Článek
Když v dubnu 1942 odváželi nacisté Židy ze slovenského města Krompachy, nabídl se tehdy šestadvacetiletý Ludwig Eisenberg dobrovolně do transportu. Na rozdíl od svých sourozenců byl nezaměstnaný a svobodný a věřil, že tímto gestem zachrání své stárnoucí rodiče před rozdělením. Netušil však nic o tom, jaké hrůzy se v okupovaném jihozápadním Polsku dějí, a se svými rodiči se už nikdy nesetkal. Pozdější historický výzkum dokonce odhalil dokumenty dokazující, že Laleho rodiče byli v Osvětimi zabiti měsíc před jeho vlastním příjezdem.
Po příjezdu do vyhlazovacího tábora Osvětim dostal na předloktí číslo 32407 a byl nasazen na stavbu nových baráků a rozšiřování tábora. Trávil hodiny prací na střechách a snažil se aby byl před dozorci SS co nejméně nápadný. Náhle však onemocněl tyfem. Před smrtí ho zachránil francouzský akademik Pepan, který v táboře tetoval identifikační čísla přicházejícím vězňům. Vzal uzdravujícího se Laleho k sobě jako asistenta, naučil ho řemeslo a také to, že má hlavu držet vždy skloněnou a ústa zavřená.
Hlavním tatérem tábora
Jednoho dne Pepan z ničeho nic zmizel, byl odvezen jinam a Lale se nikdy nedozvěděl, co se s ním stalo. Lale ovládal slovenštinu, němčinu, ruštinu, francouzštinu, maďarštinu a trochu polštinu, a právě díky těmto jazykovým schopnostem byl jmenován hlavním tatérem tábora smrti. Dostal tašku s tetovacími potřebami a papír se slovy Politische Abteilung, což znamenalo, že oficiálně spadá pod Politické křídlo SS. Byl mu přidělen důstojník SS, který ho sledoval, což mu ale zároveň poskytovalo zdání ochrany.
Tato pozice znamenala, že byl o krok dál od smrti než ostatní vězni. Jedl v administrativní budově, dostával extra příděly jídla, spal v samostatné místnosti a po dokončení práce měl volno. Tetování dvěma jehlami bylo bolestivé a bezohledné a znamenalo definitivní ztrátu jména a identity vězňů, ze kterých se stala pouhá čísla. Lale s asistenty takto označil stovky tisíc lidí. I přes privilegia byl neustále v ohrožení života. Často k němu chodil proslulý lékař Josef Mengele, který si vybíral oběti z nových transportů, pískal si přitom operní melodii a Lalemu vyhrožoval, že jednoho dne si přijde i pro něj.
Tetování z Osvětimi
Číslo vytetované do srdce
V červenci 1942 podali Lalemu papírek s číslem 34902. Když držel tenkou paži mladé vystrašené dívky, zhrozil se. Práci ale musel dokončit, jinak by odsoudil k smrti sám sebe. Dívka se jmenovala Gita Fuhrmannová z Vranova nad Topľou a Lale se do ní v tu chvíli bezhlavě zamiloval.
Za pomoci svého osobního strážce SS jí do ženské části tábora v Birkenau pašoval dopisy, což vedlo k tajným návštěvám mimo bloky. Snažil se jí dodávat naději, nosil jí jídlo a dokonce jí zařídil přesun na lepší pracovní stanoviště. Lale věděl, že má obrovské štěstí, sám sebe ale nikdy nevnímal jako kolaboranta. Své výhody využíval k pomoci druhým. Své extra příděly jídla dával Gitiným kamarádkám a romským rodinám. Od jiných vězňů sbíral peníze a klenoty, které pak tajně měnil s vesničany pracujícími v okolí tábora za potraviny a proviant pro ty nejpotřebnější.
Náhodné setkání a útěk před komunisty
V lednu 1945 začali nacisté tábor před blížící se Rudou armádou vyklízet. Gita byla zařazena do transportu a zmizela. Lale věděl jen její jméno, ale netušil, odkud přesně pochází. Sám byl převezen do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku, odkud se mu podařilo utéct a vrátit se do Československa. V rodných Krompachoch našel už jen svou sestru Goldie, která jako jediná z rodiny přežila.
