V kuchyni tiskl nejhorší padělky historie. Staříka dopadli po 10 letech. Jeho příběh dojal celý svět

V listopadu roku 1938 dorazila do laboratoří americké Secret Service – tajné služby, která má v USA na starosti boj proti padělatelům – absurdní jednodolarovka, u které se agenti nejdříve domnívali, že si z nich někdo střílí. Bankovka už na první dotek působila jako levný dopisní papír ze zapadlého papírnictví, inkoust byl rozpitý, sériová čísla křivá a George Washington na portrétu nevypadal jako hrdinný otec zakladatel, ale spíše jako oživlá mrtvola s černými fleky místo očí. Korunou všeho pak bylo samotné jméno prvního amerického prezidenta, které autor vyvedl s roztomilou gramatickou chybou Wahsington. Žádný soudný zločinec by přitom neztrácel čas, energii a prostředky s falšováním té nejnižší možné bankovky, protože tehdejší profesionální padělatelé byli mistři svého řemesla a pyšnili se tím, že jejich stomilionové emise pětidolarovek či dvacetidolarovek byly k nerozeznání od originálu.

Tento případ byl však jiný. Zrodila se legenda s krycím názvem Případ 880. Zpočátku úsměvný žertík vyrostl v nejdelší, nejrozsáhlejší a v přepočtu na náklady nejbizardnější pátrání v celé historii amerických finančních úřadů. Celých deset let unikal záhadný „Mister 880“ nejlepším detektivům země. Když ho nakonec v roce 1948 dopadli, nečekal na ně v luxusním doupěti žádný Al Capone ani rafinovaný šéf syndikátu. V zaplaveném bytě na Manhattanu seděl usměvavý, bezzubý třiasedmdesátiletý stařík, který sbíral odpadky, miloval svého psa a padělal peníze prostě proto, aby neměl hlad.

Emerich Juettner se narodil v lednu 1876 v dělnické rodině v tehdejším Rakousku-Uhersku. Jako nejstarší ze sourozenců brzy pochopil, co je to tvrdá práce. V pouhých čtrnácti letech, v červnu 1890, nastoupil na loď a vydal se přes Atlantik do New Yorku, poháněn vizí lepšího života.

Juettner byl nesmírně zručný a kreativní člověk. V New Yorku se vyučil pozlacovačem obrazových rámů, což vyžadovalo pevnou ruku a smysl pro detail. V té době také v rodné domovině pochytil základy kovorytectví. Mladý Emerich měl navíc duši vynálezce. Po večerech v činžáku na Upper East Side kreslil plány a konstruoval prototypy – vymyslel nový typ fotoaparátu (který však firma Kodak odmítla) nebo speciálně upravené benátské žaluzie (které pro změnu nezajímaly výrobce stínítek).

V roce 1902 se oženil s Florence LeMein a brzy se jim narodil syn Walter a později dcera Florence. Aby rodinu zabezpečil, přijal místo domovníka a údržbáře bytového komplexu na Upper East Side. Práce to byla náročná, ale měla obrovskou výhodu: rodina mohla žít zcela zdarma v suterénním bytě domu.

Jenže idyla netrvala dlouho. V roce 1918 zasáhla New York pandemie španělské chřipky. Juettnerova manželka Florence krátce po porodu dcery nemoci podlehla. Z Emericha se stal vdovec se dvěma dětmi. Roky plynuly, děti vyrostly, osamostatnily se a opustily domov. Když v roce 1937 Juettner dosáhl věku 61 let, majitelé domu usoudili, že je na práci údržbáře příliš starý, a propustili ho.

Spojené státy se v té době sice vzpamatovávaly z Velké hospodářské krize, ale koncem třicátých let zemi zasáhla další těžká recese. Průmyslová produkce klesla o 30 procent a sehnat práci pro muže po šedesátce bylo prakticky nemožné. Juettner nechtěl být svým dětem na obtíž a odmítal je žádat o peníze. Aby si udržel skromné bydlení v podkrovním bytě na 96. západní ulici a uživil sebe a svého milovaného psa, koupil si starý dvoukolový dřevěný vozík a stal se v ulicích Manhattanu vetešníkem a sběratelem harampádí.

