Článek
Ukrajina se nachází v klíčovém bodě své historie. Zatímco Kyjev v čele s prezidentem Volodymyrem Zelenským prosazuje rok 2027 jako termín vstupu do Evropské unie, stín této ambice dopadá i na Severoatlantickou alianci. Historická zkušenost i současná politická vyjádření naznačují, že členství v EU je pro Ukrajinu vnímáno jako zásadní bezpečnostní záruka a faktický předstupeň k NATO. Tato vize však naráží na tvrdou realitu mezinárodního práva a bezpečnostní rizika pro současné členy, včetně České republiky.
Politické vize vs. realita Washingtonu
Debata o vstupu Ukrajiny do NATO prošla v posledních dvou letech bouřlivým vývojem, který odhalil hluboké trhliny v jednotném pohledu na budoucí bezpečnostní architekturu Evropy. Už v srpnu 2024 prezident Petr Pavel zásadně posunul hranice diskuse, když připustil možnost, že by do Aliance mohla vstoupit i „okupovaná Ukrajina“. Pavel, jako bývalý vysoký představitel NATO, argumentoval historickým německým modelem z roku 1955. Tehdejší Spolková republika Německo byla přijata do NATO i přesto, že její východní část byla pod sovětskou okupací. Český prezident navrhoval, aby byla Ukrajina přijata v rámci své tehdejší administrativní hranice, kterou reálně kontroluje, zatímco zbytek území by byl považován za dočasně okupovaný.
Na tuto odvážnou linku v únoru 2025 navázal britský premiér Keir Starmer, který během telefonátu s Volodymyrem Zelenským potvrdil, že Ukrajina zůstává na „nezvratné cestě“ do NATO. Starmer se tím pokusil vyslat jasný signál evropské jednoty a odhodlání, přičemž zdůraznil, že o osudu Ukrajiny se nesmí jednat bez její účasti. Tato evropská rétorika, snažící se o co nejrychlejší integraci Kyjeva jako formu odstrašení Ruska, se však tvrdě střetla s nekompromisním pragmatismem zaoceánské velmoci.
Administrativa Spojených států, reprezentovaná ministrem obrany Petem Hegsethem, vnesla do debaty ledovou sprchu. Washington otevřeně označil členství Ukrajiny za nerealistické, dokud nedojde k úplnému ukončení válečného stavu. Američané argumentují, že Rusko takový krok kategoricky odmítá a jeho prosazování by pouze zablokovalo jakákoliv mírová jednání.
Past článku 5. Z dobrovolnosti k povinné válce
Zásadním rizikem, které se v probíhající politické debatě často opomíjí nebo bagatelizuje, je doslovné a právně závazné znění Severoatlantické smlouvy. Jádrem celého spojenectví je článek 5, který striktně definuje, že ozbrojený útok proti jednomu nebo několika členům v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem. Pokud by do Aliance vstoupila země s probíhajícím aktivním konfliktem nebo nejasně vymezenou hranicí, tedy s územím, které je de facto okupováno cizí mocností, došlo by v momentě ratifikace k automatickému spuštění tohoto mechanismu. To by vedlo k okamžitému a povinnému zapojení všech spojenců do přímého válečného stavu s agresorem.
Tento právní automatismus zásadně mění povahu zapojení České republiky do konfliktu. Jak vyplývá z analýzy současné situace. Doteď je pomoc Ukrajině čistě dobrovolná. Po vstupu do NATO by se stala povinnou pro všechny členské státy, včetně České republiky. Zatímco v současnosti o míře a formě podpory (posílání munice, techniky či finančních prostředků) rozhoduje česká vláda suverénně a na základě vlastních kapacit, v rámci článku 5 by se tato pomoc změnila v právní povinnost nasadit veškeré dostupné prostředky, včetně živé síly, k obraně napadeného spojence.
Jak upozorňuje bezpečnostní expert a bývalý velvyslanec při NATO Jakub Landovský, pro přijetí jakéhokoliv nového člena je v Alianci nutný absolutní konsenzus všech stávajících států. Přijetí státu, který nemá vyřešené přeshraniční vztahy a územní spory, by znamenalo přímý přechod z fáze vnější asistence do stavu kolektivní obrany. Pro řadu evropských zemí, a zejména pro USA, představuje takový krok nepřijatelný hazard s vlastní národní bezpečností. Vstup země s nevyjasněnými hranicemi by totiž mohl být vnímán jako vtažení Aliance do války zadními vrátky, což by namísto odstrašení agresora mohlo vést k nekontrolované eskalaci konfliktu na globální úroveň.
