Střet o financování ČT a ČRo. Proč se 2000 zaměstnanců postavilo vládě?

V institucích České televize na Kavčích horách a Českého rozhlasu na Vinohradské třídě panuje v současnosti vysoké pracovní napětí. Situace, která nemá od roku 2000 obdoby, vyústila už v průběhu ledna 2026 v přímou konfrontaci mezi pracovníky veřejnoprávních médií a novou vládní koalicí (ANO, SPD a Motoristé). Podstatou sporu je radikální plán na zrušení koncesionářských poplatků a přechod na financování přímo ze státního rozpočtu.

Ve hře je budoucí podoba nezávislosti médií, která operují s kumulovaným ročním rozpočtem ve výši přibližně 11 miliard korun. Současný model, založený na přímých koncesionářských poplatcích od občanů, má být podle vládního plánu zrušen a nahrazen přímými transfery ze státního rozpočtu. Tento krok by fakticky znamenal, že o ekonomické stabilitě a provozních prostředcích veřejné služby budou napříště rozhodovat politici v rámci každoročního schvalování zákona o státním rozpočtu.

Pro zaměstnance a signatáře protestní výzvy to představuje kritické ohrožení autonomie. Argumentují tím, že finanční provázanost s exekutivou vytvoří na redakce nepřímý politický tlak a umožní vládní moci využívat rozpočtové škrty jako nástroj k ovlivňování obsahu vysílání. Střet tak přerostl z odborné debaty o daních do zásadního politického zápasu o kontrolu nad informačními toky a nezávislostí veřejné služby v České republice.

Iniciativa zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu vznikla jako reakce na vládní plán zrušit koncesionářské poplatky k 1. lednu 2027 a nahradit je financováním ze státního rozpočtu. K 10. únoru 2026 prohlášení podepsalo 1 934 signatářů, což je více než 40 % všech pracovníků obou institucí. Mezi nimi jsou klíčové tváře jako Michal Kubal, Jakub Železný, Daniel Stach, Jana Klímová či Tereza Kostková.

Základní obavou zaměstnanců je ztráta finanční a redakční autonomie. Přechod pod státní rozpočet by znamenal, že o miliardových prostředcích na provoz (cca 11 miliard korun ročně) budou politici rozhodovat v rámci každoročního schvalování rozpočtu. Signatáři varují, že tento model vytváří prostor pro nepřímý politický nátlak, kdy mohou být rozpočtové škrty využity jako sankce za kritickou žurnalistiku.

Vládní koalice (ANO, SPD a Motoristé) krok obhajuje snahou ulevit domácnostem od plateb a zvýšit kontrolu nad hospodařením médií. Mluvčí iniciativy Pavla Kubálková však kritizuje absenci odborné diskuse a zdůrazňuje, že stávající model je v Evropě osvědčený a garantuje stabilitu nezávislou na volebních cyklech. Cílem petice je vyvolat veřejnou debatu o tom, jak udržet média odpovědná veřejnosti, nikoliv aktuální politické moci.

Abychom pochopili rozsah problému, musíme se podívat na čísla. Česká televize a Český rozhlas dohromady spotřebují ročně kolem 10 až 11 miliard korun. Současný systém poplatků funguje jako „daň se speciálním určením“. Peníze jdou od občanů přímo do institucí, aniž by se dotkly státní pokladny.

Vládní plán počítá s tím, že se tyto peníze stanou součástí rozpočtové kapitoly Ministerstva kultury. Pro kritiky je to však „rozpočtové vodítko“. Pokud by televize vysílala reportáže, které se aktuální vládě nelíbí, mohl by ministr financí při příštím sestavování rozpočtu jednoduše „přiškrtit kohoutek“. Právě tato finanční závislost je podle signatářů největším rizikem.

Vládní koalice argumentuje snahou ulevit občanům. Zrušení poplatků (v současnosti 135 Kč za TV a 45 Kč za rozhlas) by domácnostem ušetřilo přes 2 100 korun ročně. To je v době ekonomické nejistoty silný politický argument, na který slyší velká část voličů.

Premiér Andrej Babiš (ANO) kritiku odmítá a volí velmi pragmatický tón. Během návštěvy Bratislavy kontroval argumentem, že 17 zemí Evropské unie již média z rozpočtu financuje. Jako příklad se často uvádí severské země nebo pobaltské státy. Jenže odborníci na mediální právo upozorňují na zásadní rozdíl: v těchto zemích existují staleté demokratické pojistky a vysoká politická kultura, která politikům brání do médií zasahovat.

Ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé sobě) pak dodává, že státní rozpočet není automaticky nástrojem cenzury. Podle něj by kontrolu nad hospodařením mohl převzít Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ), což by zajistilo vyšší transparentnost v nakládání s miliardami, které média spravují. „O žádné ovládnutí nejde. Kdybychom chtěli tato média ovládat v minulosti, tak jsme nemuseli schvalovat jejich výroční zprávy,“ prohlásil premiér Babiš.

Michal Kubal však v nedávných vyjádřeních nevyloučil možnost, že by situace mohla dospět až ke stávce. To v české společnosti okamžitě vyvolalo vzpomínky na přelom let 2000 a 2001. Tehdejší televizní krize ukázala, jak citlivé téma nezávislost médií pro českou veřejnost je. Dnešní „vzpoura“ managementu i redaktorů má však širší podporu než kdy dříve – k petici se přidali i ředitelé zpravodajství Petr Mrzena a Michal Kubal, což značí jednotu napříč hierarchií institucí.

Uvnitř vládní koalice aktuálně nepanuje shoda na konkrétní podobě náhradního mechanismu, který by od ledna 2027 nahradil zrušené koncesionářské poplatky. Debata se soustředí na tři hlavní koncepce, které mají zajistit provoz České televize a Českého rozhlasu.

Prvním zvažovaným modelem je zřízení specializované státní agentury. Tato instituce by fungovala jako prostředník, který by finanční prostředky z rozpočtu „přefiltroval“ k médiím, čímž by se omezil přímý kontakt mezi vládou a redakcemi. Návrh se však potýká s vnitřní opozicí, zejména ze strany SPD, která v něm spatřuje riziko vzniku neefektivní byrokracie.

Další variantu představuje takzvaný Nacherův model, pojmenovaný po místopředsedovi Sněmovny Patriku Nacherovi (ANO). Ten navrhuje zákonné navázání rozpočtu médií na pevné procento z vybraných daní, například z DPH. Výhodou tohoto systému by byla automatická regulace výše příjmů podle výkonu ekonomiky, což by eliminovalo nutnost každoročního politického vyjednávání o konkrétní sumě.

Poslední diskutovanou cestou je inspirace z Austrálie, kterou zmínil ministr kultury Klempíř. Tento model počítá se zdaněním velkých online platforem, jako jsou Google nebo Meta. Digitální giganti by na provoz veřejnoprávních médií přispívali výměnou za to, že ve svých službách využívají jimi vytvořený zpravodajský obsah. Tato varianta je však považována za nejnáročnější z hlediska legislativní realizace a následné vymahatelnosti plateb.

Kritici vládního plánu se opírají o nový Evropský akt o svobodě médií (EMFA), který členským státům ukládá povinnost zajistit veřejnoprávním médiím „předvídatelné a stabilní financování“. Tato unijní legislativa slouží jako pojistka proti politickému zneužívání rozpočtů k nátlaku na redakční nezávislost. Postupy pro financování musí být podle EMFA transparentní, objektivní a nesmí umožňovat svévolné zásahy exekutivy.

Odborový svaz OS Media a většina radních ČT (11 ze 17) varují, že převod pod státní rozpočet bez silných pojistek je s unijním právem v přímém rozporu. Pokud by vláda schvalovala peníze v rámci každoročního cyklu, mohla by média „trestat“ za nepohodlný obsah škrtáním prostředků na techniku či platy. Takový model by mohl vést k žalobám u Soudního dvora EU, neboť evropské právo nadřazuje dlouhodobou finanční stabilitu médií nad okamžitou politickou vůli národních vlád.

Zatímco koalice ladí detaily, opozice tvořená stranami ODS, STAN, TOP 09, KDU-ČSL a Piráty zaujala jednotné odmítavé stanovisko. Martin Kupka (ODS) varoval před snahou nasadit médiím „náhubek“ a podrobit je diktátu státní pokladny, což by podle něj vedlo k oslabení kritické žurnalistiky. Vít Rakušan (STAN) již avizoval, že téma přenese na plénum Sněmovny, a Jan Jakob (TOP 09) potvrdil připravenost strany k tvrdému politickému boji za zachování nezávislosti vysílání.

Specifický postoj zaujímají Piráti. Andrea Hoffmannová uvedla, že strana neulpívá výhradně na poplatcích, ale striktně požaduje zavedení víceletého finančního rámce. Rozpočet pro ČT a ČRo by měl být fixován například na pět let dopředu. Tím by se eliminovala možnost vlády zneužívat každoroční schvalování státního rozpočtu k finančnímu nátlaku na média v reakci na jejich aktuální zpravodajství. Lidovci doplňují, že jakýkoliv nový systém musí obsahovat silné zákonné pojistky, které zabrání exekutivě měnit pravidla hry během rozpočtového období.

