Tajemství Antonie Nedošinské: Ve smlouvách měla drsný zákaz. Nesměla zhubnout

Antonie Nedošinská se narodila 26. června 1885 na pražském Smíchově. Ten byl tehdy považován za jedno z nejbohatších českých měst, přezdívalo se mu český Manchester a k Velké Praze byl připojen až v roce 1922. Narodila se jako jedno ze čtyř dětí do skromné rodiny švadleny a dělníka Valečka. Ten byl dlouholetým talentovaným amatérským pěvcem ve známém smíšeném sboru Hlahol, po němž pravděpodobně malá Tonička podědila umělecké sklony.

Doma se však s podporou nesetkala. Podle její matky neměla pro herecké povolání náležitě vzrostlou postavu ani pohlednou tvář. Maminka jí proto opakovala, aby byla raději šťastnou švadlenou než nespokojenou herečkou. Antonie se sice poslušně vyučila, ale touha byla silnější. Aby to doma nevěděli, docházela večer po škole na soukromé hodiny herectví do dramatické školy Karla Želenského. Tento dvojí život vydržela až do svých třiadvaceti let. V roce 1909 řekla rodičům pravdu, odešla od řemesla a začala hrát u kočovných hereckých společností, se kterými cestovala po zemi celých deset let.

Během společného působení v kočovných souborech se do mladé herečky zamiloval o pět let starší bankovní úředník a divadelní ochotník Jiří Nedošinský. Nabídl jí, že pokud si ho vezme, finančně ji zabezpečí, aby už nemusela pracovat. Antonie se však divadla nechtěla za žádnou cenu vzdát a Jiří ji miloval natolik, že nakonec sám opustil slibnou kariéru v bance, upsal se herecké dráze a začal kočovat s ní. V roce 1911 se jim narodila jediná dcera Jiřina.

V roce 1919 dostali manželé angažmá v pražském Švandově divadle na Smíchově, kde Antonie působila devět let. Jiří v roce 1923 nečekaně zemřel na infarkt v pouhých 43 letech. Osmatřicetiletá Antonie zůstala sama s malou dcerou Jiřinkou. Už nikdy se nevdala a podle rodinných blízkých nenavázala ani žádný další vztah.

S přibývajícím věkem se postava Antonie začala zakulacovat. Její plnější tvary, kulatý obličej, široký úsměv, specifická mimika a hřejivý hlas ji přímo předurčily pro role rozumných, moudrých, energických a rázných žen. Tradovalo se, že svůj typický maminkovský projev utvářela částečným napodobováním své vlastní matky, a to včetně kolíbavé kachní chůze.

Její vzhled byl pro filmové producenty tak klíčový, že jí v některých smlouvách přímo nařizovali, že nesmí nikdy zhubnout. Kila navíc jí ale nedělala problém. Její druhou velkou vášní totiž bylo vaření a pečení. Byla vyhlášenou kuchařkou, její specialitou byl zajíc na smetaně a kolegové ještě dlouho po její smrti vzpomínali na její kynuté knedlíky s jahodami. Když měla volno, ráda navštěvovala známé s rodinami a nikdy nepřišla s prázdnou. Milovala háčkování a vyšívání, takže hostitelům nosila dečky, polštáře, ubrusy, přehozy a gobelíny.

Na plátně sice elegantní dámy nehrála, ale v reálném životě módu milovala a ráda se hezky oblíkala. Protože její postava byla nekonfekční a herci si tehdy museli filmové kostýmy zajišťovat sami, utratila velké peníze u švadlen. Pokud se jí podařilo nějaké peníze ušetřit, prozíravě je investovala do nákupu šperků a starožitností.

Před filmovou kamerou stála poprvé v roce 1916 díky řediteli Švandova divadla Antonínu Fenclovi, a to jako paní radová ve snímku Zlaté srdéčko. Celkově za svůj život natočila přes 90 filmů rozličné umělecké úrovně a stala se jednou z nejzaměstnávanějších hereček. Vynikala v civilním, neokázalém projevu bez patosu, kdy i na malém prostoru dokázala několika gesty vytvořit složitý charakter.