Lale se vydal do Bratislavy, která byla hlavním vstupním bodem pro vracející se přeživší. Na železniční stanici na ni bezvýsledně čekal celé týdny. Když mu přednosta poradil, aby zkusil Červený kříž, na ulici mu přímo před koně náhodou vstoupila mladá žena se známýma zářivýma očima. Byla to Gita. V říjnu 1945 se vzali a změnili si příjmení na rusky znějící Sokolov, aby lépe zapadli do Sověty kontrolovaného státu.
V Bratislavě si otevřeli úspěšný obchod s textilem. Lale však zároveň tajně sbíral a posílal peníze na podporu vznikajícího státu Izrael. To neuniklo komunistickému režimu, který peníze zabavil, podnik znárodnil a Laleho uvěznil. Když pak dostal víkendovou propustku z vězení, měl jasný plán. S manželkou okamžitě utekli do Vídně, odtud do Paříže a nakonec nastoupili na loď do australského Sydney, aby byli od Evropy co nejdále. Na lodi se seznámili s párem z Melbourne, který je přesvědčil, aby se usadili tam.
Lale Sokolov
Padesát let hrobového mlčení
V Melbourne začali nový život. Lale opět rozjel textilní továrnu a Gita navrhovala šaty. V roce 1961 se jim narodil jediný syn Gary. Zatímco Gita Evropu ještě několikrát navštívila, Lale se na kontinent, kde prožil tolik utrpení, už nikdy nevrátil. O své minulosti manželé hluboce mlčeli. Lale měl celoživotní strach, trpěl paranoiou a bál se, že bude vnímán jako nacistický kolaborant a zrádce. Celou pravdu neznal ani syn Gary.
Trauma z lágru si však nesli v drobnostech. Gita například celý život venku trhala čtyřlístky a pětilístky, protože v táboře vězni věřili, že když je dají německým vojákům, dostanou polévku navíc. Lale zase po masovém umírání, které v Osvětimi viděl, už nedokázal plakat. Slzy se mu vrátily až v roce 2003, kdy Gita zemřela. Tehdy Lale pocítil, že už na světě nechce být a přeje si jít za ní, ale nakonec se rozhodl, že příběh jeho milované ženy nesmí být zapomenut.
Synův pohlavek za intimnosti v lágru
Gary Sokolov našel přes známé novozélandskou autorku Heather Morrisovou. Záměrně vybral někoho, kdo není Žid a nemá s sebou žádné vojenské rodinné břemeno, což Lalemu vyhovovalo. Spisovatelka s ním hovořila tři roky. Zjistila, že Lale byl nesmírně rázný, občas se ale smál jako školačka. Když se při náročném vzpomínání rozčílil, nevědomky přecházel do němčiny nebo slovenštiny. Nerad věci vysvětloval a zlobil se, čemu autorka nerozumí. Morrisová u něj doma nepoužívala diktafon ani zápisník, aby nenarušila jeho důvěru a on se neuzavřel, takže po každém vyprávění běžela domů a psala vzpomínky rovnou do počítače.
Do vzniku knihy Tatér z Osvětimi však dramaticky zasáhl syn Gary. Pokusil se totiž text za otcovými zády cenzurovat. Šlo o pasáž popisující intimnosti mezi Lalem a Gitou přímo v koncentračním táboře. Gary nemohl uvěřit, že by si otec k jeho matce něco dovolil ještě předtím, než byli oddáni. Při hádce dal dokonce svému otci pohlavek. Lale se s ním kvůli tomuto zásahu urazil a nemluvil s ním dlouhé měsíce. Autorka pak Garymu doporučila, aby konečně dospěl.
Morrisová na Lalem oceňovala, že na rozdíl od jiných přeživších věřil, že nejlepší způsob, jak uctít památku mrtvých, je žít dál plnohodnotný život. Označovala ho za manipulativního oportunistu, který však nikdy nepřestal věřit v lidskost. Lale Sokolov zemřel v roce 2006, přežil svou ženu o tři roky. V červnu 2018 přijela Heather Morrisová knižní bestseller osobně a symbolicky pokřtít sektem přímo do Laleho rodného města Krompachy.
