Tragický osud Velbloudí dívky: Cirkusové ponížení vyměnila za tisíce dolarů

Abychom plně pochopili neuvěřitelný a hluboce lidský příběh Elly Harper, musíme se nejprve vrátit v čase do druhé poloviny devatenáctého století. Spojené státy americké se v této éře vzpamatovávaly z krvavé občanské války a společnost procházela dramatickou proměnou. Spolu s rozvojem železnice a městského života se zrodil zcela nový fenomén masové zábavy – takzvané „freak shows“, v českém prostředí známé jako panoptika, lidská zvěřince nebo show kuriozit.

Tento průmysl, který dnes vnímáme jako vrchol nevkusu a nehumánního hyenismu, tehdy platil za naprosto legitimní a nesmírně populární formu rozptýlení pro celou rodinu. Průkopníci tohoto byznysu, mezi nimiž vyčníval slavný a bezohledný vizionář P. T. Barnum, dokázali proměnit tělesné vady, vrozené anomálie a medicínské záhady v mašinerii na peníze. Lidé s genetickými poruchami, chybějícími končetinami, extrémní obezitou nebo naopak trpasličím vzrůstem byli pro zvědavou veřejnost fascinující podívanou.

V této době neexistoval internet, televize a lékařská věda byla teprve v plenkách. Většina populace tak neměla o existenci vzácných syndromů ani tušení. Když se proto v nějakém městě objevil plakát lákající na „vyděděnce přírody“, lidé neváhali zaplatit těžce vydělané nikláky, aby ukojili svou zvědavost. Uvnitř cirkusových šapitó se však za oponou třpytivých kostýmů skrývalo obrovské lidské utrpení. Vystupující byli nuceni snášet neustálé zírání, posměch, sahání a ponižující srovnávání se zvířaty. Pro mnohé z nich to však byla zároveň jediná možnost, jak v tehdejším krutém světě vůbec přežít a neskončit v naprosté chudobě na okraji společnosti. A přesně do této reality se narodila i hrdinka našeho příběhu.

Ella Evans Harper se narodila 5. ledna roku 1870 v městečku Hendersonville, které se nachází v okresu Sumner ve státě Tennessee do skromných poměrů farmářské rodiny. Její otec William Harper byl relativně úspěšným chovatelem dobytka a matka Minerva Ann Childress se starala o chod domácnosti a výchovu potomků. Ella nepřišla na svět sama – měla dvojče, bratra jménem Everett. Rodinnou radost však brzy vystřídal hluboký smutek, když malý Everett pouhé tři měsíce po narození zemřel. Ella tak vyrůstala se svými třemi dalšími sourozenci – sestrami Sallie a Jessie a bratrem Williem.

Už od prvních okamžiků po porodu však bylo rodičům i místním lékařům jasné, že s Ellou je něco jinak. Zatímco ostatní děti v rodině byly naprosto zdravé a nevykazovaly žádné známky genetických vad, Ella se narodila s extrémně vzácnou ortopedickou anomálií. Tehdejší medicína pro ni měla komplikovaný název: congenital genu recurvatum, což lze volně přeložit jako vrozené zpětné zakřivení kolenního kloubu.

Tato vada se projevovala tak, že Ellina kolena postrádala přirozený doraz a ohýbala se na opačnou stranu, než je běžné u zdravého člověka. Její dolní končetiny tak připomínaly spíše nohy ptáků nebo některých savců. Pro mladou dívku bylo kvůli této deformaci prakticky nemožné postavit se vzpřímeně na dvě nohy. Pokud se o to pokusila, klouby neudržely váhu těla a způsobovaly jí nesnesitelnou bolest. Ella však projevila obrovskou vůli k životu a našla si vlastní způsob mobility. Zjistila, že se jí daleko snáze, rychleji a hlavně bezbolestně pohybuje, když se opře o ruce a chodí po všech čtyřech končetinách. Tento specifický pohyb sice ulevoval jejímu přetěžovanému tělu, ale pro kohokoliv, kdo ji spatřil poprvé, to byl šokující a nepřirozený pohled.

