Vzala si šampiona a naštvala Goebbelse. První česká hvězda dobyla svět dlouho před Baarovou

Když se řekne prvorepubliková filmová hvězda, většina z nás si představí Adinu Mandlovou nebo Lídu Baarovou. Dávno před nimi však evropská i světová kina dobývala úplně jiná Češka. Žena s neuvěřitelným komediálním talentem a sportovním duchem – Anna Sophie Ondráková, ve světě známá jako Anny Ondra. Podle režiséra Václava Wassermana to nebyl jen talent, ale především mimořádná síla vůle, která ji dovedla k celosvětovému úspěchu.

Narodila se 15. května 1902 v haličském Tarnově. Její otec byl královským důstojníkem a vrchním správcem vojenských skladů, matka pocházela z Moravy. Kvůli otcově profesi se rodina často stěhovala, a tak Anna se svými dvěma staršími bratry, vyrůstala také v chorvatské Pule či v Terezíně, než v roce 1913 zakotvili v Praze. O školních prázdninách ráda jezdila na Moravu k prarodičům, kde pochytila místní nářečí a naučila se typické „včil“, kvůli kterému si z ní pak kamarádi v Praze dělali legraci.

Otec si představoval, že dcera půjde cestou úřednické kariéry, a poslal ji do klášterní školy k sestrám voršilkám. Jeptiškám sice připadala chytrá, ale na jejich vkus byla příliš temperamentní. Již odmalička se věnovala baletu a hrála dětské divadelní role – například roli Kadiži ve hře Franka Wedekinda Pandořina skříňka. Pro profesionální divadlo ji nakonec objevil Jiří Nedošinský, manžel slavné herečky Antonie Nedošinské.

Svou hereckou dráhu začala sedmnáctiletá Anna v pražském Švandově divadle, kde zpočátku vystupovala pod pseudonymem Ossia Valdová a kde se také seznámila s režisérem Karlem Lamačem. Brzy přišel její zlomový němý film Dáma s malou nožkou. Roli v něm sice získala, ale podle vzpomínek Karla Lamače si své místo na stříbrném plátně musela doslova vyvzdorovat. Při natáčení se jednoduše posadila na lavičku přímo v záběru a přes opakované žádosti kameramanů odmítla odejít nebo se posunout, dokud ji nenatočili. Jakmile se o jejím hraní a rozvíjejícím se vztahu s Karlem Lamačem dozvěděla rodina, následovala doma ostrá roztržka a výprask.

„Plavu jako ryba, jezdím jako kovboj a ráda bych to vše ve filmu uplatnila,“ prohlásila o sobě v roce 1921, když odjela pracovat do vídeňských ateliérů Sascha-Film. Společnost vlastnil automobilový závodník a zakladatel rakouského filmového průmyslu hrabě Saša Kolowrat. Točila tam úspěšné situační komedie jako Anny, pozor – policajt! nebo Saxofon Suzi, zlomem pro ni však byl film Cikánská láska. Díky pohybovému nadání si osvojila artistické prvky, za které si v Evropě vysloužila přezdívky jako Ženský Frigo nebo Žena-gag. Herec Otomar Korbelář na ni vzpomínal jako na neřízenou střelu. „Byla jako rtuť, ani v přestávkách natáčení ji nikdo neudržel v klidu. I když se měla tvářit vážně, zdálo se, že se potutelně usmívá.“

S Karlem Lamačem, Václavem Wassermanem a kameramanem Otto Hellerem tvořili takzvanou silnou čtyřku tehdejší kinematografie. Společně s Lamačem navíc založila produkční firmy KALOS v Československu a od 30. let Ondra-Lamac Film v Německu, která se zaměřovala výhradně na zvukové snímky. V té době se stala natolik populární, že vznikl promyšlený systém propagace postavený přímo na její osobnosti, včetně ikonického líčení se rty do tvaru srdce. Zahrála si v desítkách rolí a s českým filmem se na dlouho rozloučila snímkem Důvod k rozvodu , kde se objevila po boku Oldřicha Nového a Adiny Mandlové.

Její komediální styl zaujal v zahraničí i samotného mistra napětí Alfreda Hitchcocka. Ten ji obsadil do dramatu A neuveď nás v pokušení a o rok později do prvního britského ozvučeného filmu Její zpověď. Anny se stala ideální „Hitchcockovou blondýnou“, která představovala navenek křehkou, ale uvnitř chytrou a odhodlanou ženu v nesnázích. Dochoval se dokonce zvukový záznam, kde s ní Hitchcock žertuje při zkouškách. Protože její angličtina měla v té době silný přízvuk, musela ji pro zvukovou verzi předabovat britská herečka Joan Barryová.

