Zářivá hvězda i osamělá alkoholička. Jak Nataša Gollová doplatila na lásku k Němci?

Když vtrhla na stříbrné plátno jako ztřeštěná Eva, která tropí hlouposti, nebo jako jemná Mařenka po boku Oldřicha Nového v Kristiánovi, ležel jí u nohou celý národ. Nataša Gollová byla zkrátka fenomén. Pocházela z luxusních poměrů, mluvila čtyřmi jazyky, jezdila na koni a pro diváky představovala ztělesnění dívčího ideálu. Málokdo ale tušil, že tato okouzlující komička v soukromí prožívala jeden milostný krach za druhým.

Její první velkou a osudovou láskou byl o šestnáct let starší francouzský básník a zakladatel dadaismu Tristan Tzara. Seznámili se na jaře roku 1932 v Paříži v ateliéru malíře Josefa Šímy. Přestože si hluboce rozuměli, život v odloučení a tisíce kilometrů vzdálenosti si vybraly svou daň. Udržovali sice kontakt až do roku 1948, ale tento křehký vztah na dálku neměl šanci přežít válečné běsnění a uzavřené hranice.

Zoufalé hledání štěstí ji později přivedlo do náruče kolegy z divadla, herce Františka Vnoučka, se kterým žila zhruba čtyři roky. Jenže namísto vytoužené romantiky to bylo pro oba spíše jedno velké a tiché trápení. Vnouček totiž v tehdejší netolerantní společnosti musel složitě skrývat svou homosexualitu. Noblesní a nesmírně populární Nataša mu tak v podstatě dělala jen zástěrku před veřejností, což jí na klidu a psychické pohodě rozhodně nepřidalo.

Skutečný zlom, který se později proměnil v její největší životní tragédii, však přinesl až válečný rok 1941. Na tehdejších Filmových žních, velkolepém filmovém festivalu ve Zlíně, potkala šarmantního bonvivána Wilhelma Söhnela. Tento ostravský Němec byl šéfem výroby barrandovských ateliérů, členem NSDAP a mužem, který měl absolutní moc nad českou kinematografií. Navíc to byl oficiální partner její tehdy nejbližší kamarádky a kolegyně Adiny Mandlové.

Nataša se do vlivného elegána bezhlavě a bezmezně zamilovala. Gollová Söhnela své kamarádce bez skrupulí přebrala, čímž jejich přátelství definitivně a chladně skončilo. Zamilovaná herečka byla natolik zaslepená city, že naprosto ignorovala veškerá naléhavá varování svých vlastenecky založených rodičů i nejbližších přátel. Vůbec si neuvědomovala, že si tímto vztahem podepisuje svůj budoucí společenský ortel.

Udržovat milostný poměr s vlivným Němcem v době protektorátu se v očích české veřejnosti rovnalo neodpustitelné společenské sebevraždě. Zamilovaná a naivní Nataša si to však odmítala připustit. Situaci jí navíc fatálně zkomplikoval fakt, že podlehla soustavnému nátlaku okupantů a pod německým pseudonymem Ada Goll natočila lehkou letní komedii. Šlo sice o zcela neškodný příběh bez jakékoliv nacistické propagandy, ale pro budoucí soudce to byl jasný důkaz její zrady. Jakmile v květnu 1945 válka skončila, vzkypěla ve společnosti obrovská vlna hněvu a touhy po pomstě. Gollové v té chvíli nepomohly ani nevyvratitelné důkazy o tom, že během okupace tajně pomáhala domácímu odboji, zprostředkovávala kontakty s partyzány a šířila ilegální letáky. Pro dav byla zkrátka jen tou zrádnou milenkou okupanta.

Tváří v tvář hrozícímu lynči a výčitkám svědomí se Nataša rozhodla k činu, který dodnes vzbuzuje hluboký respekt. Na jaře 1945, kdy se většina lidí schovávala v bezpečí domovů, se jako dobrovolná ošetřovatelka vydala přímo do terezínského ghetta. V tamních otřesných a nelidských podmínkách totiž naplno propukla smrtící epidemie skvrnitého tyfu. Nataša pracovala do naprostého vyčerpání a neúnavně pomáhala umírajícím vězňům, až kruté prostředí nakonec dostihlo i ji samotnou. Sama se tyfem nakazila, k tomu dostala svrab a půl roku balancovala na tenké hranici mezi životem a smrtí. Z terezínského pekla sice nakonec vyvázla živá, ale nemoc si vybrala tu nejbolestivější daň, jakou si mladá žena dokáže představit – kvůli prodělaným infekcím Nataša už nikdy nemohla mít vlastní děti.

Místo zaslouženého vděku, obdivu a očištění jména se však po návratu do Prahy dočkala jen mrazivého opovržení a nesmazatelné nálepky kolaborantky. Cynická společnost její hrdinství v Terezíně shodila ze stolu s tím, že šlo jen o ubohé divadélko, kterým se snažila zachránit si vlastní kůži. „Nataša byla ve stejné situaci jako Baarová a Mandlová. Prostě spala s Němcem,“ shrnul tehdy celou situaci s chladným pragmatismem režisér Otakar Vávra. Ponížení dokonali její vlastní kolegové z Vinohradského divadla, kteří s ní kvůli morální očistě souboru odmítli dál stát na jednom jevišti. Zlomená a zavržená ikona dostala přísný zákaz vystupování v hlavním městě a musela odejít do nuceného exilu v oblastním divadle v Českých Budějovicích.