Jak Ella rostla, rodina si stále palčivěji uvědomovala, že dívka se nikdy nebude moci zapojit do běžných prací na farmě. V tehdejším drsném ekonomickém prostředí neměla šanci najít standardní zaměstnání. Když jí bylo zhruba dvanáct let, padlo zásadní rozhodnutí. V říjnu roku 1882 se Ella Harper rozhodla proměnit své těžké tělesné postižení v legální zdroj obživy a vstoupila do světa profesionálního showbyznysu.

Zpočátku vystupovala na menších regionálních akcích v okolí velkých jižanských center, jako bylo New Orleans v Louisianě nebo St. Louis v Missouri. Její popularita však rostla raketovým tempem. Zvěsti o dívce, která chodí jako zvíře, se šířily dál a brzy začala se svým programem putovat po různých státech amerického Středozápadu a Jihu. Lidé byli fascinováni nejen jejím neobvyklým pohybem, ale i tím, jak klidně a důstojně v aréně působila.

Skutečný průlom v její kariéře nastal v roce 1886. Tehdy si jí všiml ambiciózní a dravý cirkusový magnát W. H. Harris, který provozoval masivně populární kočovný podnik W. H. Harris’s Nickel Plate Circus. Harris okamžitě rozpoznal obrovský komerční potenciál, který se v mladé dívce skrýval. Jeho cirkus sice divákům nabízel špičkové krotitele divokých lvů, odvážné akrobaty na cválajících koních a klauny, ale chyběl mu zlatý hřeb programu – absolutní lidská kuriozita.

Harris uzavřel s tehdy šestnáctiletou Ellou smlouvu a udělal z ní hlavní hvězdu celé show. Byl to právě Harrisův marketingový tým, který jí dal umělecké jméno „The Camel Girl“ neboli Velbloudí dívka. Aby byl vizuální dojem pro diváky co nejsilnější a nejvíce šokující, vymyslel Harris kruté scénické aranžmá. Ella musela na pódiu vystupovat v těsné blízkosti skutečného, živého velblouda. Cirkusoví vyvolávači pak hřmotným hlasem vyzývali publikum, aby porovnalo anatomii zvířete s anatomií mladé dívky.

Tato manipulace s veřejným míněním zašla tak daleko, že v mnoha městech lidé skutečně věřili, že Ella je jakýmsi bájným tvorem – napůl člověkem a napůl velbloudem. Její tvář a postava na všech čtyřech se začaly objevovat na reklamních plakátech, v novinových inzerátech a letácích po celých Spojených státech. Ella Harper se stala celonárodní celebritou, na jejíž vystoupení proudily tisíce zvědavců.

Být hlavní hvězdou v jednom z největších amerických cirkusů té doby s sebou neslo kromě psychického utrpení také jednu obrovskou výhodu, kterou byly peníze. W. H. Harris si byl vědom, že Ella mu plní pokladny k prasknutí, a proto ji velmi štědře platil. Ella Harper dostávala za své týdenní účinkování plat ve výši 200 dolarů.

Pro lepší představu je nutné toto číslo zasadit do dnešního ekonomického kontextu. V dnešních cenách by tato částka odpovídala hodnotě zhruba 5 000 až 7 000 dolarů týdně, což v přepočtu znamená neuvěřitelných 120 000 až 160 000 korun za pouhých sedm dní. V době, kdy běžný dělník nebo farmář vydělával jen zlomky této částky za celý měsíc tvrdé práce, se Ella stala pohádkově bohatou mladou ženou.

Peníze jí poskytly svobodu a možnosti, o kterých si ostatní lidé s podobným postižením mohli nechat jen zdát. Mohla si dovolit kvalitní ubytování, nejlepší oblečení a stravu. Tento luxus však byl vykoupen strašlivou emocionální daní. Každý den musela snášet ponížení, kdy s ní bylo zacházeno jako s pouhou rekvizitou, jako s živým exponátem v zoologické zahradě lidských neřestí. Diváci se jí smáli, ukazovali si na ni prstem a vymýšleli o ní urážlivé historky. Ella však celou situaci snášela s chladnou hlavou a jasným plánem do budoucna. Věděla, že cirkusová aréna pro ni není cílovou stanicí, ale pouze prostředkem k dosažení vyššího cíle.