Zatímco Anny toužila po rodinném životě, Karel Lamač sňatek kvůli pracovnímu vytížení neustále odkládal. Lída Baarová později vzpomínala na Lamačovu pověst lva salónů: „Každý muž, jenž se zamiloval do některé české herečky, dříve nebo později zjistil, že už je přinejmenším druhý. První byl vždycky Lamač. Týkalo se to Anny a týkalo se to i mě.“

Do života Anny však v roce 1930 vstoupil jiný osudový muž, kterým byl německý boxer Max Schmeling, tehdejší mistr světa v těžké váze. Schmeling se do ní bezhlavě zamiloval v kině při premiéře filmu Sensace a vynutil si patnáctiminutovou schůzku v kavárně. V červenci roku 1933 se vzali hned dvakrát. Nejprve 6. července proběhl úřední sňatek a o dva týdny později se konal církevní obřad v německém Bad Saarow. S manželem si společně zahrála ve filmu Knockout. V roce 1936 dokonce dostala lukrativní nabídku z Hollywoodu od společnosti Metro-Goldwyn-Mayer na roli ve velkofilmu Jih proti Severu, kterou však odmítla, protože byla těhotná. Tři roky po svatbě ale postihla manžele osobní tragédie – Anny při autonehodě potratila a kvůli zraněním už nikdy nemohla mít děti. Téhož roku jim navíc vyhořel nový dům v Saarow-Pieskově. Anny později přiznala, že musela před Maxem sehrát hysterickou scénku, aby ho odradila od nebezpečných pokusů zachraňovat věci z plamenů.

Skutečný politický tlak přišel po Schmelingově slavném vítězství nad černošským boxerem Joem Louisem v New Yorku roku 1936. Zápas přenášel rozhlas a Anny ho poslouchala přímo v domě ministra propagandy Josepha Goebbelse. Nacisté úspěch zneužili jako důkaz árijské nadřazenosti. Hitler poslal manželům k svatbě obří kytici a sazenici stromu a na fotkách se často objevovali vedle nacistických pohlavárů. Schmeling však odmítl vstoupit do NSDAP, nepřijal nacistická vyznamenání a navzdory tlaku nevyhodil svého židovského manažera. Během Křišťálové noci v listopadu 1938 navíc s Anny riskovali život a ve svém domě ukryli dva židovské chlapce.

Režim se Schmelingovi pomstil tím, že ho navzdory věku odvedl k protiletadlové jednotce a k parašutistům. V květnu 1941 se zúčastnil krvavé operace Merkur na Krétě. Byl těžce raněn, onemocněl úplavicí a málem zemřel. V lazaretu pak poskytl otevřený rozhovor americkému novináři, což Goebbelse rozzuřilo k nepříčetnosti. Schmelingova prohra s Louisem hned v prvním kole odvety v roce 1938 znamenala, že slavný pár u nacistických pohlavárů definitivně skončil.

Po válce manželé přišli o veškerý majetek a kvůli propagandistickým fotografiím čelili nařčení z kolaborace. Max musel zaplatit vysokou pokutu a v Československu byl na Anny vydán zatykač, což jí znemožnilo návrat do vlasti. Aby získali peníze, musel Max jako veterán nastoupit k několika dalším zápasům.

V roce 1949 se přestěhovali do Hollenstedtu u Hamburku, kde si na venkovském pozemku vybudovali farmu na chov norků na luxusní kožešiny. Později se Max vypracoval na úspěšného manažera společnosti Coca-Cola a spřátelil se se svým bývalým rivalem Joem Louisem, kterému ve finanční tísni pomáhal a v roce 1981 mu zaplatil pohřeb. Když v dubnu 1952 pobývali ve Štýrsku, zastihla je zpráva o smrti Karla Lamače. Stihli se však vrátit a zúčastnit se jeho pohřbu.

Sama Anny se před kameru vrátila už jen výjimečně, jejím poválečným comebackem byl muzikál Schön muss man sein a posledním filmem Zasnoubení v Curychu, kde si zahrála po boku svého muže. Její filmografie čítá přes 90 rolí, k řadě z nich však veřejnost nemá přístup, protože práva na ně vlastní společnost Max-Schmeling-KG a považuje je za soukromý majetek.

Přestože v ojedinělém rozhovoru pro časopis Kino v roce 1965 nostalgicky a se slzami v očích vzpomínala na prázdniny na Moravě a vyjádřila touhu Prahu navštívit, do Československa se ze strachu z osudu svých pronásledovaných kolegyň Lídy Baarové či Věry Ferbasové už nikdy nepodívala. Obávala se i trémy, protože její čeština už kvůli dlouhému pobytu v cizině nebyla nejlepší.

Jejich harmonické manželství vydrželo 54 let až do smrti Anny 28. února 1987 v Hollenstedtu, kde je také pohřbena. Max Schmeling se dožil bezmála sta let a na vlast své ženy nikdy nezapomněl. V roce 1997 poslal České republice 30 000 marek jako pomoc po ničivých povodních. Veškerý svůj zbylý majetek a dědictví manželé odkázali nadaci Maxe Schmelinga a organizaci SOS dětské vesničky.

Zdroje: Wikipedia, rozhlas, cesky.radio, vogue, svetzeny