Článek
Česká politika poslední dobou připomíná víc než co jiného právnický seminář v mateřské školce. Hlavním tématem sezóny je otázka, co všechno prezident „musí“ a co jen „může“. A paradoxně je to právě šéf Motoristů Petr Macinka, kdo do rukou Hradu vložil nabitou zbraň, která teď trefila jeho vlastního koně, Filipa Turka.
Jazykové okénko pro ministry
Když se v posledních týdnech řešilo, zda má Petr Pavel právo vést českou delegaci na summit NATO v Ankaře, Petr Macinka přišel v nedělní debatě na ČT s kreativním výkladem článku 63 Ústavy. Ten sice jasně říká, že prezident „zastupuje stát navenek“, ale podle Macinkova vidění světa toto ustanovení nezakládá prezidentovi žádný nárok na letenku. V této interpretaci totiž nejde o povinnost či výsadní právo, nýbrž o pouhou možnost – jakousi teoretickou kompetenci, kterou vláda může, ale také nemusí aktivovat. Prezident tedy stát zastupovat sice může, ale pokud mu kabinet odmítne poskytnout vládní speciál nebo ho neschválí jako vedoucího delegace, končí jeho ústavní role u sledování přímého přenosu v televizi. Podle Strakovy akademie je zkrátka prezident v zahraniční politice jen jakýmsi „čestným hostem“, který smí mluvit jen tehdy, když mu vláda zapne mikrofon.
Pokud ale hodláme tuhle hru na sémantický relativismus „může/nemusí“ hrát důsledně, musíme ji podle pravidel fair play aplikovat na všechny články Ústavy bez výjimky. Nelze si z ní vyzobávat rozinky podle toho, zda se nám zrovna hodí prezidenta omezit v cestování, nebo ho naopak donutit k podpisu jmenovacího dekretu. Právní stát stojí na předvídatelnosti, nikoliv na tom, že si každý vykládá slovesa v Ústavě podle toho, jakou nohou zrovna ráno vstal z postele šéf Motoristů.
V článku 68 Ústavy se přitom píše, že prezident „jmenuje na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády“. Pokud budeme aplikovat rigorózní „Macinkovu logiku“, pak má slovo „jmenuje“ v tomto kontextu úplně stejnou váhu a charakter jako slovo „zastupuje“ v článku o zahraniční politice. Znamená to tedy jen možnost, nikoliv povinnost vyhovět. Prezident sice na stůl dostane návrh od Andreje Babiše, ale protože je to podle aktuální vládní interpretace suverénní hlava státu, která se rozhoduje dle vlastního uvážení o svých prioritách, může si složku s Filipem Turkem klidně založit do šuplíku vedle zamítnuté žádosti o letadlo do Ankary. Jestliže totiž prezident „nemusí“ zastupovat stát navenek, pak logicky vzato „nemusí“ ani jmenovat ministry, kteří mu zkrátka nejdou pod fousy. Macinka tak ve snaze přistřihnout Pavlovi křídla nevědomky postavil kolem Filipa Turka neprostupnou zeď.
Turek jako oběť vlastního marketingu
Prezident Petr Pavel nejmenováním Turka v podstatě dělal přesně to, co po něm kritici z vládního tábora a okolí Motoristů nepřímo, ale vytrvale chtěli: začal si své pravomoci vykládat aktivně a s důrazem na vlastní integritu. Je to klasická ukázka politického bumerangu. Pokud mu vláda Andreje Babiše soustavně upírá exkluzivitu v zahraniční politice a snaží se ho vmanévrovat do role pouhého „ceremoniáře“, který má jen stříhat pásky a mlčet, Pavel může odpovídat stejnou mincí v oblasti personální politiky.
Vzkaz, který z Hradu do Strakovy akademie v těchto dnech proudí, lze přeložit velmi lidově: „Když mi říkáte, že Ústava je menu, ze kterého si společně vybíráme jen ty chody, které nám zrovna chutnají, tak já si z něj s chutí vybírám právo nejmenovat někoho, kdo adoruje nacistické symboly a o svých oponentech mluví jako o parazitech k deratizaci.“ Petr Pavel tím dává jasně najevo, že role prezidenta jako strážce ústavních hodnot není jen prázdnou frází pro slavnostní projevy, ale reálnou politickou brzdou, která se aktivuje ve chvíli, kdy do vládních limuzín chtějí nasednout lidé s velmi pochybným demokratickým profilem.
Filip Turek, který si celou svou veřejnou kariéru i politický marketing postavil na drsných slovech, póze neohroženého rebela a okázalém odporu k „systému“, teď na ten samý systém narazil v jeho nejčistší a nejtvrdší podobě. Ukazuje se, že hranice mezi politickým nekorektním humorem a nedostatkem respektu k právnímu řádu je pro hlavu státu nepřekročitelná. Petr Pavel v dopise premiérovi vyargumentoval, že ústavní loajalita není volitelný doplněk jako hliníková kola u veterána, ale základní předpoklad pro výkon ministerské funkce.
Past sklapla
Andrej Babiš se ocitl v politických kleštích, které si jeho vlastní vládní tým nevědomky sestrojil a promazal. Nyní stojí před neřešitelným dilematem: Buď uzná, že prezident republiky není jen ceremoniální figurka, nebo bude i nadále skrze své poradce a ministry tvrdit, že prezident je v podstatě jen „podpisový automat“ s nulovou vlastní vůlí. V takovém případě by ale musel u Ústavního soudu přiznat, že prezidentovy pravomoci jsou striktně dány a vláda mu do nich nesmí házet vidle – což by v praxi znamenalo okamžitou kapitulaci v bitvě o summit NATO.
Celá situace připomíná Turkovu oblíbenou automobilovou tematiku: Motoristé se pokusili o riskantní předjížděcí manévr na úzké ústavní cestě, ale zapomněli, že sedí v autě, kterému právě prezident z pozice nejvyššího kontrolora odmítl podepsat technickou kontrolu.
