Ukrajina v EU skrze zadní vrátka a Česko jako sponzor. Tohle si za rámeček nedáme!

Píše se únor 2026 a bruselské paláce připomínají válečný štáb. Namísto děl tu však hřmí ultimáta, která mají navždy přepsat mapu Evropy. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj už neprosí, on diktuje: „Chceme pevné datum vstupu v dohodě o konci války. Rok 2027.“ Pro Kyjev už nejde o dotace, ale o přežití. Členství v EU vnímá jako náhradu za NATO – jediný štít, který může definitivně zastavit ruské tanky. V cestě však stojí Viktor Orbán, který se nehodlá hnout ani o milimetr. „Maďarsko bude Ukrajinu blokovat dalších sto let,“ vypálil do tváří diplomatů. Šachová partie o osud kontinentu dosáhla bodu varu. Zatímco Brusel v zákulisí narychlo peče plán, jak pravidla obejít, na stole leží otázka: Obětuje Unie svou stabilitu, aby zachránila Kyjev? Jedno je jisté – účet za tohle rozhodnutí brzy přistane na stole i nám v Česku.

V Bruselu se zrodil plán, kterému diplomaté neformálně přezdívají „Reverse Enlargement“ – rozšíření naruby. Je to koncept, ze kterého se konzervativním právníkům točí hlava, protože staví desítky let zažitých procedur na hlavu. Podle tohoto modelu by se Ukrajina (a v závěsu i Moldavsko či Albánie) stala členem EU prakticky okamžitě, ale bez plnohodnotných práv. Představte si to jako „členství light“ nebo luxusní „předsíň s židlí u stolu“. Ukrajinci by seděli na summitech a přímo ovlivňovali agendu, ale nesměli by hlasovat o rozpočtu a neměli by nárok na plné dotace. Brusel tím chce vyslat silný politický signál: „Patříte k nám a Rusko už nemá šanci.“ Zároveň se tím ale definitivně boří mýtus o rovnosti členských států. Pokud jednou vznikne legální kategorie „Evropana druhé třídy“, otevírá se nebezpečný precedent. Co brání tomu, aby se v budoucnu podobná izolace aplikovala na státy, které v Bruselu zrovna „zlobí“? Třeba na Česko nebo Slovensko, pokud nebudou kráčet v hlavním proudu?

Zatímco politici mluví o hodnotách, ekonomové v tichosti počítají ztráty. A čísla pro Českou republiku jsou mrazivá. Ukrajina je agrární gigant s černozemí o rozloze Itálie. Pokud by vstoupila do EU za současných podmínek, zemědělská politika Unie by se zhroutila jako domeček z karet. Podle interních odhadů by dotace pro české farmáře mohly klesnout o 20 až 30 %. Levné ukrajinské obilí a cukr už nyní drtí naše pěstitele – a to jsou zatím jen „před branami“. Ale to není vše. Česko se po desetiletí těšilo z evropských peněz, které stavěly naše dálnice a opravovaly památky. Se vstupem válkou zničené Ukrajiny se tento tok definitivně zastaví. Česko se pravděpodobně přes noc stane „čistým plátcem“. Peníze, které měly jít na obchvat vašeho města, potečou na obnovu Mariupolu. Ostatně už březnové rozhodnutí o půjčce 90 miliard eur pro Kyjev, ke které se Praha spolu s Budapeští a Bratislavou odmítla zaručit, ukazuje, že vládní peněženka má své dno.

Do této výbušné evropské vřavy vstupuje postava, kterou by v Bruselu ještě před rokem málokdo tipoval na spojence integrace: Donald Trump. Staronový americký prezident totiž hraje vlastní hru s vysokými sázkami. Trump nekompromisně tlačí na ukončení války do června 2026 a jeho ambiciózní „20bodový mírový plán“ počítá s členstvím Ukrajiny v EU jako s nezbytnou bezpečnostní kotvou. Pro Washington je to elegantní řešení – Evropa převezme odpovědnost (i účet) za stabilitu Kyjeva, zatímco USA si uvolní ruce. Paradoxně je to právě Trump, kdo má v rukou páku, na kterou je Brusel krátký: může „zakroutit krkem“ Orbánovu vetu. Mezi Washingtonem a Budapeští existuje přímá horká linka a v diplomatických kuloárech se šeptá o Trumpově jasném vzkazu pro maďarského premiéra: „Pusť je tam, nebo moje podpora tvé politiky končí.“ Orbán, který na spojenectví s Trumpem vsadil vše, se tak ocitá v kleštích mezi loajalitou k Moskvě a nutností neztratit jediného silného zastánce na Západě. Pokud by však selhal i Trumpův nátlak, má Brusel v záloze „nukleární variantu“ – aktivaci článku 7 Smlouvy o EU. Jde o nejtvrdší možný trest: úplné odebrání hlasovacích práv Maďarsku. Takový krok by sice technicky odblokoval cestu pro Ukrajinu, ale zároveň by odpálil politickou nálož pod samotnými základy Unie. Znamenalo by to otevřenou občanskou válku mezi evropskými institucemi a členským státem, která by mohla skončit buď kapitulací Budapešti, nebo definitivním rozštěpením Evropy na nesmiřitelné bloky.