Systémová korupce a otázka důvěryhodnosti
Kromě bezprostředních vojenských rizik čelí Ukrajina na své cestě do západních struktur i zásadní vnitřní výzvě, kterou je systémová korupce. Zprávy odhalují rozsáhlé skandály, které zasahují až do nejvyšších pater administrativy v Kyjevě. Aby mohl být jakýkoliv stát přijat do NATO v souladu s článkem 10 Severoatlantické smlouvy, musí být schopen nejen přispívat k bezpečnosti severoatlantické oblasti, ale také vykazovat stabilitu právního státu. Útěky vysokých úředníků a organizátorů korupčních sítí ze země, v některých případech i s pověstnými kufry peněz, však tuto morální a politickou důvěryhodnost kriticky podkopávají, a to zejména v očích vojáků v první linii i západních plátců daní.
Jak zdůraznil expert Jakub Landovský, korupce na Ukrajině není pouze nahodilým jevem, ale strukturálním problémem, který přetrvává i během extrémního tlaku válečného stavu. Pro spojence v NATO i EU je pak politicky neudržitelné obhajovat před svými voliči masivní finanční a vojenskou pomoc v momentě, kdy část těchto prostředků mizí v netransparentních kanálech. Tento fakt dává skeptickým členským státům do ruky nejsilnější možný argument pro uplatnění práva veta. Dokud Ukrajina neprokáže, že dokáže účinně chránit prostředky svých partnerů před vnitřním rozkrádáním, bude její ambice na plnohodnotné členství narážet na zeď nedůvěry.
Využívání těchto skandálů jako nátlakového prostředku ze strany velmocí ukazuje, že západní partneři již nejsou ochotni nad tímto problémem přivírat oči pod záminkou válečného stavu. Pro Českou republiku a další spojence je klíčové, aby budoucí partner v Alianci byl stabilním a předvídatelným celkem. Dokud nebude zajištěn návrat k funkčnímu právnímu státu a vyvození odpovědnosti na nejvyšších místech, zůstane členství Ukrajiny v NATO i EU pouze teoretickým konceptem, který by v praxi mohl spíše oslabit než posílit bezpečnost celého kontinentu.
Nejdříve mír, potom spojenectví
Ačkoliv jsou ambice Ukrajiny stát se plnohodnotnou součástí EU a NATO zcela pochopitelné z hlediska její snahy o národní přežití a budoucí prosperitu, současná geopolitická a právní konstelace jasně ukazuje, že myšlenka vstupu do NATO by měla být odložena. Uspěchaná integrace v době probíhajícího konfliktu by totiž nepřinesla kýženou stabilitu, ale naopak by podrobila celé společenství západních demokracií neúnosnému tlaku. Aby se členství stalo skutečným přínosem a nikoliv bezpečnostní pastí, musí se budoucí vývoj opírat o tři nezbytné priority:
Dosažení stabilního míru a ukončení aktivních bojů musí být absolutní prioritou, neboť bez trvalého příměří respektovaného všemi stranami nelze o vstupu do obranné aliance, která má být garantem míru a nikoliv nástrojem k dobytí ztracených území, vůbec uvažovat. S tím úzce souvisí i nutnost vyřešení přeshraničních vztahů, protože je naprosto klíčové, aby v momentě podpisu přístupových protokolů neexistovaly žádné územní spory, které by vedly k automatické aktivaci článku 5. Právě právní preciznost v definici hranic představuje jedinou pojistku, jež zabrání zatažení spojenců včetně České republiky do války vteřinu po ratifikaci. Souběžně s těmito kroky musí Ukrajina projít hloubkovou vnitřní reformou státu a očistou svých institucí, která zajistí, že finanční i materiální pomoc spojenců a budoucí investice do obnovy nebudou končit v korupčních kanálech, ale poslouží výhradně k posílení obranyschopnosti a celkové prosperity země.
Bez jasně definovaných hranic, funkčního právního státu a klidu zbraní by vstup Ukrajiny do NATO nepředstavoval pomoc pro Kyjev, ale stal by se rozbuškou pro globální konflikt. V takovém scénáři by byla Česká republika vtažena do přímého válečného stavu bez možnosti volby, což je riziko, kterému se zodpovědná státní politika musí vyhnout. Bezpečnostní záruky mají válkám předcházet, nikoliv je legalizovat jako kolektivní závazek desítek dalších států.