To, co Ellu Harper nejvíce odlišovalo od mnoha jiných nešťastných postav tehdejších freak shows, byla její mimořádná inteligence, silná vůle a neoblomný charakter. Zatímco jiní vystupující často propadli alkoholu, depresím nebo se nechali bezohlednými manažery zcela zotročit, Ella měla od začátku jasnou únikovou strategii.

V tehdejších cirkusech bylo běžnou praxí, že vystupující prodávali divákům své takzvané „pitch cards“ – malé upomínkové kartičky s fotografií a krátkým textem, který popisoval jejich životní příběh nebo povahu jejich postižení. Výtěžek z prodeje těchto suvenýrů často putoval přímo do kapes účinkujících. Ella Harper využila tuto kartičku k tomu, aby celému světu sdělila své radikální rozhodnutí. Na zadní stranu své reklamní karty v roce 1886 nechala natisknout text, který dodnes fascinuje historiky svou přímočarostí a hrdostí:

„Říkají mi velbloudí dívka, protože se mi kolena otáčejí dozadu. Dokážu nejlépe chodit po rukou a nohou, přesně tak, jak mě vidíte na obrázku. Během uplynulých čtyř let jsem v showbyznysu hodně cestovala, ale teď, v roce 1886, hodlám s vystupováním v show definitivně skončit, jít do školy a vzděláním se připravit na jiné povolání.“

Tento krok šokoval jak diváky, tak samotného majitele cirkusu Harrise. Ella byla na absolutním vrcholu své slávy, vydělávala peníze, o kterých se nikomu nesnilo, a přesto se rozhodla v pouhých šestnácti letech tento třpytivý svět plný pohrdání opustit. Její vzkaz byl jasným manifestem lidské důstojnosti – odmítla být do konce života pouhou hříčkou přírody pro pobavení davů. Ještě koncem roku 1886 splnila to, co slíbila. Ukončila svou smlouvu, sbalila si své nemalé úspory a zcela zmizela z očí veřejnosti.

Po svém odchodu z cirkusového světa se Ella Harper vrátila zpět ke svým kořenům do rodného Tennessee. Toužila po jediném: po klidu, anonymitě a životě obyčejné ženy, kterou nikdo nesoudí podle tvaru jejích nohou. Podle dochovaných úředních záznamů a sčítání lidu z roku 1900 žila Ella v té době opět v okresu Sumner. Bydlela v domě společně se svou ovdovělou matkou Minervou a jednou ze svých neteří.

Zatímco Ella studovala a užívala si soukromí, její rodinu zasáhly těžké rány osudu. V roce 1890 vypukl v jejich rodinném domě ničivý požár, při kterém tragicky zahynul její otec William Harper. Pro rodinu to byl obrovský šok, ze kterého se dlouho vzpamatovávala. O pouhých pět let později, v roce 1895, navíc zemřel i Ellin milovaný bratr Willie. Ella se tak stala hlavní oporou pro svou stárnoucí matku.

Navzdory svému těžkému postižení a rodinným tragédiím však Ella nepřestávala věřit, že i na ni čeká skutečná láska a partnerské štěstí. A to nakonec našla. Seznámila se s mužem jménem Robert L. Savely. Robert byl vzdělaný, citlivý muž, který pracoval jako učitel a zároveň působil jako účetní v místním fotografickém ateliéru. Na rozdíl od cirkusových diváků neviděl v Elle monstrum, ale chytrou, statečnou a obdivuhodnou ženu. Jejich vztah vyvrcholil 28. června roku 1905, kdy se tehdy pětatřicetiletá Ella Harper za Roberta Savelyho oficiálně provdala. Pro Ellu to byl splněný sen – stala se z ní vážená paní Savelyová, manželka učitele, která definitivně pohřbila identitu Velbloudí dívky.