Všechny oči evropských diplomatů se nyní upírají k jedinému datu: 12. dubnu 2026. Maďarské parlamentní volby už dávno nejsou jen vnitřní záležitostí Budapešti, jsou referendem o budoucí podobě celé Evropy. V ringu proti sobě stojí dvě nesmiřitelné vize. Na jedné straně Viktor Orbán, který z odporu proti Ukrajině udělal pilíř své „národní konzultace“ a slibuje svým voličům, že Maďarsko nenechá vykrvácet pro cizí zájmy. Na straně druhé stojí fenomén posledního roku, opoziční lídr Péter Magyar a jeho raketově rostoucí strana Tisza. Magyar, bývalý diplomat a muž, který zná Orbánův systém zevnitř, hraje vabank. Kritizuje vládní kampaň jako lživou propagandu a plýtvání veřejnými penězi. Pokud Magyar zvítězí, maďarská blokáda může zmizet doslova během jediné noci. Brusel by získal partnera, který chce Maďarsko vrátit do hlavního proudu, což by Kyjevu otevřelo brány do EU bez nutnosti právních kliček. Pro Zelenského je Magyar nadějí, pro Orbána „zrádcem“ řízeným z Bruselu. Pokud ale Viktor Orbán svůj mandát obhájí, sázka na „stoletý odpor“ se stane betonovou realitou. V takovém případě už EU nebude mít kam ustoupit. Budeme svědky brutálního politického střetu, kdy se Brusel pokusí Ukrajinu protlačit silou – buď skrze zmíněný článek 7, nebo cestou mezivládních dohod mimo struktury EU. Takový krok by však mohl společenství nenávratně rozštěpit. Evropa by se ocitla na prahu nové éry, kde jednota není výsledkem shody, ale výsledkem politické popravy jednoho z členů. Dubnové volby tak rozhodnou o tom, zda se evropský motor znovu rozjede, nebo se definitivně zadře.

Stojíme před fundamentální otázkou, která rozděluje evropskou společnost hlouběji než jakákoliv krize předtím: Je morálně obhajitelné a ekonomicky únosné přijmout zemi v troskách do elitního klubu, zatímco my sami bojujeme s inflací, průmyslovou stagnací a drahými energiemi? Odpůrci z řad pragmatiků i populistů varují, že nejde jen o peníze, ale o hazard s bezpečností celé generace. Pokud se EU stane skrze své smlouvy bezpečnostním garantem Ukrajiny, znamená to, že příští ruský útok na Charkov už nebude „jejich válkou“, ale přímým útokem na Prahu, Paříž i Berlín. Jsme ochotni posílat naše vojáky bránit hranice, které jsou stále v plamenech? Na druhou stranu, nechat Ukrajinu v geopolitické „šedé zóně“ napospas Moskvě není politikou míru, ale pozvánkou k další, ještě brutálnější válce. Historie nás učí, že vakuum moci v tomto regionu vždy zaplnila ruská agrese. Pokud Kyjevu zabouchneme dveře před nosem, riskujeme nejen kolaps jeho morálky, ale i to, že se z frustrované a po zuby ozbrojené země stane destabilizující prvek na našich vlastních hranicích. Koncept „členství na zkoušku“ se v tomto světle jeví jako jediná kreativní, byť zoufalá cesta, jak neztratit tvář a zároveň nenechat evropský projekt finančně i politicky zbankrotovat. Je to pokus o nemožné: nabídnout Ukrajině politickou kotvu a bezpečnostní naději, aniž bychom okamžitě odpálili nálož pod naším vlastním vnitřním trhem a sociálním smírem. Otázkou zůstává, zda tato „kreativní byrokracie“ postačí k oklamání historie, nebo zda jen odkládáme nevyhnutelný náraz, který nás čeká v roce 2027.

Evropská unie, jak jsme ji znali posledních dvacet let, definitivně končí. Éra homogenního klubu postaveného na romantické představě, že si jsou všichni rovni a peníze budou navěky téct od bohatého západu k chudšímu východu, se vytrácí v kouři ukrajinských bojišť a bruselských intrik. Namísto ní nastupuje éra nemilosrdné vícerychlostní Evropy, kde už nejde o společné hodnoty, ale o tvrdou geopolitiku a přežití nejsilnějších. V tomto novém světě se pravidla neaplikují, ale ohýbají podle toho, jak zrovna fouká vítr z Washingtonu nebo Paříže.

Pro Ukrajinu je rok 2027 vytouženým světlem na konci temného tunelu, slibem, že jejich oběti nebyly marné. Pro Českou republiku je to však drsný budíček do reality, na kterou nejsme připraveni. Nacházíme se v bodě zlomu a naše pasivita nás může vyjít draho. Musíme si vybrat, a to velmi rychle: buď budeme mít odvahu a politickou váhu aktivně formovat toto nové, komplikované uspořádání, nebo se necháme odsunout na oné příslovečné „trestné lavici“ pro rebely a potížisty. Pokud se tam ocitneme, budeme jen mlčky přihlížet, jak se o našich penězích, našem zemědělství a naší bezpečnosti rozhoduje v uzavřených kabinetech v Paříži, Berlíně a Kyjevě.

Jedno je naprosto jisté – tento geopolitický vabank o Ukrajinu je nejdražší a nejriskantnější hrou, jakou kdy moderní Evropa hrála. V sázce není nic menšího než stabilita kontinentu a prosperita jeho obyvatel. Ačkoliv se nám lídři snaží namluvit, že jde o abstraktní politické procesy, pravda je mnohem prostší. Účet za tuhle historickou transformaci brzy přistane na stole každému z nás – v cenách potravin, v daních i v pocitu bezpečí, který jsme tak dlouho považovali za samozřejmost.

Zdroje: Novinky, iDnes, novinky, seznam zprávy, aktualně.cz, lidovky, euractiv, e-news, newstream, politico, parlamentnilisty