Skutečné umělecké i lidské záchranné lano jí v roce 1951 hodil až legendární Jan Werich. Ten na kdysi zářící hvězdu nezapomněl a prosadil si ji do role umělé bytosti Sirael a dvorní dámy ve velkolepém historickém snímku Císařův pekař a pekařův císař. Pro Natašu to po šesti letech nucené pauzy znamenalo stylový návrat před kamery a obrovský úspěch. Jenže šlo o pouhé nadechnutí. Velkolepý návrat na absolutní vrchol se už nekonal – nová poúnorová kinematografie totiž preferovala úplně jiné typy a Nataša se musela spokojit jen s menšími divadelními a epizodními filmovými rolemi.

Zatímco se na jevišti snažila rozdávat radost, v soukromí se jí život sypal pod rukama jako domeček z karet. Její manžel, divadelní režisér Karel Konstantin, za kterého se provdala spíše ze zoufalství a osamělosti, byl těžký alkoholik. V roce 1962 navíc náhle podlehl infarktu v pouhých 56 letech. Nataša zůstala úplně sama v obřím, velkoryse pojatém secesním bytě na Janáčkově nábřeží s nádherným výhledem na Vltavu. V domě, který kdysi pro svou milovanou rodinu nechal v přepychu postavit její otec. Ze skromného platu a později malé penze však nedokázala obří byt utáhnout.

Aby situaci zvládla, vzala si k sobě podnájemníky, což se jí stalo osudným. Ze soucitu ubytovala muže bez domova, který ale její dobroty sprostě zneužil. Získal si její bezmeznou důvěru, zmanipuloval úřady a dosáhl toho, že stárnoucí herečku z jejího vlastního rodinného hnízda úředně vystěhovali. Zlomená Nataša tak svůj milovaný a bezpečný přístav musela vyměnit za maličkou, tísnivou garsonku ve Štěpánské ulici.

Právě tam na ni dopadla drtivá samota a stupňující se bolesti nemocných nohou. Přímo naproti jejímu novému bydlení však stál vyhlášený lokál Šumava. Byla to jen krutá ironie osudu, nebo volání o pomoc? Právě v přítmí této zakouřené hospody začala kdysi slavná ikona utápět své bolesti, osamělost a hluboké vnitřní zoufalství v alkoholu. Popíjela tam u stolu s obyčejnými štamgasty. Ti v ní sice občas ještě poznávali tu velkou, zářící prvorepublikovou hvězdu, ale pro ni to znamenalo mnohem víc – u ušmudlaných stolů a sklenic levného vína totiž hledala alespoň kousek upřímného lidského tepla, kterého se jí v prázdném bytě nedostávalo.

Když už na tom byla zdravotně velmi špatně a démon alkoholu v kombinaci s těžkými bércovými vředy ji srážel na dno, museli zasáhnout její poslední věrní přátelé z branže. Herci Stanislav Fišer a Josef Zíma Natašu nakonec s vypětím všech sil přesvědčili, že život o samotě už nezvládne a potřebuje odbornou péči. V roce 1982 tak neochotně opustila svou poslední svobodu a přestěhovala se do domova důchodců v pražské Krči. Právě tam, v šedivém pavilonu ústavu v Sulické ulici, vznikl začátkem roku 1988 naprosto unikátní rozhovor. Neznámá studentka FAMU ho tehdy nahrála na magnetofonovou kazetu a o neuvěřitelných třicet let později tuto vzácnou pásku našel jiný student – pohozenou v obyčejném odpadkovém koši.

Z nahrávky, kterou později publicisté zrekonstruovali, dodnes doslova mrazí. Kdysi zbožňovaná komička, která vyprodávala sály a rozdávala smích, si v ní s hlubokým povzdechem a tichým hlasem všímá kruté pravdy: „Víte, co jsem zjistila? Že sem kolegové herci strašně neradi chodí. Jako by se toho báli. Klidně jdou za někým do nemocnice, ale do domova důchodců nepřijdou. Hodně smutno mi bylo třeba o Vánocích, to na mě tak nějak padlo…“ Herečka v rozhovoru s hořkým humorem popisovala i absurdní pravidla domova, jako byl zákaz návštěv v době oběda – to aby prý příbuzní babičkám a dědečkům nesnědli jídlo přímo z talíře.

Přes všechnu trýzeň a samotu si však Nataša v sobě uchovala jiskru inteligentního humoru. Odmítala psát paměti s tím, že minulost už nikoho nezajímá a člověk má hledět do budoucnosti. Její vlastní budoucnost se ale kvapem chýlila ke konci. Nataša Gollová zemřela tiše ve spánku 29. října 1988 ve věku 76 let. Na nočním stolku u její postele zůstala položena jediná kniha – Mrštíkova Pohádka máje. Kvůli těžkému šedému zákalu už si z ní sice nemohla přečíst ani řádku, ale knihu s krásným věnováním nechtěla dát z ruky. Připomínala jí totiž její slavnou filmovou Helenku – čistou, bezelstnou a věčně mladou lesní vílu, kterou kdysi bývala i ona sama, než ji srazil na kolena nemilosrdný osud a kruté dějiny.

Zdroje: Rozhlas dvojka, blesk, lifee, rozhlas dvojka, prahain