Novomanželé Savelyovi toužili po tom, co většina tehdejších rodin – po vlastních dětech, které by zaplnily jejich domov smíchem. Netrvalo dlouho a zdálo se, že štěstěna stojí pevně při nich. Necelý rok po svatbě Ella otěhotněla a 27. dubna 1906 přivedla na svět zdravou holčičku, kterou s manželem pojmenovali Mabel Evans Savely. Pro Ellu to byl okamžik absolutního triumfu nad jejím tělesným hendikepem. Dokázala počít a porodit nový život.

Rodinná idyla a mateřské štěstí však měly trvat jen zoufale krátce. Osud, jako by chtěl Elle oplatit její předchozí úspěchy, zasáhl s neúprosnou krutostí. Malá Mabel začala chřadnout a pouhých šest měsíců po svém narození, v říjnu roku 1906, zemřela. Pro Ellu a Roberta to byla nepředstavitelná rána, která otřásla samotnými základy jejich manželství.

Aby unikli bolestným vzpomínkám, rozhodli se změnit prostředí. Přestěhovali se do sousedního okresu Davidson County, kde si pronajali nový dům. Do společné domácnosti k nim přibyla i Ellina matka Minerva, o kterou se manželé s láskou starali. Ella a Robert se dlouhé roky snažili o další dítě, ale příroda už k nim byla v tomto ohledu skoupá. Ella již znovu otěhotnět nedokázala. Touha po kompletní rodině však byla silnější než zklamání.

V roce 1918 se manželé odhodlali k zásadnímu kroku a adoptovali novorozenou holčičku z místního útulku pro opuštěné děti. Dali jí jméno Jewel Savely. Ella věřila, že jim toto dítě přinese do domu ztracené světlo. Historie se však opakovala. Malá Jewel onemocněla a zemřela pouhé tři měsíce poté, co si ji adoptivní rodiče přinesli domů. Ella Harper tak musela během svého života pohřbít dvě své dcery, což její psychické i fyzické zdraví definitivně podlomilo.

Po ztrátě druhého dítěte se Ella Harper a její manžel Robert v roce 1920 přestěhovali do hlavního města státu Tennessee, do Nashvillu. Žili zde v tichosti, obklopeni jen několika málo přáteli, kteří znali jejich smutný příběh. Ellino tělo, které bylo celý život vystaveno extrémní námaze kvůli netypické chůzi a deformaci kloubů, začalo v padesáti letech rychle slábnout. K ortopedickým problémům se navíc přidala zákeřná a agresivní nemoc.

Lékaři Elle diagnostikovali pokročilou rakovinu tlustého střeva. V tehdejší době byla tato diagnóza v podstatě rozsudkem smrti, neboť medicína nedisponovala účinnými metodami léčby ani chemoterapií. Ella Harper svému těžkému onemocnění podlehla 19. prosince roku 1921 v 8 hodin a 15 minut ráno ve svém domě v Nashvillu. Zemřela ve věku pouhých 51 let. Jejím úmrtním listem, který s bolestí v srdci podepsal její věrný manžel Robert, se definitivně uzavřela pozemská kapitola jedné z nejpozoruhodnějších žen své doby.

Ella byla pohřbena na historickém hřbitově Spring Hill Cemetery v Nashvillu, který patří k největším a nejstarším v celé oblasti. Podle historických pramenů a svědectví byla uložena do země v rodinné sekci Harperů, hned vedle hrobů svých dvou předčasně zesnulých dcer, Mabel a Jewel. Její milovaná matka Minerva ji následovala na věčnost o tři roky později, v roce 1924.

Ačkoliv Ella Harper udělala vše pro to, aby se zbavila nálepky cirkusového monstra, historie k ní zůstala v jistém smyslu nespravedlivá. Dodnes je v encyklopediích, historických knihách a internetových článcích připomínána téměř výhradně pod svou ponižující přezdívkou „Velbloudí dívka“. Její skutečný příběh přitom nebyl příběhem monstra, ale příběhem hluboké lidské důstojnosti, inteligence a odvahy vzepřít se osudu, který jí sice nadělil těžké karty, ale ona s nimi dokázala odehrát partii plnou hrdosti.

Zdroje: Wikipedia, lifee, historicmysteries, needsomefun