Unie.

Když v roce 1865 válka skončila porážkou Jihu, Bunkerovi se ocitli v naprosté finanční tísni. Veškeré své úspory totiž investovali do válečných dluhopisů Konfederace, ze kterých se ze dne na den stal bezcenný cár papíru. Navíc došlo k emancipaci a osvobození všech jejich otroků, což znamenalo kolaps jejich plantážního hospodářství. Luxusní život skončil. Padesátiletí, unavení a nemocní bratři neměli na vybranou – museli se vrátit k tomu, co kdysi tak hluboce nenáviděli. K ponižujícímu kočovnému vystupování v show kuriozit.

Návrat na pódia byl však trnitý. Severoamerické publikum je nyní vnímalo velmi chladně a nepřátelsky jako bývalé rebelské otrokáře z Jihu. Bratři se proto snažili hrát na city. Prezentovali se jako zlomení staří muži s obřími rodinami, kteří byli k podpoře Jihu donuceni okolnostmi a jejichž synové trpěli ve válce. V roce 1860 dokonce podepsali krátkodobý kontrakt se slavným a bezohledným americkým showmanem P. T. Barnumem a vystupovali v jeho newyorském muzeu kuriozit vedle mikrocefalických jedinců či obřích žen. Barnum jim sice nabízel dlouhodobou lukrativní smlouvu, ale bratři jím hluboce opovrhovali a považovali ho za vydřiducha, proto spolupráci rychle ukončili.

V zoufalé snaze zajistit finance pro studia svých dětí se v roce 1868 vydali na velké turné po britských ostrovech a následně v roce 1870 do Německa a carského Ruska. Cestovaly s nimi i jejich dospělé dcery, které jim pomáhaly na pódiu. Plány na hlubší prozkoumání Evropy jim však překazil náhlý výbuch prusko-francouzské války, a tak se museli urychleně nalodit na loď směr Amerika.

Během dramatické zpáteční plavby přes Atlantický oceán v létě roku 1870 zasáhla bratry ta nejkrutější rána. Chang utrpěl masivní mozkovou mrtvici, po které zůstala celá pravá polovina jeho těla – tedy přesně ta strana, kterou byl pevně přirostlen k bratrovi – kompletně a trvale paralyzována. Jejich umělecká i podnikatelská kariéra tím definitivně skončila.

Pro zdravého a vitálního Enga nastalo nepředstavitelné, dlouhotrvající peklo na zemi. Musel svého bezvládného bratra doslova nosit na svém boku. Changova ochrnutá pravá noha musela být neustále zavěšena ve speciálním látkovém popruhu a Eng musel vynakládat obří fyzické úsilí, aby vůbec zvládli základní přesuny mezi svými domy. Chang navíc psychicky absolutně nezvládl roli invalidy a upadl do těžkých, destruktivních depresí, které začal utápět v alkoholu. Stal se z něj těžký alkoholik, který pil první ligu a opíjel se do němoty. Fascinující z medicínského hlediska bylo, že ačkoliv byli bratři srostlí, Changovo těžké opilství nemělo na Enga žádný přímý fyzický vliv – Eng zůstával naprosto střízlivý a musel snášet agresivní a bláznivé výpady svého opilého dvojčete. Jejich vztahy se drasticky zhoršily a bratři se začali neustále hádat. Chang dokonce začal agresivně požadovat, aby je místní lékaři i za cenu stoprocentního rizika smrti chirurgicky oddělili, což Eng i rodinný lékař rezolutně odmítali.

V lednu roku 1874 Chang vážně onemocněl těžkým zánětem průdušek. Jeho tělo bylo zchátralé alkoholem a nemocemi. Rodinný lékař Joseph Calloway mu nařídil absolutní klid na lůžku v teple domácnosti. Navzdory tomuto varování však nastal den stěhování v rámci jejich třídenního cyklu. Bylo 15. ledna a bratři museli opustit teplé útočiště a v otevřeném kočáru se za mrazivého, ledového počasí přepravit do druhého domu, který patřil Engovi. Changův stav se drasticky zhoršil.

V noci ze 16. na 17. ledna 1874 nemohl Chang vůbec dýchat a stěžoval si na nesnesitelné bolesti na hrudi. Bratři proto strávili celou noc vsedě na dřevěných židlích před rozpáleným krbem. Eng, který byl sice fyzicky zdravý, ale k smrti unavený neustálou péčí o nemocného bratra a probdělou nocí, nakonec přemluvil Changa, aby se nad ránem přesunuli do postele. Tam oba na chvíli usnuli.

Brzy ráno, kolem páté hodiny, vstoupil do ložnice jeden z Engových synů, aby zkontroloval stav nemocného strýce. Když přistoupil k posteli a dotkl se Changova obličeje, polil ho ledový pot. Zjistil, že strýček Chang je mrtvý. V tu chvíli nastalo pro zdravého Enga naprosto apokalyptické šílenství. Probudil se a zjistil, že jeho vlastní tělo je pevně a neoddělitelně spojeno s chladnoucí mrtvolou jeho celoživotního souputníka.

