Těžký osud Jiřího Voskovce: Útěk před nacisty, vězení v USA a exil

Jméno Jiřího Voskovce si většinou společnost automaticky spojí s Janem Werichem, melodiemi Jaroslava Ježka a érou předválečného Osvobozeného divadla. Jejich divadelní hry i filmové komedie dodnes baví generace diváků a texty písní téměř zlidověly. Jenže zatímco na jevišti rozdával smích a lehkost, jeho skutečný životní příběh připomínal spíše drsné drama. Od dětství na Sázavě a studijních let v Paříži přes útěk před nacisty až po smutný závěr v kalifornské poušti musel čelit neustálým politickým ranám, ztrátám milovaných lidí i kruté manipulaci ve vlastní rodině.

Voskovec se narodil do rodiny s neuvěřitelně pestrým kulturním i společenským zázemím. Jeho otec Vilém Wachsmann strávil mládí v Rusku jako vážený vojenský kapelník. Matka Jiřina zase pocházela z významného vlasteneckého rodu a byla vnučkou známého malíře Soběslava Pinkase. Když se rodina vrátila zpět do Čech, otcova minulost Jiřímu zpočátku moc radosti nepřinesla. Spolužáci na základní škole se mu posmívali a přezdívali mu Tlustý Rus. Během první světové války si otec změnil jméno na Václav Voskovec a syn Jiří toto příjmení přijal za své.

Osudové setkání na rohu pražské Panské ulice a Příkopů, kde potkal o několik měsíců staršího Jana Wericha, předurčilo celou jeho budoucnost. Velký vliv na jeho osobité vidění světa měla také studia na francouzském lyceu v Dijonu. V Paříži propadl atmosféře tehdejší avantgardy a okouzlilo ho výtvarné umění. Po návratu do Prahy sice zkusil studovat práva, ale touha hrát divadlo byla nesrovnatelně silnější. Z původně recesistického představení Vest pocket revue se ze dne na den stal obrovský fenomén a z mladíků Voskovce a Wericha celonárodní hvězdy. Vytvořili nerozlučnou dvojici, v níž elegantní a štíhlý Voskovec skvěle doplňoval zemitějšího parťáka.

Když se v Evropě schylovalo k nacistické okupaci, oběma umělcům bylo jasné, že v okupované vlasti nemají šanci přežít. Jejich protifašistické hry a ostrá satira z nich udělaly primární terče. Počátkem roku 1939 proto utekli do Spojených států. V Protektorátu o nich nacistický tisk šířil lži a Voskovce dokonce označoval za Žida, ačkoliv žádné židovské předky neměl. V Americe však na dva slavné české komiky nikdo nečekal. Zpočátku naráželi na jazykovou bariéru i odlišný vkus publika. Zapojili se alespoň do rozhlasového vysílání pro BBC a americkou agenturu pro válečné informace. V Americe však neměli dostatek přesných zpráv z domova, a tak se dopustili i vážných chyb. V jednom z rozhlasových popěvků například ostře napadli Vlastu Buriana a označili ho za zrádce. Werich po válce otevřeně přiznal, že šlo o omyl způsobený nedostatečným přehledem o reálné situaci v Praze.

Po skončení války se Werich vracel do Prahy s nadšením, ale Voskovec se zdržel v USA, kde řešil rozvod a osobní trable. Do vlasti dorazil až v roce 1946 s novou americkou manželkou Anne. Poválečná atmosféra v Praze i společné bydlení obou rodin v pražské vile na Kampě však přinášely napětí. Voskovec si udržoval odstup od nového režimu a v roce 1948 odjel s povolením úřadů do Paříže pracovat pro mezinárodní organizaci UNESCO. Následné finanční rozepře ohledně investic do společného bydlení vedly k tomu, že spolu obě divadelní legendy na celých osm let přerušily jakýkoliv kontakt.

Definitivní odchod do Ameriky v roce 1950 přinesl Voskovcovi hlubokou osobní ránu. V éře zuřícího mccarthismu ho americké úřady hned po příletu zatkly. Podezíraly ho ze sympatizování s komunismem, a to především kvůli předválečným filmovým komediím a setkání s československým diplomatem Adolfem Hoffmeistrem. Na imigrační stanici na Ellis Islandu strávil celkem jedenáct měsíců. Před deportací do komunistického Československa ho zachránila až zastání významných českých exulantů v čele s Ferdinandem Peroutkou. Zkušenost z věznění v něm zanechala doživotní stopy a z oken cely navíc celou dobu koukal přímo na Sochu Svobody, k níž získal silný odpor a už nikdy se k ní nechtěl přiblížit.

V americkém exilu se z komika musel stát charakterní dramaťák. Bez Wericha po svém boku odmítal hrát komedie a tvrdil, že z jeho života klaunství úplně vymizelo. Přestože bojoval se silným přízvukem, dokázal se prosadit na Broadwayi i v Hollywoodu. Získal uznávanou divadelní cenu za roli ve Strýčku Váňovi a po boku Henryho Fondy zazářil jako jeden z porotců v legendárním snímku Dvanáct rozhněvaných mužů. Miloš Forman ho však do svých filmů později neobsazoval, protože pro něj neměl vhodné úlohy, kde by nevadil cizokrajný akcent.

Soukromý život Jiřího Voskovce byl plný těžkých zkoušek. S manželkou Anne adoptovali dvě dcery, Vicky a Gigi. V roce 1958 však Anne podlehla rakovině a z herce se stal samoživitel. O tři roky později se oženil potřetí, tentokrát s Christine McKeown. Toto manželství mu však přineslo obrovské trápení. Žena se ukázala jako zdatná manipulátorka, která nedokázala snést přítomnost jeho dcer a postavila ho před krutou volbu. Voskovec nechtěl zůstat sám a nátlaku podlehl, což vedlo k tomu, že obě dívky skončily v pěstounské péči u známých. Manželka ho postupně odřízla od přátel, bratra i práce, když ho přiměla k přestěhování do odlehlého města v Mohavské poušti daleko od filmových studií.

Jediné věci, které se jeho třetí ženě nepodařilo zničit, bylo přátelství s Janem Werichem. Obě legendy si přes oceán pravidelně psaly a telefonovaly. Voskovec v dopisech prokazoval obrovský rozhled a s přesností předpověděl budoucí problémy světa, od přelidnění přes rasové napětí až po vznik nových zákeřných nemocí. Když Werich v říjnu 1980 v Praze zemřel, Voskovec cítil, že část jeho samého odešla s ním. Svého celoživotního parťáka následoval o pouhých osm měsíců později, kdy v červenci 1981 podlehl v Kalifornii srdečnímu infarktu.

Zdroje: Wikipedia, reflex, iDnes, rozhlas, english.radio, refresher, krajskelisty, blisty, super, lifee