Při pohledu do zahraničí lze identifikovat dva odlišné přístupy k financování, které slouží jako argumentační základna obou stran sporu. Na jedné straně stojí skandinávský model, reprezentovaný Finskem nebo Dánskem. Finsko v roce 2013 nahradilo poplatky tzv. „Yle daní“, která se odvíjí od příjmů. Přestože jde o veřejné financování, tamní média si udržela vysokou důvěru. Klíčem je hluboce zakořeněný politický konsenzus, že rozpočet médií je tabu a politici jej nesmí využívat jako nástroj odvety za kritické zpravodajství.

Na opačném pólu jsou příklady z Maďarska a Slovenska, kde změny ve financování vedly k erozi redakční nezávislosti. V Maďarsku centralizace pod státní fond fakticky proměnila média v nástroj vládní propagandy. Na Slovensku pak nedávné zrušení poplatků a transformace RTVS potvrdily, že finanční závislost na rozpočtu je v postkomunistickém prostoru často prvním krokem k politickému ovládnutí instituce. Slovenský model ukázal, že bez silných pojistek se rozpočet médií stává rukojmím vládní moci.

Čeští novináři se obávají, že tuzemská politická kultura má blíže k té bratislavské či budapešťské než k severské. Argumentují chybějící tradicí respektu k autonomii veřejných institucí a ostrou polarizací společnosti. Zatímco ve Finsku systém funguje na bázi nepsaných pravidel, v českém prostředí by podle kritiků vedl k postupné autolimitaci novinářů a ztrátě schopnosti nezávisle kontrolovat držitele moci.

Spor se z redakcí přesouvá do veřejného prostoru. Signatáři výzvy spustili audiovizuální kampaň s cílem vysvětlit divákům, že „ušetřená stokoruna“ v rodinném rozpočtu může být vykoupena ztrátou nezávislých informací. Kampaň zdůrazňuje, že koncesionářský poplatek je přímým kontraktem mezi občanem a médiem, který brání tomu, aby byli novináři placeni přímo z vládní kasy. Solidaritu s novináři vyjádřilo i širší tvůrčí spektrum, včetně osobností jako Tereza Kostková, Aleš Cibulka či Michal Jagelka. Zapojení těchto tváří ukazuje, že vládní záměr není vnímán jen jako politický spor, ale jako ohrožení celé původní české tvorby a kultury. Umělci se obávají, že finanční nestabilita povede k omezení investic do vzdělávacích pořadů, dokumentů a dramatické tvorby.

Generální ředitelé Hynek Chudárek (ČT) a René Zavoral (ČRo) zachovávají diplomatickou neutralitu, ale obavy podřízených označili za legitimní. René Zavoral výslovně zmínil „vysokou míru nejistoty“, která paralyzuje dlouhodobé plánování výroby a technologických investic. Vedení obou institucí nyní čeká na konkrétní vládní návrh, který má koalice představit na své radě koncem února. Pokud nebude obsahovat silné pojistky, lze očekávat další stupňování nátlaku ze strany odborů i tvůrčích svazů.

Vláda plánuje předložit novelu zákona Sněmovně v červnu 2026. Pokud koalice využije svou většinu, stane se 1. leden 2027 datem největší transformace mediální legislativy v historii samostatné České republiky. Tento termín představuje bod zlomu, který zcela změní ekonomické i právní základy fungování veřejné služby. Zatímco pro zastánce jde o krok k modernizaci a spravedlivé kontrole veřejných financí, kritici v něm spatřují počátek konce redakční autonomie. Klíčovou otázkou nadcházejících měsíců bude, zda lze v prostředí středoevropské politické kultury reálně oddělit státní peníze od vládního vlivu. Zkušenosti z okolních zemí naznačují, že bez robustních ústavních bariér dochází v těchto systémech k postupnému ohýbání mediálního obsahu ve prospěch aktuální moci. Spor o Kavčí hory tak přesahuje debatu o poplatcích; jde o střet o to, kdo bude v budoucnu určovat agendu veřejného zájmu.

Výsledek tohoto procesu ovlivní podobu české demokracie a svobody slova na desítky let dopředu. Pokud se nepodaří najít model přijatelný pro odbornou veřejnost i zaměstnance, hrozí, že instituce veřejné služby vstoupí do roku 2027 ve stavu hluboké krize důvěry. Bitva o nezávislost médií je ve své podstatě bitvou o kontrolu nad informacemi v digitálním věku.

Je pro vás důležitější ušetřit za koncesionářské poplatky, i za cenu, že politici získají přímou finanční páku na Českou televizi a rozhlas? Nebo byste si raději připlatili za jistotu, že média zůstanou na státu nezávislá?

Zdroje: iDnes, ČT24, novinky, České noviny, cesky.radio, seznam zprávy, echo24, respekt, mediaguru, mediář