Celé dny procházel město a sbíral, co ostatní vyhodili. Jenže výdělek z prodeje starého železa a obnošeného šatstva velkoobchodníkům sotva stačil na suchý chléb. Emerich stál před krutou realitou: buď najde způsob, jak rychle sehnat peníze, nebo skončí na ulici.

V tu chvíli se podíval na své staré dovednosti. Znal základy rytí do kovu z mládí, zkoušel v minulosti experimentovat s fotografií a doma měl drobný ruční tiskařský lis. Rozhodl se pro riskantní plán.

Jednoho listopadového rána roku 1938 vzal pravou jednodolarovou bankovku a vyfotografoval ji. Snímky pomocí kyselinové lázně přenesl na dvě zinkové destičky. Protože však chemický proces nebyl dokonalý, vzal do ruky rydlo a drobné detaily, písmena a portrét George Washingtona na destičce ručně dotvořil. Pak v kuchyni svého bytu namíchal inkoust, rozložil levný papír a vytiskl své první falešné dolary.

Oficiální specifikace padělku, které později Secret Service zanesla do svých protokolů, jasně popisovaly amatérskou povahu celé operace. Juettner používat obyčejný dopisní papír bez ochranných vláken, sériová čísla byla rozmazaná, nerovnoměrná a špatně zarovnaná. Samotný Washingtonův portrét byl nešikovně retušovaný, velmi tmavý a připomínal oživlou mrtvolu. Klíčovým rozlišovacím znakem však zůstala slavná pravopisná chyba v nápisu Wahsington, která z bankovky dělala naprostý unikát.

Hned druhý den po zahájení Juettnerovy „živnosti“ zachytila Secret Service první falešný dolar v trafice na Broadwayi. Během měsíce se v kriminální laboratoři sešlo čtyřicet dalších. Do poloviny roku 1938 jich bylo už 585. Šéf newyorského úřadu Secret Service James J. Maloney netušil, že se právě stává aktérem nejvíc frustrujícího případu své kariéry.

Maloney byl zvyklý zatýkat velké ryby. Běžní padělatelé tiskli statisíce dolarů a snažili se je udat ve velkém, čímž na sebe okamžitě přitáhli pozornost informátorů a bank. Jenže „Mister 880“ byl úplně jiný živočich. Jeho největší zbraní nebyla dokonalost, ale absolutní absence chamtivosti.

Juettner tiskl a pouštěl do oběhu jen tolik, kolik potřeboval k přežití – zhruba 10 až 15 dolarů týdně. Nikdy neutratil dvě falešné bankovky v jednom obchodě a nikdy se nevrátil na stejné místo. Svůj akční rádius rozprostřel po celém obrovském Manhattanu. Jeden dolar utratil v trafice za tabák, druhý v automatu na jídlo, třetí v metru, čtvrtý u řezníka. Majitelé obchodů drobné jednodolarovky při běžném shonu vůbec nezkoumali.

Agenti Secret Service propadali zoufalství. V kanceláři si vyvěsili obří mapu New Yorku, kam zapichovali červené špendlíky na místa, kde se padělky objevily. Mapa brzy vypadala, jako by chytila neštovice, ale žádný vzorec chování z ní vyčíst nešlo. Úřady nechaly vytisknout přes 200 000 varovných letáků a osobně obešly více než 10 000 obchodů a drobných podniků. Vyslechly stovky pokladních, ale nikdo si nepamatoval nic konkrétního, svědci se shodovali pouze na tom, že bankovku udal nějaký starší muž.

Do roku 1947 evidovala Secret Service zhruba 7 000 kusů těchto specificky ošklivých jednodolarovek. To tvořilo celých 5 procent z celkového objemu falešných peněz, které tehdy obíhaly po celých Spojených státech. Zpackaný padělek starého vetešníka se stal nejúspěšnější fiktivní měnou v zemi a pátrání po něm stálo daňové poplatníky mnohonásobně víc, než byla celková škoda, kterou způsobil.