Zcela nerozlučně je spjata s hercem Theodorem Pištěkem, se kterým poprvé se objevila před kamerou v roce 1921 ve ztraceném snímku Děvčata, vdávejte se!. Manželský pár prokazatelně vytvořili ve filmu Otec Kondelík a ženich Vejvara. Pětadvacet let spolu tvořili nejoblíbenější filmový pár. Vzájemná chemie fungovala tak dokonale, že je veřejnost považovala za skutečné manžele. V pozdější anketě České televize dokonce zvítězili jako nejoblíbenější pár století.

Vedle stovek hřejivých rolí (hospodyně Amálka ve Falešné kočičce, paní Müllerová ve Švejkovi) výjimečně ukázala i dramatický talent v záporných rolích. Ztvárnila panovačnou majitelku domu v Domě na předměstí, poněmčenou Mastílkovou ve Fidlovačce, majitelku nevěstince v Tonce Šibenici. Po Tonce Šibenici jí však vyděšení lidé začali psát dopisy, ať už proboha takové nesympatické role nikdy nepřijímá, a Antonie se poslušně vrátila k hodným maminkám.

V roce 1928 nastoupila do Národního divadla, kde ztvárnila řadu charakterních postav domácího realistického repertoáru (Hospodská v Maryše, Klásková v Lucerně). Na první scéně se však potýkala s velkou závistí. Noví kolegové se k ní nechovali pěkně a tehdejší velké divadelní hvězdy na její stoupající filmovou popularitu shlížely s pohrdáním. Pro Antonii však byl film zásadním zdrojem financí, kterým jako vdova s dítětem doplňovala napnutý rozpočet. Zatímco vrstevnice ji nemusely, mladí kolegové ji milovali a byla pro ně skutečnou divadelní mámou.

Kariérní zlom přišel na počátku 40. let, kdy z Národního divadla odešla nedobrovolně na odpočinek. V té době se stupňoval i tlak od filmu. Její typické české herectví si totiž paradoxně oblíbil samotný zastupující říšský protektor Karl Hermann Frank. Němečtí producenti na Nedošinskou silně naléhali, aby účinkovala v říšskoněmeckých filmech. Skromná herečka však s nacisty nechtěla mít nic společného a hrát v německých filmech pro ni bylo naprosto nepřijatelné. Protože přímé odmítnutí bylo extrémně riskantní, s poukazem na své chatrné zdraví se omluvila a stáhla se do úplného ústraní.

Po druhé světové válce se už ve veřejném životě neukazovala a tehdejší režiséři na ni zapomněli. Její dřívější role maloměšťáckých maminek, které v sobě spojovaly hodnoty jako zbožnost, šetrnost, skromnost a podnikavost, se navíc typově nehodily do nastupující socialistické éry po roce 1945.

V roce 1946 sice u příležitosti výstavy 50 let české kinematografie obdržela od ministra informací Václava Kopeckého čestný titul Průkopnice českého filmu, ale před kamerou se objevila už jen jednou. V roce 1947 jí režisér Martin Frič svěřil symbolický, jen několikavteřinový „štěk“ hospodyně Máry v povídkovém filmu Čapkovy povídky. Shodou okolností opět po boku jejího věčného partnera Theodora Pištěka.

Ke konci života Antonii trápilo nemocné srdce. Jezdívala potíže oddalovat do poděbradských lázní, kde však 17. července 1950 ve věku 65 let zemřela. Pokorná a skromná herečka, která neuměla intrikovat a celý život raději pomáhala ostatním, je pochována v rodinném hrobě na pražském hřbitově Malvazinky.

Zdroje: Wikipedia, blesk, idnes, lifee, csfd, encyklopedie, casjenprome