Článek
Patřila k nejzářivějším hvězdám předválečného filmu. Na rozdíl od svých kolegyň, jako byla Lída Baarová nebo Adina Mandlová, ale nesázela na sex-appeal. Věra Ferbasová byla živel, milovaná diváky pro svůj neotřelý humor a povahu roztomilého diblíka. Její osud však místo happy endu připomínal spíše tragédii.
Z kanceláře rovnou před kamery
K herectví se přitom dostala naprostou náhodou. Rodačka ze Sukorad, která vyrůstala v Plzni, zamlada dokonce vyhrála místní soutěž krásy. Jako regionální Miss objížděla plesy a městské slavnosti, což v ní probudilo touhu po životě v Praze. Vystudovala obchodní akademii a díky skvělému těsnopisu jí strýček sehnal práci jako sekretářka v divadle Vlasty Buriana.
Když jednou onemocněla tehdejší hvězda Anny Ondráková, král komiků neváhal, popadl drobnou blondýnku a poslal ji na jeviště s heslem, že talent v člověku buď je, nebo není. Věra byla zpočátku vyděšená, nápověda ji pletla, rozbíjela rekvizity a pletla texty. Burian proto začal na scéně improvizovat, zničehonic vedle ní zadupal a bavil se jejím zděšeným výrazem. Diváci to považovali za záměr a váleli se smíchy. Zrodila se tak hvězda z leknutí.
Filmový boom a láska s režisérem
U filmu se poprvé objevila v roce 1933 v drobné roli ve snímku V tom domečku pod Emauzy. Skutečnou celebritu z ní ale udělal režisér Vladimír Slavínský, který do té doby točil s Lídou Baarovou, ta však byla pro bláznivé komedie příliš strnulá. Ztřeštěná Věrka se tak stala jeho hlavní tváří a zářila v hitech jako Uličnice, Falešná kočička, Tři muži ve sněhu nebo Slečna matinka.
Díky intenzivní práci se ze spolupráce brzy stala velká láska. Soužití ale růžové nezůstalo, došlo mezi nimi k uměleckému rozchodu a Slavínský ji nakonec vyměnil za Adinu Mandlovou. Věře to ale popularitu nevzalo, točila tři až čtyři filmy ročně, v dobách největší slávy dokonce až osm, a objevila se i po boku začínajícího Herberta Loma ve filmu Žena pod křížem či v jednom z prvních československých sci-fi filmů Panenka.
Ferbasová ve filmu Falešná kočička
Válka a morální stopka
Zatímco jiné herečky dělaly pro kariéru kompromisy, Věra Ferbasová měla už na začátku okupace jasno. Od svých kolegů Huga Haase a režiséra židovského původu Roberta Landeho dobře věděla, co je nacismus zač. Když v Praze vznikla německá společnost Prag-Film, blonďatá komička měla být jedním z jejích hlavních trumfů. Věra však odmítla hrát v německých filmech za tučné honoráře. V roce 1941 se provdala za o dvacet let staršího, úspěšného architekta Josefa Pálku, který rázně prohlásil, že jako vdaná už hrát nemusí. Na rozloučenou natočila v roce 1942 komedii Zlaté dno po boku Vlasty Buriana a na dlouhých patnáct let zmizela.
Režim ji označil za „bývalého člověka“
Její morální zásady jí však po roce 1948 u komunistů nepomohly. Pro nastupující režim byla se svým manželem ukázkovým příkladem bývalých lidí. Ona představovala symbol tehdejšího kapitalistického filmového systému, on zase bohatého, vzdělaného architekta, který byl hrdý na svou práci v zahraničí. Navíc ji osobně nesnášel mocný spolutvůrce znárodněné kinematografie Otakar Vávra.
Následovalo skutečné peklo. Věra byla nejprve vyslýchána StB kvůli vykonstruovanému obvinění z protistátní činnosti. Při snaze dostat svého manžela z vězení byla nakonec sama na rok poslána do tábora nucených prací ve Valticích a poté musela nastoupit jako dělnice do továrny. Manžel Josef strávil několik let ve věznici ve Valdicích. Komunisté jim zabavili veškerý majetek i pražský byt, takže chvíli bydleli v jedné místnosti s Věřinou matkou a bratrovou rodinou, ze které byli v roce 1952 definitivně vystěhováni s přísným zákazem pobytu v Praze. Azyl našli v jediné místnosti malého domku u Jičína.
Návrat a smutný konec
Věra neztrácela úsměv ani v nejhorších dobách a začala hrát alespoň s jičínskými ochotníky. V roce 1957 se díky režisérovi Jiřímu Krejčíkovi vrátila před kameru jako dáma z nevěstince ve filmu Poslušně hlásím. Následovaly role ve filmech Dařbuján a Pandrhola, Penzion pro svobodné pány či v trezorových Skřiváncích na niti. Objevila se v seriálu Pan Tau a její nejslavnější pozdní rolí se stala potrhlá tetička se psem Gregorem v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! z roku 1974.
Manželé se nakonec mohli vrátit blíž k Praze, usadili se ve vilce v Ládví, kde se starali o smečku psů a koček. Josef se v roce 1973 dočkal rehabilitace, bohužel téhož roku zemřel a pro Věru začal definitivní pád.
Osamělá žena začala v Ládví čelit pomluvám sousedů, kteří ji kvůli džbánku piva k večeři označovali za alkoholičku a kvůli kočkám za podivínku. V té době vznikla i její posměšná přezdívka Rumová pralinka. Finančně na údržbu domu nestačila, a proto se ho rozhodla prodat. Naletěla však podvodníkům a šmejdům, kteří ji postupně připravili o veškerý majetek, cennosti i samotný dům.
Dožívala úplně sama v miniaturní panelákové garsonce v Krči. Její milovaný pejsek Hafík navíc neustále utíkal zpátky do Ládví, až se jednoho dne ztratil úplně. V létě 1976 našli sousedé Věru Ferbasovou v jejím bytě mrtvou. Skutečné datum úmrtí je zřejmě 3. srpna, na jejím hrobě v Jičíně i na oficiálním parte však uvedeno datum 4. srpna. Trvalo několik dní, než si jejího odchodu vůbec někdo všiml. Někdejší miláček národa už totiž nikomu nechyběl.