Jak už to u téměř dokonalých zločinů bývá, pokud pachatel neudělá fatální chybu, policie je bezmocná. A Emerich Juettner by pravděpodobně s tiskem dolarů v klidu dožil, kdyby nebylo jedné lednové nehody v roce 1948.

V bytě sousedícím s Juettnerovým podkrovím vypukl požár. Hasiči, kteří dorazili na místo, museli kvůli zásahu vniknout i do Emerichova bytu. Našli ho doslova po strop zarovnaný starým harampádím, krámy a novinami, které vetešník shromažďoval. Aby si vytvořili prostor pro manipulaci a zamezili šíření ohně, začali hasiči vyhazovat hromady věcí z okna na dvorek a do přilehlé uličky. Mezi vyhozeným odpadem byly i Juettnerovy tiskařské potřeby a zinkové matrice. Pak přišla sněhová vánice a vše spolehlivě přikryla bílou peřinou.

O několik týdnů později, když sníh začal tát, si na opuštěném plácku mezi starými pneumatikami a rezavými kočárky hrálo sedm dvanáctiletých kluků. Jeden z nich zakopl o podivné kovové desky a balík podivných jednodolarovek. Zatímco dospělí obchodníci po celém New Yorku bankovky bez mrknutí oka deset let přijímali, školáci okamžitě poznali, že jde o padělky. Přišly jim legrační, a tak si je rozebrali.

O týden později přistihl jeden z otců svého syna, jak s kamarády hraje poker o podivné papírky. Když si bankovku prohlédl, okamžitě kontaktoval policii, která nález předala Secret Service. Detektivové šli po stopě jako ohaři. Zjistili, že tiskové desky už stihly změnit majitele – v rámci klukovských výměnných obchodů je získal desetiletý John Canning výměnou za starý japonský bajonet. Chlapec agenty zavedl na dvorek, kde desky našel, a pohled na ohořelý dům vedle plácku složil celou mozaiku dohromady. Spis 880 se blížil ke svému konci.

Když agenti Secret Service vyráželi zatknout „Mistera 880“, byli připraveni na všechno. Očekávali chladnokrevného, rafinovaného zločince, který deset let unikal federálním orgánům. Místo toho je v bytě přivítal drobný, sotva 160 centimetrů vysoký stařík s růžovými tvářemi, modrýma očima, pleší lemovanou bílými vlasy, huňatým knírem a širokým bezzubým úsměvem. Byl to Emerich Juettner, starý sběratel veteše, který působil naprosto klidně a až neuvěřitelně bezstarostně.

Při následném výslechu starý pán agenty zcela odzbrojil svou upřímností. Když se ho překvapený vyšetřovatel zeptal, jak dlouho už tyhle peníze vyrábí, Juettner se jen široce usmál a klidně odvětil, že už je to dlouhá doba, asi devět nebo deset let. Zadržení vůbec nepopíral a bezelstně vysvětlil, že šlo přece jen o jednodolarové bankovky a jelikož nikdy nedal žádnému člověku více než jeden kus, nikdo kvůli němu neutrpěl škodu větší než jeden jediný dolar.

Při prohlídce bytu našli agenti ruční lis, lahvičky s inkoustem, fotonegativy a plnou zásuvku zkažených jednodolarovek, které neprošly staříkovou osobní kontrolou kvality. Zločinec byl dopaden, ale místo triumfu cítili agenti spíše dojetí a hluboký respekt. Když se začala sepisovat obžaloba, vyšetřovatelé vyrazili do terénu prověřit Juettnerovu minulost. Chtěli mluvit se sousedy, obchodníky z okolí i s jeho dětmi. Čekalo je další překvapení: nenašli jediného člověka, který by o starém pánovi řekl špatné slovo. Všichni ho popisovali jako nesmírně laskavého, veselého a ochotného souseda, který by neublížil ani mouše a vzorně se staral o svého psa.