Rodina okamžitě vyslala rychlého posla na koni pro lékaře, který měl s sebou vzít chirurgické nástroje a provést okamžitou, nouzovou separaci, aby zachránil zdravého Enga před otravou krví z mrtvého těla. Jenže vzdálenosti v tehdejší Severní Karolíně byly obrovské. Mezitím se Engův stav rapidně horšil každou minutou. Začal si stěžovat na nesnesitelné bušení srdce, nemohl popadnout dech, obličej mu zalil studený pot a jeho údy začaly nekontrolovatelně tuhnout. Svého bratra přežil o pouhé dvě až tři hodiny. Když lékař konečně dorazil na plantáž, našel v posteli dvě mrtvá těla nejslavnějších siamských dvojčat světa. Bylo jim 62 let a v té době se stali nejdéle žijícími srostlými dvojčaty v historii lidstva (tento rekord překonali až v roce 2014 bratři Ronnie a Donnie Galyonovi).

Smrtí bratrů Bunkerových však zájem veřejnosti ani vědy neskončil. Jejich těla byla okamžitě převezena na prestižní Jeffersonovu lékařskou kliniku ve Filadelfii, kde se sešlo konzilium nejvýznamnějších amerických anatomů a chirurgů, aby provedlo detailní pitvu a odhalilo tajemství jejich šedesáti dvou let společného života.

Pitva přinesla fascinující a pro tehdejší vědu šokující výsledky. Svalový spojovací můstek byl tvořen masivní chrupavkou a silnými vrstvami svalové tkáně, přičemž uvnitř tohoto můstku se nacházela velká anatomická záhada – bratři měli kompletně propojené krevní oběhy a velké arterie i žíly přecházely z jednoho těla do druhého. To nejdůležitější se však skrývalo v oblasti břišní dutiny, kde bratři sice měli kompletní sady vlastních vnitřních orgánů, takže každý měl své srdce, plíce, žaludek i ledviny, ovšem s jednou zásadní výjimkou – sdíleli jedna jediná, masivní játra, která byla v oblasti spojovacího můstku pevně srostlá a funkčně propojená.

Lékaři tak potvrdili, že tehdejší medicína měla pravdu, když operaci odmítala. Pokud by se o ni kdokoli v devatenáctém století pokusil, oba bratři by během několika minut vykrváceli na operačním stole, nebo zemřeli na masivní sepsi. Dnešní moderní chirurgie, vybavená laserovými skalpely, pokročilým zobrazováním a syntetickými materiály, by takové oddělení zvládla během několika hodin jako rutinní zákrok a oba chlapci by mohli prožít zcela samostatné a nezávislé životy.

Nejzajímavější debata se však strhla kolem přesné příčiny smrti obou bratrů. U Changa byla situace jasná – pitva prokázala, že bezprostřední příčinou jeho úmrtí byl masivní zánět průdušek v kombinaci s akutní mozkovou embolií (krevní sraženinou), kterou jeho alkoholem zdevastovaný organismus nedokázal zvládnout.

Zato u zdravého Enga lékaři nenašli vůbec žádnou zjevnou fyzickou příčinu úmrtí. Jeho srdce bylo zdravé, plíce čisté, krevní oběh bez sraženin. Objevila se teorie, že Eng v podstatě vykrvácel do těla svého mrtvého bratra, protože jeho srdce po Changově smrti začalo pumpovat krev přes propojené cévy do nehybného organismu, kde se krev hromadila a nevracela se zpět. Většina tehdejších i současných odborníků se však přiklání k mnohem silnějšímu, psychologickému vysvětlení.

Eng Bunker zemřel na masivní nervový a psychický šok, doprovázený okamžitým selháním oběhového systému z čisté, nefalšované hrůzy. Vědomí, že je pevně připoután k mrtvému tělu člověka, se kterým strávil šedesát dva let života, a absolutní strach z bezprostředně nadcházející vlastní smrti vyvolaly v jeho těle tak gigantickou vlnu stresových hormonů, že jeho srdce tento nápor jednoduše nevydrželo.

Po dokončení pitvy byla z těl bratrů vyjmuta jejich společná srostlá játra, která jsou dodnes uchována ve speciálním formaldehydovém roztoku a vystavena jako jeden z nejvyhledávanějších exponátů v Mütterově muzeu lékařské historie ve Filadelfii. Samotná těla Changa a Enga byla poté převezena zpět do Severní Karolíny a pohřbena do společného hrobu na hřbitově u baptistického kostela ve White Plains poblíž Mount Airy, kde odpočívají po boku svých milovaných manželek, které je obě o mnoho let přežily.

Životní příběh Changa a Enga Bunkerových zůstává fascinujícím svědectvím o neuvěřitelné lidské přizpůsobivosti, podnikavosti a vůli žít naplno navzdory té nejtěžší tělesné anomálii. Dokázali zlomit předsudky své doby, z cirkusových monster se vypracovat mezi společenskou elitu a zanechat po sobě obří rodinný klan, který dodnes hrdě nosí jejich jméno. Byli srostlí hrudníkem, sdíleli játra i osud, a přesto prožili život, který by vydal na deset samostatných románů.

Zdroje: Wikipedia, iDnes, ct24, stoplusjednicka