Dne 3. září 1948 stanul Emerich Juettner před federálním soudcem Johnem W. Clancy v New Yorku. Byl obviněn ve třech bodech, konkrétně z držení padělatelských desek, tisku falešných peněz a jejich uvádění do oběhu. Za tyto zločiny mu podle tehdejších přísných amerických zákonů hrozil trest patnácti až třiceti let vězení. Juettner dorazil k soudu ve svém obnošeném šedém obleku a s pomačkaným plstěným kloboukem v ruce.

Sám soudce byl staříkovým šarmem a jeho motivem – pouhou snahou přežít těžké časy, netlačit na své děti a nikoho přitom nezruinovat – natolik obměkčen, že se rozhodl k naprosto bezprecedentnímu kroku. Místo dlouhých let v těžkém žaláři vyměřil Juettnerovi snížený trest v trvání jednoho roku a jednoho dne vězení. Tento specifický rozsah trestu navíc podle tehdejších amerických zákonů umožňoval propuštění na podmínku již po pouhých čtyřech měsících. A aby byla litera zákona naplněna i v oblasti finančního postihu, soudce mu udělil povinnou peněžitou pokutu, jejíž výše činila přesně jeden dolar. V soudní síni v tu chvíli propukl hlasitý smích, ke kterému se přidal i samotný odsouzený stařík.

Příběh chudého vetešníka, který přelstil tajnou službu s nejhorší bankovkou na světě, okamžitě zaplnil přední stránky novin. Známý americký novinář St. Clair McKelway o něm napsal rozsáhlou třídílnou sérii reportáží pro prestižní magazín The New Yorker s názvem Annals of Crime, kterou později vydal i knižně a doplnil komiksovými ilustracemi. Tento příběh nemohl uniknout pozornosti Hollywoodu. V roce 1950 natočilo studio 20th Century Fox romantickou krimi-komedii pojmenovanou přímo Mister 880.

Režie se ujal Edmund Goulding, roli vyšetřovatele Secret Service si zahrál hvězdný Burt Lancaster a postavu roztomilého padělatele ztvárnil legendární Edmund Gwenn. Film se stal obrovským hitem, který si podmanil srdce diváků i kritiky. Edmund Gwenn za ztvárnění Emericha Juettnera získal Zlatý glóbus a byl nominován na Oscara. Samotný Emerich Juettner se stal čestným hostem slavnostní premiéry a s úsměvem sledoval své vlastní tiskařské eskapády na stříbrném plátně.

Díky prodeji autorských práv na svůj životní příběh inkasoval starý pán od filmového studia obrovskou sumu peněz. Došlo tak k paradoxní situaci, která dokonale uzavřela jeho neuvěřitelný životní příběh. Emerich Juettner si legálním prodejem práv na film o svém padělání vydělal mnohonásobně víc peněz, než kolik dokázal za celých deset let natisknout.

Celá kauza zanechala v historii Secret Service hlubokou stopu. Přestože bývalý ředitel tajné služby James Maloney Juettnerovi vyčítal, že popularita jeho případu způsobila v zemi dočasný nárůst drobných padělatelských pokusů, veřejnost si starého vetešníka navždy zamilovala. V roce 1956 se příběh dočkal dokonce dalšího zpracování v televizní antologii The 20th Century Fox Hour v epizodě s názvem The Moneymaker, kde se role padělatele ujala Spring Byington v roli svérázné starší dámy.

Emerich Juettner po propuštění z vězení a skončení filmového šílenství na New York nezanevřel, ale stáří se rozhodl strávit v klidu. Odstěhoval se za svými dětmi na předměstí Long Islandu do New Hempsteadu. Když se ho tam krátce před smrtí jeden z reportérů deníku New York Daily News zeptal, zda ho někdy nelákalo vrátit se k tiskařskému lisu a zkusit své štěstí znovu, stařík se jen bezzubě usmál, pohladil svého psa a zakroutil hlavou. Už nemusel, Hollywood mu zajistil spokojený podzim života plný legálních dolarů. Nejhorší a zároveň nejúspěšnější padělatel moderních dějin zemřel v pokoji 4. ledna 1955 ve věku 79 let.

Zroje: Wikipedia, thehustle, historyofyesterday